nezamlouvalo, ze se na neho behem rozhovoru chlapek zleva tesne prilepil a ze treti milicionar — taky jeste kluk, jenze taky pekne urostly — mu funi zprava za uchem. „Jdu na radnici protestovat proti zasahum cenzury.“
„Rozumim,“ prohodil neurcite porizek. „To je jasny. Akorat nechapu, proc s tim jdete na radnici. Dejte cenzora do bane a vesele si vydavejte, co chcete!“
Andrej se rozhodl, ze se bude taky chovat suverenne.
„Nechte si svy rady,“ odsekl. „Cenzora jsme i bez vas zasili. A laskave me nechte jit!“
„Zastupce tisku,“ zavrcel ten, co funel Andrejovi za uchem.
„No a co?“ uchechtl se mladik zleva. „At jde! At nam ale potom nenadava.
Mate zbran?“
„Ne,“ odpovedel Andrej.
„Chyba,“ poznamenal porizek a ustoupil stranou. „Tak jdete.“
Andrej vykrocil. Porizek za nim jeste posmesne zavolal: „Kdo chce kam…“ Ostatni se rozesmali a Andrej v sobe potlacil chut ohlidnout se po nich. Radeji zrychlil krok.
Hlavni ulice byla plna lidi. Nejvic se jich tlacilo kolem domu, predevsim u vchodu do budov. Vsichni meli na rukavech bile stuzky. Nekteri postavali primo uprostred ulice a cosi rikali projizdejicim farmarum.
Vsechny obchody tady byly zavrene a zadne fronty pred nimi nestaly. U pekarny jakysi postarsi milicionar se sukovici v ruce hucel do nejake starenky: „Madam, rikam vam cistou pravdu. Obchody dneska nebudou otvirat.
Ja sam mam kolonial, takze vim, co rikam, madam!“ Starenka mu vysokym traslavym hlaskem odpovidala, ze tu treba umre, ale cekat ze bude dal.
Andrej se v sobe snazil potlacit narustajici znepokojeni a pocit, ze vsechno, co se kolem deje, neni vubec skutecnost. Jako by byl v kine… Dosel az k namesti. Hlavni ulice, ktera tam ustila, byla zatarasena povozy.
Tisnily se tu valniky, zebrinaky, kryte vozy i vselijake brycky a kocary a vzduchem se nesl pach koni a hnoje. Tahouni vsech barev pohazovali hlavami, farmari na sebe pokrikovali, v davu prokmitavaly ohnicky cigaret.
Z vrat vedle Andreje vysel obtloustly fousac se sombrerem na hlave. V chuzi si jeste zapinal kalhoty… Malem do Andreje vrazil. Dobromyslne zaklel a zacal se prodirat mezi vozy a krakoravym hlasem vykrikoval: „Sidore!
Bez do toho dvora! Jako ja! Akorat si davej pozor, kam slapes!“
Andrej stiskl rty a sel dal. Na samem konci ulice staly vozy uz i na chodnicich. Farmari nektere tahouny odprahli, spoutali jim nohy a kone se ted malickymi priskoky snazili prozkoumat sve nejblizsi okoli. Daleko se nedostali a nakonec jen bez zajmu ocichavali asfalt. Farmari ve vozech spali, kourili, jedli a popijeli. Andrej slysel dokonce i jejich spokojene pomlaskavani.
Vylezl si na schody pred jednim z domu a rozhlidl se.
K radnici to bylo nejakych pet set kroku, ale muselo se projit neprehlednym prostorem, v nemz popraskavaly a cadily ohnicky. K tomu se pridaval coud luceren na povozech — a to vsechno se slevalo do mracna, ktere bylo jako do obrovskeho kominu vtahovano do Hlavni ulice. Neco odporne zabzucelo Andrejovi pred nosem a vzapeti ucitil ostrou bolest ve tvari. Jako by mu tam nekdo vrazil spendlik. Pleskl se a s odporem rozmackl cosi velkeho a hnusneho. Pritahli to sem z bazin, pomyslel si dopalene. Z pootevrenych vrat u schodu na nej dychl pach cpavku… Andrej znovu sestoupil na chodnik a odhodlane se vrhl do labyrintu pred sebou. A hned slapl do neceho mekkeho a mazlaveho… Bytelna kruhova budova radnice se tycila nad namestim jako ctyrpatrovy hrad. Skoro ve vsech oknech byla tma, jen sem tam se svitilo a do tmy matne probleskovaly i sachty vytahu, zvenci prilepene ke stene budovy.
Lezeni farmaru vytvarelo kolem radnice obrovske kolo s mezikruzim prazdneho prostranstvi v tesne blizkosti budovy. Tady bylo dobre videt, protoze tu svitily obrovske lampy na zdobenych litinovych sloupech. U techhle sloupu koncila linie, kterou uzavirali ozbrojeni farmari. Za prazdnym prostranstvim, primo u vchodu do radnice, stala rada policistu, vetsinou — alespon podle distinkci — serzantu a dustojniku.
Andrej uz se protlacil ozbrojenym hlouckem, kdyz uslysel sve jmeno.
Zastavil se a zacal se rozhlizet.
„Tady jsem, tady…,“ kricel znamy hlas a Andrej konecne uvidel Juru, ktery se k nemu prodiral a uz z dalky naprahoval ruku ke stisku. Mel stejnou vojenskou bluzu, v jake ho Andrej videl poprve, stejne frajersky narazenou lodicku na hlave a pres rameno mu visel siroky remen se znamym kulometem. „To jsem rad, Andreji, ze te vidim, duse jedna velkomestska!“ zahulakal a hlasite pleskl svou obrovskou tlapou do Andrejovy dlane. „Porad te tu hledam, rikam si, to neni mozny, ze by tu Andrej chybel, kdyz se to tu urcite bude mlit. Jiste se tu nekde ochomejta!“
Jura byl viditelne v nalade. Shodil z ramene kulomet, hlaven si zapasoval do podpazi jako berlu a vesele mlel dal: „A tak to tu prolejzam — a ty nikde! Tak si rikam: do prdele, co je s nim? Ten vysusovanej fricek — ten tu je! Recni mezi nasima chlapama, je ho vsude plno. Ale tebe jsem najit nemoh!“
„Pockej, Juro,“ prerusil ho Andrej. „Co tu vlastne delas?“
„Jdu si pro svy prava,“ zasmal se Jura, az se mu vousy rozjezily. „Extra kvuli tomu jsem prijel, ale asi to stejne k nicemu nebude.“ Odplivl si a plivanec rozetrel obrovitou botou. „Lidi jsou pitomi. Ani nevedi, proc jsou tady. Jestli chteji o neco skemrat…, nebo zadat…, nebo mozna nejde ani o jedno, ani o druhy. Proste se jim zastesklo po Meste… Tak si tu nejakej ten den pobudou, vsechno tu zaserou a zase potahnou zpatky. A to je prej lid!
Hovno… Hele,“ otocil se a na nekoho zamaval, „hele, napriklad se koukni na takovyho Stasika Kowalskyho, na myho kamarada. Stasiku, krucinal, pojd sem!“
Stasik opravdu prisel. Byl to hubeny, slachovity chlapek se zplihlymi dlouhymi kniry a ridkymi vlasy. Tahla z nej koralka. Na nohach se drzel vyslovene silou vule, kazdou chvili se sponoval do pozoru, zvedal hlavu a chnapal po podivnem malem samopalu, ktery se mu klimbal na krku. S obrovskou namahou otviral dosiroka oci a vyhruzne se rozhlizel.
„Tak tadyhle Stasik,“ pokracoval Jura, „bojoval. No rekni, Stasiku, ze jsi bojoval, vid? No tak to rekni: Bojoval jsi?“ dorazel Jura na sveho kamarada.
Pak ho vroucne objal kolem ramen a oba dva se svorne zapotaceli.
„Hmm… Mno…,“ vyrazel ze sebe Stasik, ktery zrejme celou svou vizazi chtel v tu chvili dat najevo, ze bojoval a ze se to slovy ani neda vyjadrit.
„On je tedka opilej,“ vysvetlil Jura Andrejovi. „Kdyz nesviti slunce, je z toho nemoznej. Jo… Co jsem to… Aha! Zeptej se ho, trouby, proc se tady jen tak placa? Zbran ma. Kamarady ve zbrani taky… Tak o cem jeste muze bejt rec?“
„Pockej,“ rekl Andrej. „Proc jste tady?“
„No — vzdyt ti to povidam,“ odpovedel durazne Jura, pustil Stasika — a ten se obloukem kamsi odpotacel. „Porad ti to opakuju! Ted si to s tema hajzlama vyridime! Oni kulomety nemaji…! Zadupeme je do zeme, cepicema utluceme…“ Najednou se odmlcel a znovu si pres rameno pritahl remen s kulometem. „Tak jdem.“
„Kam?“ „Jdem se napit. Az to tu vsechno vychlastame, odtahneme domu. Proc bysme tu taky meli ztracet cas? Doma mi hnijou brambory… Jdem!“
„To nepujde,“ rekl omluvne Andrej, „ja ted nemuzu. Ja musim na radnici.“
„Na radnici? Tak jdem! Stasiku?! Hergot, Stasiku…!“
„Pockej, Juro! Ty asi… oni te tam nepusti.“
„Me?“ zarval Jura a z oci mu litaly blesky. „Jen pojd! To se na to podivame — ze me tam nepustej! Stasiku!“
Chytil Andreje kolem ramen a vlekl ho pres puste ozarene prostranstvi primo k rade policistu.
„Pochop to,“ hucel mu do ucha, „Je to hrozny! Rozumis? Jeste jsem to nikomu nerek, ale tobe to povim: Je to desny! Co kdyz uz nikdy slunce svitit nebude? Zatahli nas sem a nechali… Tak to teda ne! At nam to hezky vysvetlej, at kapnou bozskou, darebaci, takhle se prece neda zit. Ja uz ani nespim, chapes to? To se mi nestalo ani na fronte… Ty si myslis, ze jsem namazanej? To se teda mejlis, nejsem opilej, ale mam strach! Strach az do morku vsech kosti.“
Andrejovi z toho vzruseneho sepotu zacal behat mraz po zadech. Zastavil se par kroku pred radou policistu a mel dojem, ze cele namesti ted ztichlo a diva se na nej. I policiste, i farmari… Pokusil se Juru premluvit: „Vis co? Ja tam ted zajdu, neco si tam vyjasnim ohledne svejch novin — a ty tu na me pockas. Pak pujdeme ke mne domu a vsechno to rozebereme.“
Jura durazne zavrtel hlavou, az se mu vousy zatrepetaly.
„Kdepak, ja jdu s tebou. Ja si taky musim neco vyjasnit.“
