„Co se da delat, otiskneme to tak jako tak,“ podotkl Andrej.
„Vyborne,“ kyvl smutne hlavou cenzor. „To bude krasne… Dokonce vynikajici. Vase noviny dostanou pokutu, cely naklad se zkonfiskuje a ja pujdu za mrize. Vsichni tam skoncime. Vy taky.“
Andrej sahl po vytisku novin „Pod praporem Radikalniho obrozeni“ a zamaval jim cenzorovi pred nosem.
„A procpak neni za mrizemi Fritz Geiger? Kolikpak cenzoru tohohle platku uz sedi?“
„Ja nevim,“ namitl v tichem zoufalstvi Paprikaki. „A co je mi do toho?
Vsak oni toho Geigera jednou zasijou, nebude si vecne vyskakovat!“
„Kensi,“ rekl Andrej, „kolik mame v pokladne? Staci to na pokutu?“
„Vybereme neco mezi sebou,“ zareagoval okamzite Kensi a vstal.
„Reknu v tiskarne, aby zacali s vyrobou… Nejak uz se z toho pak dostaneme.“
Zamiril ke dverim, cenzor se za nim smutne dival, vzdychal a popotahoval. „Vy snad nemate srdce,“ mrucel si potichu. „A rozum taky ne. Cucaci…“
Kensi se zastavil: „Andreji, ja na tvem miste bych ale stejne prece jen zasel na radnici a pokusil se jim tam vysvetlit, jaka je situace… Za zkousku by to mozna stalo.“
„Na radnici…?“ zavrcel Andrej.
Kensi se rychle vratil az ke stolu: „Zajdi k zastupci poradce pro politiku. Koneckoncu — je to tvuj krajan.
Popijeli jste spolu.“
„Dal jsem mu pres drzku,“ rekl vztekle Andrej.
„To nic, on neni urazlivy,“ pospisil si Kensi. „A pak… Bere! To vim docela urcite.“
„A kdo na radnici nebere?“ zeptal se Andrej. „A copak o to ted jde?“
Pak si povzdechl: „Tak dobra, zajdu tam. Mozna ze se dovim neco zajimavyho.
Co ale udelame s nasim cenzorem? Hned jak odtud vytahne paty, pobezi k telefonu… Ze je to tak, vidte?“ obratil se k Paprikakimu.
„Jo, pobezim k telefonu,“ souhlasil bez vetsiho nadseni cenzor.
„Tak ja ho svazu a strcim za almaru,“ navrhl Kensi a spokojene vycenil zuby.
„Ale proc…?“ namitl Andrej. „Proc hned: svazat, nekam strkat… Zamkni ho v archivu, tam neni telefon!“
„To by bylo nasili,“ poznamenal dustojnym hlasem cenzor.
„A kdyz vas zavrou… — to by nebylo nasili?“
„Ale ja prece nic nenamitam,“ rekl Paprikaki. „Jen tak jsem si dovolil poznamenat…“
„Tak jdi, Andreji,“ rekl netrpelive Kensi. „Ja te tu zatim zastoupim, nemej strach.“
Andrej se s hekanim zvedl, nohy ho sotva poslouchaly, kdyz si sel k vesaku pro plast. Baret ne a ne najit. Podival se dokonce i na zem, kde se povalovaly jakesi stare galose, nic vsak nenasel, sproste zaklel — a zamiril do prijimaci kancelare. Hubenoucka sekretarka na nem spocinula polekanyma sedyma ocima. Devka jedna, jak se vubec jmenuje? pomyslel si a jenom zabrucel: „Jdu na radnici.“
Zdalo se, ze v redakci vsechno bezi jako obvykle. Nekdo hulakal do telefonu, nekdo tukal do psaciho stroje, vedle nej si nekdo prohlizel jeste mokre fotografie a kdosi popijel kavu. Kolem probehlo par poslicku s aktovkami a deskami s papiry, vsude bylo nakoureno, vsude byl typicky redakcni neporadek a sef literarniho oddeleni, absolutni pitomec se zlatym cvikrem, byvaly kreslic, ktery sem prisel z nejakeho quasistatu podobneho Andore, namyslene poucoval ustraseneho autora: „Tadyhle jste to prehnal, tady jste ztratil cit pro miru, material vas prerostl, nezvladl jste to…“ Jen ho nakopej do zadku, rikal si Andrej, kdyz je mijel. A najednou si vzpomnel, jak se mu jeste nedavno tahle atmosfera libila, jak mu tu vsechno pripadalo nove a zajimave! Rikal si prece, ze tohle je velice perspektivni misto — a taky dulezite, spolecnosti potrebne… „Sefe, na moment!“ zavolal nahle Danny Lee, ktery mel na starosti listarnu, zamiril k Andrejovi, ale ten se na nej ani nepodival, jen gestem naznacil, ze nema cas.
Kdyz vysel z prujezdu, zastavil se a ohrnul si limec plaste. Ulici stejne jako driv rachotily selske vozy a vsechny smerovaly do centra Mesta. K radnici… Andrej si vrazil ruce hluboko do kapes, cely se schoulil a vykrocil stejnym smerem. Po chvili si uvedomil, ze jde vedle podivneho povozu, ktery ma kola vysoka jako dospely clovek. Vuz vlekli dva obroviti tazni kone, na kterych bylo znat, ze za sebou maji uz poradny kus cesty. Naklad se skryval za vysokymi bocnicemi vozu, Andrej vsak dobre videl na vozku, ktery sedel na kozliku. Spis nez samotneho chlapa videl ale jeho sirokansky celtovy plast s velikou kapuci. Zpod tehle kapuce vycuhoval jen plnovous, ktery bojovne trcel vpred. Ve skripotu kol a dusotu kopyt Andrej slysel jakesi podivne zvuky, ktere vozka vydaval. Nebylo jasne, zda to pobizi sve kone, nebo zda proste jen ulevuje svym vnitrnostem.
„A taky jede do Mesta,“ rikal si Andrej. „Proc asi? Co tu vubec ted vsichni chteji? Chleba tu nesezenou, obili taky ne. Ale to oni jiste nepotrebuji, to maji… Koneckoncu — oni maji vsechno. Nejsou na tom jako my.
Maji dokonce i zbrane, copak opravdu chteji delat rebelii? Chteji masakr?
Mozna. Ale co z toho budou mit? Chteji rabovat? Kdo se v tom ma vyznat… Pripomnel si interview s farmari. Kensi byl z toho rozladeny — i kdyz ten material pripravoval prave on. Mluvil snad s padesatkou farmaru na namesti pred radnici a ptal se, proc sem prijeli, A co se dovedel? „Co chtej ostatni, to chcem i my.“ „Je to otrava porad trcet nekde v bazinach! A tak jsem si rek: Zajedes si do Mesta!“ „Ale co to chcete vedet, dobrej pane?
Coze to lidi chteji? A proc? Taky se divim!“ „Tak jsem koukal, ze vsichni jedou do Mesta. A co bych nejel taky? Jsem snad prasivej, abych nejel?“
„Jo… a nac mam tenhle samopal? Bez samopalu to u nas nejde. U nas musite proste samopal mit!“ „Sel jsem rano podojit — vidim, ze sousedi jedou… Sjomka Kostylin, Francouz Jean… a taky ten… hergot, nikdy si nemuzu vzpomenout, jak se jmenuje… bydli za Vsivym kopcem… tak ten taky jel… Tak se jich ptam: Chlapi, kam jedete? A oni: Uz tejden nesviti slunce, zajedem si do Mesta, at vime, co se deje.“ „Vite co? Zeptejte se u sefu. Ti musi vedet vsechno, ne?“ „Ja jsem slysel, ze se budou pridelovat automaticky traktory. To by si clovek jen sedel doma, drbal se na zadech a traktor by venku jezdil sam… Uz treti rok se o tom u nas mluvi.“
Nic konkretniho, same zvasty, vyhybave odpovedi. To je divne. Bud proste zamerne nechteji kapnout bozskou, nebo je zene nejaky instinkt… Anebo je v tom nejaka tajna organizace? Dobre zakonspirovana… Chysta se snad rolnicke povstani? Neco jako nova jacquerie? Dalo by se to i pochopit — uz dvanact dnu nesviti slunce, uroda je ohrozena, buhvi jak to vsechno dopadne. To je nutne muselo vyhnat do Mesta… Andrej prosel kolem nevelke tiche fronty pred reznictvim a vzapeti minul hloucek lidi u pekarny. Pred obchody postavaly vetsinou zeny, hodne jich melo buhviproc na rukavech bile stuzky. Andrejovi se najednou vybavila Bartolomejska noc, ale soucasne si uvedomil, ze ted ve skutecnosti neni noc, je den, trinact nula nula — ale obchody jeste neotevrely.
Na rohu, pod neonovou reklamou nocniho klubu, postavali tri policiste a tvarili se dost rozpacite. Andrej zpomalil, aby slysel, o cem to spolu mluvi: „Vy chcete, abysme se s nima pustili do krizku? Vzdyt je jich jak mraku!“
„No tak co? Dame hlaseni, ze se tam neda projit.“
„Jo — a on nam rekne: Jak to, ze se tam neda projit? Jste snad policie, ne?“
„Policie… No a co? My jsme policie — a oni maji milici.“
Jakou milici? pomyslel si Andrej. Tady nikdy zadna milice nebyla!
Prosel kolem dalsi fronty pred obchodem a zahnul na Hlavni ulici. Pred sebou uz videl zarici rtutove vybojky Centralniho namesti. Obrovska plocha byla zaplnena cimsi neurcitym… sedivym a jakoby pulzujicim — a nad tim se vznasel oblak z pary a koure. A v te chvili Andrejovi nekdo vstoupil do cesty.
Urostly mladik — skoro jeste kluk — s ksiltovkou narazenou az na oci potichu rekl: „Kampak jdete, pane?“
Ruce drzel jako pistolnik pripraveny palit od boku. Na obou rukavech mel uvazane bile stuzky.
O zed za nim se opiralo jeste nekolik chlapku. Jedno meli spolecne: bile stuzky na rukavech.
Koutkem oka Andrej zahledl, ze vozka s podivnym monstrem projel bez povsimnuti kolem.
„Jdu na radnici,“ odpovedel Andrej a zastavil se. Mladik mu neustupoval z cesty. „Deje se neco?“ „Na radnici?“ zopakoval hlasite mladik a ohledl se po kumpanech. Dva z nich se odlepili od zdi a vykrocili k Andrejovi.
„Muzu se vas zeptat, co chcete na radnici?“ ozval se zarostly, podsadity porizek v zamastene bunde a cepicce s pismeny JM. Mel energickou, ostre rezanou tvar a jeho tekajici oci nevestily nic dobreho.
„S kym mam tu cest?“ zeptal se Andrej a nahmatal v kapse kovovy boxer, ktery uz ctvrty den s sebou pro jistotu nosil.
„Jsme dobrovolna milice,“ odpovedel porizek. „Copak vas privadi na radnici? A kdo vlastne jste?“
„Sefredaktor Mestskych novin,“ odpovedel zlostne Andrej a sevrel v kapse boxer. Vubec se mu
