„Experiment je skutecne experiment. Nazor naseho vedeckeho spolupracovnika na problemy slunecnich jevu.“
„Temne ulice a temne osobnosti. Komentar politickeho poradce mestskeho zastupitelstva k poslednimu vystoupeni Friedricha Geigera.“
„Spravedlivy rozsudek. Alois Tender byl odsouzen k trestu smrti zastrelenim za noseni zbrane.“
„Neco se zkratka pokazilo. Vsak oni to spravi, — rika zkuseny elektrikar Theodor W. Peters.“
„Chrante paviany, jsou to vasi dobri pratele! Rezoluce z posledniho shromazdeni Spolecnosti ochrancu zvirat.“
„Farmari — spolehliva opora nasi spolecnosti. Setkani primatora Mesta s predstaviteli rolnicke strany.“
„Pokusna laborator nad Propasti. Informace o poslednich pracich v oboru pestitelstvi bez slunecniho zareni.“
„Znovu ‚Padajici Hvezdy‘?“
„Mame k dispozici obrnena vozidla. Interview s policejnim prezidentem.“
„Rasy nejsou reseni.“
„Aron Webster se smeje. Aron Webster zpiva! Patnacty dobrocinny koncert naseho vynikajiciho komika.“
Andrej noviny zmackal a hodil do kose. Vsechno to byly hlouposti.
Hloupost ale nebylo to, ze uz dvanacty den Mesto ovladala tma… Jako hloupost se taky nejevily fronty pred pekarnami, ani zlovestny rachot kol za okny, temnotou prosvitajici ohnicky cigaret a poskripavani venkovskych povozu. To vsechno byla realita… I ta vzdalena strelba byla realita, trebaze nikdo vlastne nevedel, kdo a na koho strili… A nejodpornejsi skutecnosti byl fakt, ze ubohou Andrejovou hlavou cloumala tupa bolest kocoviny a otekly jazyk se nejak nechtel vmestnat za zuby. Snad by bylo nejlepsi ho vyplivnout.
To jsme tomu zase dali, pomyslel si Andrej. Nejspis nam preskocilo!
Selme je hej! Dospava — a ja tady v tom litam… Kdyby uz to vsechno vzalo nejaky konec! Cloveku je z toho blbnuti nanic, at jdou vsichni do hajzlu i se vsemi temi svymi Experimenty, Kuratory, radikaly, primatory, farmari…, i s tim pitomym obilim! Vzdyt mi ti velci experimentatori nemuzou zajistit ani drobet slunecniho svetla! A to jeste ke vsemu dneska musim s balickem do vezeni. Za Icikem… Kolik si toho jeste ma odsedet?
Ctyri mesice? Ne! Jeste sest… Previt Fritz…! Kdyby se tak jeho energie dala vyuzit k mirovym ucelum… Ten snad ani nemusi odpocivat! Ze vseho se vzdycky vylize. Vyrazili ho z prokuratury — a tak si zalozil vlastni stranu a hned vyhlasil program: Boj s korupci… A at zije obroda…! Okamzite se dostal do krizku s primatorem. Nebylo by samozrejme spatne — podat si treba hned ted primatora, chnapnout ho za tu jeho sedivou strapatou hlavu a prastit s ni o stul: „Kde je obili, ty hajzle? A proc nesviti slunce?“ A poradne ho nakopat do zadku.
Dvere se rozletely, az bouchly o zed. Dovnitr se vritila drobna postavicka.
Kensi… Hned bylo jasne, ze je vzteky bez sebe. Blyskal ocima, cenil drobne zoubky a jeho bohata cerna kstice se jezila na vsechny strany. Andrej si v duchu smutne povzdechl: Urcite me zase potahne nekam s nekym bojovat!
Kensi pristoupil ke stolu a praskl pred Andrejem stosem cervene pocmaranych korektur.
„Tohle neotisknu,“ prohlasil. „To je sabotaz!“
„Co zase?“ zeptal se zvadle Andrej. „Postekal ses s cenzorem, ze jo?“
Pritahl si korektury a podival se do nich. Krome cervenych skrtancu a klikyhaku vsak nic nemohl rozeznat.
„Z dopisu nasich ctenaru zustaly jen kousky z jedineho dopisu,“ rozciloval se Kensi. „Uvodnik je nevhodny, protoze pry si prilis dovoluje. Komentar k projevu, ktery prednesl primator, je taky nevhodny, protoze je vyslovene provokativni. Interview s farmari — to taky nejde, protoze je to bolava zalezitost a ted se nehodi do ni rypat… Takhle se neda pracovat!
Andreji, ty jsi tu sef! Musis s tim neco udelat! Takhle nam ty nase noviny zabijou, dobytkove!“
„Ale no tak — pockej!“ vymackl ze sebe Andrej. „Pockej, musim se na to podivat!“ Pripadalo mu, ze se mu obrovsky rezaty sroub zaryl vzadu pod lebku a pomalu se zacal otacet. Zavrel oci a povzdechl si.
„Vzdychani ti nepomuze,“ rekl Kensi a svalil se do kresla, ktere tu Andrej mel specialne pro navstevy. Nervozne si zapalil. „Ty vzdychas, ja beduju, ale narikat by meli ti previti — a ne my dva.“
Dvere se znovu rozletely. Tlusty, zpoceny a vzteky zrudly cenzor se zadychane vevalil pres prah a okamzite zacal jecet: „V takovychhle podminkach odmitam pracovat. Vazeny pane sefredaktore, ja nejsem zadnej kluk! Ja jsem statni zamestnanec! A nejsem tady kvuli svymu poteseni! Neminim poslouchat sprosty urazky, kterejma me castujou vasi podrizeni! Nenecham si nadavat.“
„To je pravda, je lepsi vam rovnou slapnout na krk — a nebavit se,“ zasycel z kresla Kensi. Oci mu jen plaly. „Vy jste saboter — zadny statni zamestnanec!“
Cenzor ztuhl. Podlityma ockama preskakoval z Andreje na Kensiho a zase zpatky. A potom najednou docela klidne, dokonce s jistou vznesenosti, pronesl: „Pane sefredaktore, oficialne vam sdeluji, ze podavam protest.“
A tu se Andrej ke svemu vlastnimu uzasu vzchopil k cinu: Prastil do stolu a vystekl: „Ticho tu bude…! A vy, pane Paprikaki, si laskave sednete!“
Paprikaki si sedl primo proti Kensimu a dal uz nikomu nevenoval ani pohled. Z kapsy vytahl velky kostkovany kapesnik a zacal si otirat zpoceny zatylek, tvare i krk.
„Tak si to probereme,“ rekl Andrej a zalistoval v korekturach. „Pripravili jsme do tisku uryvky z deseti dopisu…“
„To byl tendencni vyber,“ ozval se okamzite Paprikaki.
Kensi vyletel: „Vcera nam prislo devet stovek dopisu o obili. A ve vsech je totez… Nektere jsou jeste daleko ostrejsi.“
„Moment!“ zaburacel Andrej a znovu bouchl do stolu, „ted budu mluvit ja! A jestli se vam to nelibi, muzete jit ven a na chodbe se treba fackovat… Takze — pane Paprikaki! Vybirali jsme uryvky velice peclive a po analyze vsech doslych dopisu. Pan Ubukata ma pravdu, kdyz rika, ze jsme meli k dispozici i daleko ostrejsi nazory ctenaru. Jenze my jsme vybrali prave ty umirnene a rozvazne. Tyhle dopisy nevyjadruji jen strach a nejsou jen svedectvim o hladu… Pisatele chapou slozitost situace. A co vic: zaradili jsme dokonce i dopis, ktery vyjadruje podporu vedeni Mesta, trebaze to byl jediny list z celkoveho poctu sedmi tisic, ktere jsme…“
„Proti tomuhle dopisu nic nemam,“ skocil mu do reci cenzor.
„Bodejt,“ podotkl Kensi, „vzdyt jste ho napsal vy.“
„To je lez,“ zajecel cenzor tak, ze rezaty sroub v Andrejove zatylku se znovu pootocil.
„A kdyz jste to nebyl zrovna vy, tak to byl nekdo z te vasi nicemne bandy,“
rekl Kensi.
„Jestli je tu nekdo nicema, tak jste to vy!“ zarval cenzor a v obliceji mu znovu naskakaly rude skvrny. Po tomhle jeho hysterickem vykriku najednou nastalo ticho.
Andrej prolistoval korektury. „Az do dnesniho dne se nam s vami dobre spolupracovalo, pane Paprikaki,“
pronesl smirlive. „Myslim, ze bychom ted meli najit nejaky kompromis…“
Cenzor zalapal po dechu: „Pane Voronine,“ rekl durazne, „tady nejde o me! Pan Ubukata je ponekud nevyrovnany clovek a potrebuje si jen vylit zlost. Na kom…, to je mu jedno. Vy ovsem jiste chapete, ze ja postupuju presne podle instrukci, ktere jsem dostal. V Meste se schyluje ke vzpoure. Farmari jsou schopni dat se do jakekoliv pranice treba okamzite. Policie to nezvlada. Tak co chcete?
Aby tekla krev? Aby horelo Mesto? Ja mam deti a nic podobneho si nepreju.
Domnivam se, ze vy taky ne. V takovehle dobe je tisk povinen situaci nevyhrocovat, ale naopak prispivat ke zklidneni. Takove jsou pokyny — a ja se priznam, ze je povazuju za spravne. A i kdybych je za spravne nepovazoval, mou povinnosti je…, chapete — je to ma povinnost! Vcera zavreli cenzora ‚Expresu‘ za skodlivou shovivavost, rovnajici se ve svych dusledcich napomahani podvratnym zivlum…“
„Ja vam velmi dobre rozumim,“ rekl Andrej a snazil se pritom o pratelsky ton. „Ale vzdyt prece vidite, ze ten nas vyber z dopisu je naprosto neagresivni.
Pochopte ale, ze prave v techhle tezkych casech nemuzeme vedeni Mesta prikyvovat. A prave proto, ze hrozi utoky deklasovanych zivlu a vzpoura farmaru, musime udelat vsechno, aby vedeni Mesta pochopilo vaznost situace. Delame, co je nasi povinnosti, pane Paprikaki!“
„Vas vyber z dopisu ctenaru nepodepisu,“ ozval se tise cenzor.
Kensi tlumene zaklel.
