„Ale vzdyt te tam nepusti! A me tam kvuli tobe taky mozna nepusti.“

„Jdem, jdem,“ nedal se odradit Jura. „Co to je: nepusti? Proc by nas nepustili?

Chovame se prece slusne…“

To uz byli primo u policistu. Urostly kapitan ve svihacke uniforme a s rozepjatym pouzdrem na pistoli jim vykrocil vstric a chladne pronesl: „Kam jdete, panove?“

„Ja jsem sefredaktor Mestskych novin,“ rekl Andrej a nenapadne se pritom snazil od sebe odstrcit Juru Davydova, ktery se ho porad pokousel objimat. „Potrebuju mluvit s panem politickym poradcem.“

„Vase doklady, prosim!“ Ruka v rukavicce se mu natahla vstric.

Andrej nasel potrebny papir, podal ho kapitanovi a sekl ocima po Jurovi.

Ke svemu uzasu zjistil, ze Jura ted stoji jako beranek, bezstarostne popotahuje a kazdou chvili si naprosto zbytecne posouva na rameni remen kulometu. Z jeho tvare jako by zmizela opilost… Pozornyma ocima prejizdi po policistech. „Muzete jit dal,“ pronesl uctive kapitan, kdyz Andrejovi vracel doklady.

„Ackoliv… mel bych vas upozornit…“ Nedorekl. Vsiml si Jury Davydova: „A co vy?“

„Jde se mnou,“ rekl rychle Andrej. „Je to… zastupce jedne ze skupin farmaru.“

„Doklady!“

„Jaky doklady muze asi tak nasinec mit?“ zeptal se dotcene Jura.

„Bez dokladu vas tam nemuzu pustit.“

„A procpak ne?“ rozcilil se Jura. „Kdyz nemam nejaky pitomy papiry, tak nejsem clovek?“

Andrej ucitil za svymi zady cisi horky dech. Stasik… Snazil se drzet zprima a zrejme chtel kamaradum kryt zada. Osvetlenym prostranstvim se zvolna blizil hloucek dalsich chlapu.

„Panove! Panove, rozejdete se!“ zakricel nervozne kapitan. „A vy, pane, jdete,“ obratil se vztekle k Andrejovi. „Panove, zpatky! Srocovani je zakazano!“

„Takze jestli nemam nejakej podelanej papir,“ vrtel pohorsene Jura hlavou, „tak se nesmim nikam ani hnout?!“

„Dej mu do drzky!“ pronesl necekane jasnym hlasem Stasik.

Kapitan chytil Andreje za rukav a trhl jim k sobe. Andrej se razem octl za zady policistu. Jejich rada se opet sevrela a Andrej uz pres ni nic nevidel.

Ani farmare, kteri v hloucku dorazili az ke kapitanovi. Dal necekal — vydal se k poloosvetlenemu portalu. Za zady slysel hlasy: „Obili po nas chtej, maso po nas chtej, ale kdyz clovek neco potrebuje…“

„Prosim, abyste se rozesli! Mam rozkaz zatknout kazdeho, kdo…“

„Procpak jsi tam nepustil naseho zastupce, co?“

„Slunce! Vy hajzlove, kdy nam zase zapnete slunce?

„Panove! Panove — co s tim mam ja spolecneho?“

Po belostnem mramorovem schodisti bezeli dolu dalsi policiste. Cvakali podkuvkami podpatku a blyskali spicemi bodaku na puskach. Kdosi tlumene zavelel: „Pripravit granaty!“ Andrej vystoupil po schodisti az nahoru a ohledl se. Osvetlene prostranstvi uz bylo plne lidi. Farmari se posunuli ze svych pozic a obrovita cerna masa se semkla kolem budovy.

Andrej ze vsech sil zabral a pritahl k sobe vysoke tezke dvere, pobite medenymi platy. Octl se ve vestibulu. Vladlo tady sero a vsim prostupoval jakysi kasarensky pach. V paradnich kreslech, na pohovkach i primo na podlaze spali policiste, prikryti svymi plasti. Na galerii, ktera byla neprilis dobre osvetlena a tahla se primo pod stropem podel tri sten vestibulu, bylo videt nejake postavy. Andrej nedokazal rozeznat, zda jsou ozbrojene. Po mekkem koberci vybehl do prvniho patra, kde bylo oddeleni pro tisk, a vykrocil sirokou chodbou. Najednou si s neprijemnym pocitem uvedomil, ze je tu nejak prilis velke ticho. V tehle obrovske budove se obvykle tisnily davy, odevsad bylo slyset vyzvaneni telefonu, tukot psacich stroju, lidi se mezi sebou ustavicne o necem dohadovali, sefove hlasite udelovali prikazy… A ted nic! Dvere nekterych kancelari byly dokoran a za nimi byla jen tma. Ani chodba nebyla prilis jasne osvetlena — svitila jen kazda ctvrta lampa.

Ukazalo se, ze neprijemny pocit byl namiste: kancelar poradce pro politiku byla zamcena a v mistnosti jeho zastupce sedeli nejaci tri neznami chlapi. Vsichni meli stejne sedive plaste zapjate az ke krku a stejne tvrdaky narazene do cela.

„Prominte,“ rekl dopalene Andrej, „kde bych nasel pana poradce nebo jeho namestka?“

Otvrdakovane hlavy se k nemu beze spechu pootocily.

„Na co je potrebujete?“ zeptal se ten nejmensi chlapek.

V tu chvili si Andrej uvedomil, ze tenhle oblicej mu neni tak docela neznamy.

I ten hlas byl povedomy… Neprijemny pocit jeste vzrostl: Ten chlap tu urcite nema co delat! Proc tu je? Andrej byl razem ve strehu a jak nejdurazneji a nejstrucneji umel, vysvetlil kdo je a co potrebuje.

„Tak pojdte dal,“ rekl ten povedomy chlapek. „Procpak stojite ve dverich?“

Andrej vstoupil, rozhledl se, ale nemohl nic rozeznat. Pred ocima mu porad plul jen ten vyholeny oblicej pripominajici eunucha. Kde ho Andrej videl? Jde urcite o nejakeho mizeru… Od toho radsi dal. Nemel jsem sem vubec chodit, pomyslel si, zbytecne ztracim cas.

Maly chlapek v tvrdaku si ho taky pozorne prohlizel. Bylo naproste ticho.

Vysoka okna byla zatazena tezkymi zavesy, hluk zvenci sem takrka nedolehal. Chlapek najednou rychle vyskocil ze sveho mista a pristoupil az k Andrejovi. Bezrasa vicka nad sedymi ocky rychle pomrkavala. Od horniho knofliku plaste vyletel vzhuru — a znovu se spoustel — obrovsky, hranaty ohryzek… „Sefredaktor?“ prohodil muz a Andrej si konecne v bezmocnem zdeseni uvedomil, kdo to je. A co vic: pochopil, ze ten druhy ho taky poznal.

V eunuchove obliceji se zacenily ridke zuby, drobny chlapek se prikrcil a Andrej ucitil prudkou bolest v brise, jako by mu prave popraskaly vnitrnosti.

V ocich se mu zatmelo a z te tmy se norila jen navoskovana podlaha… Musi uteci! Musi… V mozku mu vybuchl cely ohnostroj. Vysoky, potemnely a popraskany strop se rozhoupal a naklonil. Na Andreje se valila dusiva cernota, ze ktere probleskovala dobela rozpalena ostri a zabodavala se do zeber. Zabije… zabije… zabije me…, pomyslel si Andrej a ucitil, ze mu oteka hlava, nekdo mu ji rve do uzke, pachnouci skviry, odira mu usi a dunivy hlas zvolna pronasi: „Pomalu, Pindo, pomalu, zadnej kvalt…“ Andrej zarval ze vsech sil a tepla husta kasovita latka mu zaplnila usta. Zalkl se a zacal zvracet.

Pak byl v mistnosti sam. Ohromny zaves na okne byl shrnuty stranou, otevrenym oknem pronikal dovnitr chladny vlhky vzduch a z dalky sem dolehal nejaky krik. Andrej se s namahou zvedl na vsechny ctyri a posunul se podel zdi. Snazil se dostat ke dverim. Pryc odsud… Na chodbe zacal znovu zvracet. Vycerpalo ho to tak, ze chvili znovu bezmocne lezel na podlaze. Pak se pokusil vstat. Je mi hrozne spatne, opakoval si, hrozne spatne… Sedl si a ohmatal si oblicej. Byl vlhky a lepkavy. A tu si Andrej uvedomil, ze vidi jen jednim okem. Bolela ho zebra, spatne se mu dychalo. Bolely ho celisti — a ze vseho nejvic ho ted bolelo v podbrisku. Rozplakal se: Hajzl Pinda! Zmrzacil me!

Sedel na podlaze prazdne chodby, zady se tiskl ke zlacenym ozdobam na stene a plakal. Pripadal si naprosto bezmocny. S namahou zasunul ruku pod plast a nahmatal remen od kalhot. Strasne ho to bolelo. Ne primo v pase, ale ted o neco vys… Trenyrky mel mokre.

Ozval se dusot tezkych bot, nekdo pribehl z hloubi chodby a zastavil se nad Andrejem. Byl to policista. Udychany, cely zrudly behem, vydeseny, bez brigadyrky… Par okamziku tak postal, jako by se nemohl rozhodnout co delat, ale pak se prudce rozbehl dal. To uz se z hloubi chodby blizil druhy muz a v behu ze sebe strhaval bluzu uniformy.

Andrej si uvedomil, ze tam, odkud ti dva bezeli, buraci rev davu. Sebral vsechny sve sily, vstal a potacive podel zdi za onim revem vykrocil… Z ust se mu chvilemi vydralo vzlyknuti, s hruzou si stale ohmataval oblicej a po nekolika krocich se vzdycky musel zastavit a cely zkrouceny prekonavat bolest v brise.

Dostal se az ke schodisti a chytil se kluzkeho mramoroveho zabradli.

Dole se v obrovskem vestibulu prevalovala husta smesice z lidskych tel.

Nedalo se vubec rozeznat, co se tam deje. Reflektory podel galerie vrhaly sve chladne, oslepujici svetlo na zmet, v niz se mihaly vousy vsech barev, brigadyrky uniforem, naramenni snurky policistu, do vysky trcely bodaky a lidske dlane, blyskaly se hole lebky a nad tim vsim se tahl k vysokemu stropu teply, jakoby provlhly puch.

Andrej zavrel oci, nechtel to videt. Ridil se jen hmatem, kdyz krucek po krucku — chvili bokem, chvili dokonce pozpatku — skobrtal podel zabradli dolu. Sam nechapal, proc to dela. Nekolikrat se musel zastavit, aby nabral sil, se stenanim pohledl dolu, ale vzdycky se mu z toho, co uvidel, udelalo jeste vic zle, a tak zaviral znovu oci a sunul se podel zabradli o kousek niz.

A pak uz mel ruce tak zeslable, ze se jimi neudrzel. Upadl a skoulel se po nekolika schodech dolu kolem

Вы читаете Mesto zaslibenych
Добавить отзыв
ВСЕ ОТЗЫВЫ О КНИГЕ В ИЗБРАННОЕ

0

Вы можете отметить интересные вам фрагменты текста, которые будут доступны по уникальной ссылке в адресной строке браузера.

Отметить Добавить цитату