v tom pripade jsem kazdopadne postupoval spravne! Nemame pravo riskovat.“
„Samozrejme.“ Kurator se ted usmival. Byl s Andrejem spokojen a Andrej to citil. „Nemyli se jenom ten, kdo nic nedela. Chyby nejsou nebezpecne — nebezpecna je pasivita, lzimoralka a dodrzovani nejakych uz prekonanych moralnich imperativu. Kam nas muze lpeni na nich dovest? Jedine k prekonanemu usporadani sveta.“
„Ano!“ rekl vzrusene Andrej. „Tohle naprosto presne chapu. To je ta zasada, na ktere musime trvat. Co je to jednotlivec? Jednotka spolecnosti!
Sama o sobe ale nula… Takze nam ted nejde o jednotlivce, ale o blaho spolecnosti! A ve jmenu toho blaha jsme povinni zdolat nejednu prekazku, nekdy dokonce i porusit davne psane i nepsane zakony. Musi pro nas existovat jediny zakon: blaho spolecnosti.“
Kurator vstal.
„Rostete, Andreji,“ pronesl takrka slavnostne. „Pomalu, ale rostete.“
Mavl rukou na pozdrav, neslysne presel kancelar a zmizel za dvermi.
Andrej jeste chvili bezmyslenkovite sedel a pokuroval. Spokojene sledoval modravy dym cigarety, ktery stoupal k zlute lampe u stropu. Pak si uvedomil, ze se usmiva. Uz nebyl unaveny, nechtelo se mu spat, naopak citil potrebu hned ted neco udelat, dat se do prace — a zlobilo ho pomysleni, ze prece jen bude muset jit na nekolik hodin domu, aby se prospal a mohl byt v zamestnani zase svezi.
Prudce si pritahl telefon, zvedl sluchatko, ale soucasne mu blesklo hlavou, ze do sklepa se neda volat. Vstal tedy, zamkl trezor, zkontroloval, zda jsou dobre zamcene zasuvky stolu, a vysel na chodbu.
Chodba byla prazdna, jen za stolkem podrimoval policista.
„Spite ve sluzbe,“ prohodil karave Andrej, kdyz ho mijel.
V budove vladlo ticho, jimz se ted rozlehaly Andrejovy kroky. Takhle to tu vzdycky vypadalo nedlouho pred zapnutim slunce. Ospala uklizecka pomalu vlacela mokry hadr po betonove podlaze. Okna ve vsech chodbach byla dokoran, pach stovek zpocenych tel pomalu vyprchaval a vytracel se do nocni tmy. Dovnitr se dral chladny predjitrni vzduch.
Andrejovy podpatky zarachotily po kluzkem zeleznem schodisti, ktere vedlo do sklepa. Ledabylym posunkem usadil zpatky na zidli bdelou straz, ktera se uz uz stavela do pozoru, a otevrel dosiroka nizka zelezna dvirka.
Fritz Geiger — bez sluzebni bluzy — jen v kosili s vykasanymi rukavy si pohvizdoval nejakou pochodovou pisnicku a nad rezatym umyvadlem si poleval chlupate a kostnate ruce kolinskou. Nikdo jiny tu nebyl. „Jo, to jsi ty,“ rekl Andrejovi na uvitanou. „To je dobre. Zrovna jsem se chystal, ze zajdu k tobe nahoru… Dej mi cigaretu, mne dosly.“
Andrej mu podal krabicku, Fritz si jednu cigaretu vytahl, promnul ji v prstech a usmal se.
„Tak co?“ zeptal se nedockave Andrej.
„Jak… co?“ Fritz si zapalil a s potesenim z cigarety zatahl. „Slapnul jsi vedle. To je to tvy: co! Icik neni zadnej spion. Ani nahodou.“
„Jak to?“ vypacil ze sebe Andrej. „A co ta aktovka?“
Fritz se zasmal, cigaretu si presunul do koutku ust a nalil si na dlan novou porci kolinske.
„Ten nas zidacek je neuveritelnej devkar,“ rekl potom shovivave. „V ty aktovce mel milostny dopisy. Sel zrovna od jedny ty svy zensky… pohadali se a on ji sebral vsechny milostny dopisy, ktery ji psal. Je to nejaka vdova a on z ni ma desnej vitr. Takze se pochopitelne tech dopisu zbavil, jak nejrychleji to slo. Rika, ze aktovku proste cestou zahodil. Skoda…“ Fritz uz ted mluvil vyslovene karave: „Pane vysetrovateli Voronine, tu aktovcicku jste mel Icikovi okamzite zabavit! To by byl kompromitujici materialek! A my bysme toho naseho zidacka drzeli pekne takhle…“ A Fritz vymluvnym gestem naznacil, jak by Icika Kacmana drzel hezky pod krkem. Andrej si vsiml, ze Fritz ma odrene kotniky prstu… „Ale… protokol nam podepsal, takze vysledecek prece jenom nejakej mame.“
Andrej si prisunul zidli a ztezka na ni dosedl. Nohy se pod nim podlamovaly.
Rozhledl se.
„Vis ty co?“ pokracoval Fritz, shrnoval si dlouhe rukavy kosile a zapinal si knoflicky manzet. „Koukam, ze mas na cele bouli. Tak si zajdi k doktorovi a dej si tu bouli zaprotokolovat. Rumerovi uz jsem rozbil nos a poslal jsem ho na osetrovnu. To… pro kazdy pripad: vysetrovany Kacman pri vyslechu napadl vysetrovatele Voronina a Rumera a zpusobil jim zraneni… Takze jste byli nuceni se branit… atakdal. Chapes?“
„Chapu,“ zabrebtal Andrej a mimovolne si prejel prsty po bouli na cele.
Pak se znovu rozhledl. „Ale… kde je Icik?“ vymackl ze sebe.
„Kdyz on ten Rumer je takova gorila k neudrzeni,“ odpovedel zlostne Fritz a zapnul si bluzu. „Zlamal mu ruku… Musel jsem Icika poslat do nemocnice.“
CAST III. SEFREDAKTOR
Kapitola 1
Ve Meste odedavna vychazely ctyri deniky, ale Andreje ted nejvic zajimal ten paty. Ten, ktery se zacal vydavat docela nedavno, asi tak ctrnact dni pred tim, nez nastoupila „tma tmouci“. Nebyl to velky list… spis by se dalo rici, ze to byl „prave jen list“ — jeden jediny. A vydavala ho strana Radikalniho obrozeni, ktera vznikla odtrzenim leveho kridla strany radikalu.
List nesl nazev „Pod praporem Radikalniho obrozeni“ a v podstate to byl agresivni a jedovaty platek, ale ti, kteri ho vydavali, byli vzdycky o vsem perfektne informovani a naprosto presne vedeli, co se deje ve Meste — a samozrejme predevsim v jeho sprave.
Andrej si prohlidl titulky: „Friedrich Geiger varuje: Uvrhli jste Mesto do temnoty, my vsak bdime!“
„Radikalni obrozeni — jedina efektivni zaruka proti korupci.“
„Pane primatore, kampak se podelo obili z mestskych sypek?“
„Bok po boku — vpred! Setkani Friedricha Geigera s predstaviteli rolnicke strany.“
„Nazor delniku ze slevarny: Smelinarum s obilim patri provaz!“
„Drz se, Fritzi! Jsme s tebou! Mitink clenek strany.“
„Znovu paviani?“
Karikatura znazornovala macateho primatora na kupe obili — pravdepodobne toho, ktere se ztratilo z mestskych sypek — jak rozdava jakymsi zlocineckym typum zbrane. A pod tim stalo: „Tak jim, chlapci, vysvetlete, kam se to obili podelo!“
Andrej noviny odlozil a zamyslene si prejel dlani po brade. Kde ten Fritz bere tolik penez na pokuty? Boze, jak uz to vsechno cloveku pomalu leze krkem! Vstal, pristoupil k oknu a podival se ven. V huste sychrave tme, chabe prosvetlovane poulicnimi lucernami, rachotily povozy a ozyvalo se kleni, provazene tezkym, sipavym kaslem, obcas zarzali kone… Uz druhy den se do Mesta, spoutaneho tmou, sjizdeli farmari.
Nekdo zatukal na dvere. Vesla sekretarka s korekturami. Andrej se na ni rozmrzele podival: „Dejte to Ubukatovi!“
„Pan Ubukata je u cenzora,“ namitla nesmele sekretarka.
„Snad tam nebude vecne,“ odsekl Andrej. „Az se vrati, date mu to.“
„Ale sazec rikal…“
„Jeste neco?“ vyjel Andrej. „Muzete jit.“
Sekretarka odcouvala. Andrej zivl a zatylkem mu projela ostra bolest.
Vratil se ke stolu a znovu sahl po cigarete. Hlava mu trestila, citil se mizer ne. A vubec… ze vseho mu bylo nanic. Nejak se nedokazal zorientovat, bylo to k zesileni: tma tmouci! V jednom kuse… Odnekud z dalky zaznely vystrely, takova ticha lupnuti, jako by nekdo lamal suche vetvicky. Andrej svrastil celo a sahl po novinach na stole. Tentokrat si vybral list „Experiment“
— rozsahly denik mestske spravy.
„Primator upozornuje radikaly: Vedeni Mesta nespi, vedeni Mesta vsechno vidi!“
