Icik k nemu pozvedl nepritomne oci, dosiroka se usmal a rekl: „To jsem nikdy netusil, ze se toho tolik muze navyvadet kolem Cervenyho domu!“

Andrej mu vyrval spisy z rukou, s rachotem zacvakl zasuvku trezoru, uchopil Icika za rameno a dotlacil ho k zidlicce.

„Posadte se, Kacmane,“ rekl a ze vsech sil se snazil o klid. Pred ocima mu samym vztekem vsechno plulo jako na vode. „Napsal jste to?“

„Poslouchej,“ odpovedel Icik, „vy jste tu ale vsichni fakt idioti! Sto padesat kretenu je vas tady pohromade, a porad vam nedochazi, ze…“ Andrej uz se na neho nedival. Jeho pohled totiz sklouzl na list papiru nadepsany „Vypoved predvedeneho Kacmana…“ Zadna vypoved tam nebyla. Skvela se tam kresba muzskeho organu v zivotni velikosti.

„Ty mizero,“ rekl Andrej a hlas se mu zlamal. „Ty dobytku!“

Prudce sahl po telefonnim sluchatku a tresoucimi se prsty vytocil cislo.

„Fritzi? To jsem ja… Voronin.“ Volnou rukou si rozepjal limecek.

„Moc bych te tu potreboval. Prijd ke mne… ted hned, prosim te.“

„O co jde?“ Fritzuv hlas neznel prilis nadsene. „Chystam se domu.“

„Moc te prosim.“ Andrej zvysil hlas: „Prijd ke mne!“

Polozil sluchatko a podival se na Icika. Soucasne si ale uvedomil, ze se na nej nemuze divat — a tak se zahledel nekam skrze nej… Icik se jako driv hihnal na sve zidlicce a mnul si ruce, vedl jakousi vysmesnou samomluvu o Cervenem dome, o svedomi a pritroublych svedcich a Andrej si rekl, ze tohle vsechno nebude poslouchat. Uz se prece rozhodl — a toto rozhodnuti jej naplnovalo strachem a jakousi dabelskou radosti soucasne.

Vsechno se v nem samym vzrusenim rozechvelo. Cekal — a nemohl se toho okamziku dockat — az se otevrou dvere mistnosti a dovnitr vstoupi zamraceny Fritz. A potom se tenhle Icikuv rozsklebeny oblicej totalne zmeni… A jestlize nahodou Fritz bude mit za svymi zady Rumera… Stacilo prece jen Rumera zahlednout… a uz cloveku behal po zadech mraz… Stacilo na vterinku uvidet tu chlupatou hubu s rozplaclym nosem! Andrej se az otrasl… Vzdyt jeste mohl vseho nechat! Jeste by mohl rici: Uz je to v poradku, Fritzi, nezlob se, ze jsem te otravoval… A tu se dvere otevrely a vesel podmraceny, nastvany Fritz Geiger.

„O co jde?“ zeptal se — a vtom uvidel Icika. „Ahoj,“ rekl a usmal se.

„Co vas to chytlo uprostred noci? Brzo bude rano, meli bysme jit spat.“

„Poslouchej, Fritzi,“ spustil vesele Icik, „vysvetli tady tomu pitomci…, jsi tu prece velkej sef…“

„Mlcte, vysetrovany!“ zarval Andrej a prastil pesti do stolu.

Icik zmlkl a Fritz se okamzite vzpamatoval. Razem se podival na Icika jinyma ocima.

„Tenhle dobytek se vysmiva vysetrovani,“ procedil Andrej mezi zuby a ze vsech sil se snazil potlacit tras celeho tela. „Tenhle hajzl se vykrucuje.

Fritzi, vem si ho — at konecne zacne odpovidat na otazky!“

Fritzovy pruzracne nordicke oci se dosiroka otevrely.

„A jakepak jsou ty otazky?“ zeptal se napul jeste v legraci.

„To neni dulezite,“ rekl Andrej. „Dej mu papir, on uz to napise sam.

Hlavne at rekne, co bylo v aktovce.“

„Jasne,“ prohodil Fritz a otocil se k Icikovi. Icik se dival nechapave. Nejak tomu vsemu jeste nemohl uverit. Zvolna si mnul ruce a nejiste se usmival.

„No tak co, ty muj zidacku, pujdeme?“ pronesl vlidne Fritz, jako by se nikdy ani mracit nedovedl… „Zvedej kostru, milanku!“

Icik se k nicemu nemel — a tak ho Fritz chytil za limec, nadzvedl ho a hodil ke dverim. Icik ztratil rovnovahu a zachytil se az za verej. Jeho oblicej byl razem cely popelavy. Icik uz ted chapal, oc jde… „Kluci,“ rekl a hlas se mu lamal, „kluci, pockejte…!“

„Kdyby neco, jsme ve sklepe,“ pronesl sametovym hlasem Fritz, usmal se na Andreje a Icika vystrcil na chodbu.

A to bylo vsechno.

Andrej citil, jak jim pronika nesnesitelny mraz. Prosel se po kancelari a pozhasinal zbytecna svetla. To je vsechno… Sedl si ke stolu, chvili tak sedel a hlavu si sviral dlanemi. Byl cely zpoceny, zdalo se mu, ze omdli. V usich mu sumelo a on tim sumenim porad slysel tichy a soucasne hlasity, smutny, zly i lamajici se Icikuv hlas: „Kluci, pockejte… Kluci, pockejte…“

A do toho znela nejaka slavnostni hudba, ramus a selest tanecnich kroku, cinkani nadobi a mazlive rackovani: currracao a ananas… Odtrhl ruce od obliceje a bezmyslenkovite uprel oci na nemravnou kresbicku, kterou tu zanechal Icik. Potom ten list papiru vzal a zacal ho trhat na dlouhe, uzounlinke prouzky. Vsechno nakonec hodil do odpadkoveho kose a znovu si schoval hlavu do dlani. To je vsechno… Ted musi cekat. Obrnit se trpelivosti a cekat… Pak se teprve ukaze… Neprijemny pocit zmizi a Andrej si bude moci vydechnout… „Ano, Andreji, nekdy clovek neco takoveho udelat musi…,“ uslysel nahle znamy, klidny hlas.

Na zidlicce, odkud se jeste pred nekolika minutami nejiste sklebil Icik, sedel ted s nohou pres nohu unaveny, posmutnely Kurator. Dlouhymi bilymi prsty sviral koleno, zlehka pokyvoval hlavou, koutky ust mel trpce stazene… „Ve jmenu Experimentu?“ zeptal se Andrej selhavajicim hlasem.

„To take,“ odpovedel Kurator, „ale predevsim… sam kvuli sobe. Vyhnout se prekazkam clovek nemuze. Ty je treba prekonat. A lidi, kteri to dokazi, my potrebujeme… Tedy — ne jen tak ledajake… Vybirame si lidi urciteho typu!“

„Jakeho?“

„To prave presne nelze definovat,“ rekl Kurator s politovanim. „Presne se da rici jenom to, jake lidi nepotrebujeme.“

„Takove, jako je Kacman?“

V Kuratorovych ocich si Andrej mohl precist souhlas. „Takove, jako je Rumer?“

Kurator se usmal: „Takovi, jako je Rumer… to ani nejsou lide. To jsou zive zbrane. Je mozne je ale vyuzit i pro blaho takovych, jako je Wang nebo Jura… Rozumite, Andreji?“

„Ano. A jsem stejneho nazoru. Jina cesta prece neexistuje, ze?“

„Neexistuje. Vyhnout se prekazkam neni mozne.“

„A co Cerveny dum?“

„I ten je nutny. Kdyby neexistoval, vsichni by se — aniz si toho sami vsimnou — mohli pomalu zmenit v Rumery. Copak jste si jeste neuvedomil, ze Cerveny dum je nutna vec? Copak vy sam… Jste snad ted uplne stejny, jako jste byl vcera?“

„Kacman rekl, ze Cerveny dum je zjitrena fantazie svedomi.“

„Kacman je chytra hlava. Doufam, ze proti tomu nic nemate.“

„Je chytra hlava. A prave proto je nebezpecny.“

A znovu Andrej uvidel v Kuratorovych ocich souhlas.

„Prece jen…,“ prohodil smutne Andrej, „kdyby clovek mohl vedet, k cemu Experiment smeruje! Takhle se muzu snadno zmylit. Vsechno se to ted nejak divne zapletlo… A jsme v tom namoceni vsichni. Ja, Geiger, Kensi… Nekdy se mi zda, ze chapu, co nas spojuje. Zaslibili jsme se prece stejne myslence…, ale nekdy jako bychom byli ve slepe ulicce. Vzdyt Geiger je byvaly fasista… a dokonce i ted… nekdy… To ho pak nemuzu ani citit, ale jako by se to netykalo konkretne jeho — Fritze Geigera… Jde proste o typ cloveka. A nebo takovy Kensi! Pacifista… nebo co vlastne je… ja ani nevim…“

„Experiment je Experiment,“ rekl Kurator. „Nikdo po vas nezada, abyste vedel. Mate jine povinnosti.“

„Jake?“

„Vsechny prece taky nejsou zname…“

„Ale delame to vsechno ve jmenu blaha vetsiny?“ zeptal se Andrej nestastne.

„Samozrejme. Ve jmenu dosud zneuznavane, snad i nevzdelane, odstrkovane, nicim se neprovinivsi vetsiny…“

„A te je treba pomoci,“ pridal se okamzite Andrej. „Ukazat ji spravny smer, povznest ji, udelat ji panem cele zeme… Ano, tomu rozumim. A ve jmenu toho je nekdy treba ucinit vselicos…“ Pak se ale odmlcel, protoze si nejak nemohl v hlave srovnat dalsi myslenky. Nakonec nerozhodne prohodil: „A pak je tu jeste Antimesto… To je taky nebezpecne, ze?“

„Velice,“ odpovedel Kurator. „V tom pripade,“ vzchopil se Andrej, „trebaze si u Kacmana porad nejsem jist…

Вы читаете Mesto zaslibenych
Добавить отзыв
ВСЕ ОТЗЫВЫ О КНИГЕ В ИЗБРАННОЕ

0

Вы можете отметить интересные вам фрагменты текста, которые будут доступны по уникальной ссылке в адресной строке браузера.

Отметить Добавить цитату