obrovskych bronzovych plivatek, ktera tu cnela nad bilym mramorem. Ramusem a jekotem k nemu najednou dolehl buracivy dunivy hlas vibrujici v nepricetnem revu: „Dyt to je Andrej! Chlapi! Zabijej tam nase lidi!“
Andrej otevrel oko a uvidel vedle sebe Juru. Byl rozcuchany, bluza na nem byla potrhana, vypoulene oci mu divoce blyskaly a vousy se jezily na vsechny strany. Jura v napjatych pazich pozvedl kulomet a s revem zacal dlouhou davkou kropit galerii, prosklene steny salu i reflektory… Pak Andrej upadl do zvlastniho mrakotneho stavu. Prilivy vedomi se zvedaly soucasne s prilivem bolesti a zoufalstvi a spolecne zase odplouvaly.
Uvedomil si, ze je nekde uprostred vestibulu a uporne se snazil po ctyrech dolezt ke vzdalenym otevrenym dverim. Musel pritom zdolavat nehybna lezici tela, ruce mu klouzaly v cemsi studenem a mokrem… Slysel, ze vedle nej nekdo monotonne narika: „Ach boze, ach boze…“ Na koberci byla spousta sklenenych strepu, nabojnic a kousku omitky. Do otevrenych dveri nahle vtrhli nejaci hrozive vyhlizejici lide s horicimi pochodnemi v rukou, straslive rvali a bezeli primo na Andreje… Pak byl najednou venku, pred vchodem. Sedel, nohy mel dosiroka roztazene, dlanemi se opiral o chladny kamen a na kline mel neci pusku bez zaveru. Odnekud sem tahl kour a Andrej si matne uvedomoval, ze tu nekde steka kulomet, divoce rzaji kone a ze on sam pro sebe si nahlas opakuje: „Tady me rozdupou, tady me urcite rozdupou…“
Nerozdupali. Najednou byl dole na dlazdeni, uz stranou od vstupniho schodiste. Tvari se tiskl k drsne zule, nad nim zarila rtutova vybojka a puska nekam zmizela. Zdalo se ovsem, ze zmizelo i Andrejovo telo. Nemel je.
Mel jen tvar, ta se vznasela v prazdnote a tiskla se k zulovemu kvadru. A na namesti se rozehravala jakasi zbesila tragedie.
Andrej uvidel, jak se podel luceren lemujicich namesti, kolem tisnicich se vozu a brycek s rachotem a buracenim riti obrnene auto. Jeho kulometna vez se otacela na vsechny strany a plivala ohen, smrtonosne ohnive proudy od ni litaly celym namestim — a pred autem padil kun, hlavu mel divoce zaklonenou, vlekl za sebou utrzene postranky… A najednou z rady povozu vjel obrnenemu automobilu do cesty vojensky nakladak s korbou pokrytou plachtou, kun se zbesile vrhl stranou a vsi silou vrazil do sloupu lucerny.
Obrneny vuz prudce zabrzdil, dostal smyk — a v te chvili vybehl na otevrene prostranstvi nejaky dlouhan cely v cernem, rozmachl se a okamzite sebou praskl na zem. Pod obrnenym vozem to zahorelo, ozvala se strasliva rana a vuz se prekotil zpet. Ten chlap v cernem se hned zvedl a utikal. Protahl se kolem nehybneho obrnence, cosi rychle zastrcil do pruzoru ridice a odskocil. Andrej si jeste stacil uvedomit, ze to je Fritz Geiger, ale to uz se v pruzoru rozzarilo svetlo, uvnitr to zadunelo a uzkou skvirou vyslehl ven protahly, cadivy jazyk plamene. Fritz se sklonil, prikrcil, dlouhe ruce spustil az k zemi a bokem jako krab se sunul kolem sve obeti. Otevrela se dvirka a s pronikavym revem se z nich vyvalil horici balik, z ktereho na vsechny strany letaly jiskry.
Dal uz Andrej zase nevedel nic. Jako by pred nim nekdo spustil oponu a on jen slysel nejake vztekle hlasy, nelidske vykriky a dupot spousty nohou.
Od horiciho vozu se nesl pach rozzhaveneho zeleza a benzinu… A potom Andrej uvidel Fritze, jak stoji uprostred davu, v nemz vsichni maji na rukavech bile stuzky. Fritz je vsechny o hlavu prevysuje a udili jakesi prikazy, ostre gestikuluje, macha tema svyma dlouhyma rukama na vsechny strany, svetle rozcuchane vlasy ma cele od sazi… Dalsi chlapi s bilymi stuzkami na rukavech zacali najednou buhviproc lezt po lucernach pred vchodem do radnice a rozvesovali po nich provazy, ktere povlavaly ve vetru. Pak nekoho vlekli po schodisti. Ten clovek se branil, kopal kolem sebe, vrestel, az zalehaly usi — a najednou bylo schodiste plne lidi, vsude bylo videt zarostle tvare a kovove cvakaly zavery pusek… Vresteni utichlo, nejake lidske telo se posunulo vzhuru podel kandelabru, zaskubalo sebou a zatocilo se kolem sve osy. Pak se ozvalo nekolik vystrelu, trhave pohyby razem ustaly a telo se zacalo na provaze zvolna pohupovat.
A potom Andreje probralo zbesile natrasani. Hlava mu poskakovala na nejake tvrdem, ale prijemne vonicim baliku, nekam jel, nekam ho nekdo vezl a znamy navztekany hlas vykrikoval: „No tak, ty bestie! Jen zaber, potvoro!“ A Andrej na pozadi cerneho nebe uvidel horici radnici. Ohnive jazyky vyskakovaly z oken a sypaly do temnoty jiskry. Na lucernach se zvolna pohupovala protahla lidska tela.
Kapitola 2
Andrej, umyty a prevleceny, s obvazem pres prave oko, napolo lezel a napolo sedel v kresle a zasmusile pozoroval Juru, ktery spolecne se Stasikem hladove poradal z kastrolu cosi, z ceho se jeste kourilo. Stasik Kowalski mel hlavu celou ofacovanou. Uplakana Selma sedela vedle nich, zoufale vzlykala a porad se pokousela Andreje vzit za ruku. Byla rozcuchana, licidlo mela rozmazane po oteklem obliceji, na tvarich ji naskakaly cervene skvrny. Ponekud zvlastni dojem vzbuzoval jeji provokujici prusvitny zupanek, vpredu cely mokry od mydlinek.
„Chtel te zlikvidovat,“ rekl Stasik s plnou pusou. „A naschval te zpracovaval tak, aby to dyl trvalo, aby sis uzil. Ja to znam, me si takhle vzali do pradla modry husari. Jenze se mnou se, kamarade, dostali dal: Uz po mne zacinali slapat, kdyz chvalabohu zjistili, ze se spletli, ze ja nejsem ten, koho si chteli podat…“
„Mas zlamanej nos, ale to se srovna,“ prikyvoval Jura. „Nos neni to nejdulezitejsi — a slouzi i prerazenej… A zebro…,“ mavl rukou, ve ktere drzel lzici, „vis, kolik uz ja jich mel zlamanejch? Hlavne ze jsou cely jatra — a vubec pajsl…“
Selma zoufale povzdechla a znovu se snazila vzit Andreje za ruku. Podival se na ni a rekl: „Nech uz toho breku! Jdi se prevliknout a vubec.“
Poslusne vstala a zmizela ve vedlejsim pokoji. Andrej jazykem nahmatal v ustech neco tvrdeho a prstem to vyndal.
„Vyrazil mi plombu,“ zavrcel.
„Fakt?“ podivil se Jura.
Andrej mu plombu ukazal a Jura uzasle zavrtel hlavou. Stasik taky zakroutil hlavou a rekl: „To se teda stane malokdy. Ja, kdyz jsem se tenkrat z toho dostaval — a trvalo mi to tri mesice, rozumis — tak jsem plival zuby. Moje stara me obskakovala jak mimino. Potom umrela… no a ja, jak vidis, ziju. Nejak to furt jeste jde.“
„Tri mesice?“ zeptal se opovrzlive Jura. „Kdyz jsme bojovali u Jelni, urvalo mi to celej zadek. Pul roku jsem se placal po nemocnicich. Kamarade, to neni jen tak, kdyz prijdes o zadnici. Tam jsou totiz propleteny ty nejdulezitejsi zily. A zrovna tam mi to kus zeleza urval. Ja koukal jako blazen, dokonce jsem se i ptal kluku: Kde mam zadek? Kalhoty az po holinky byly v hajzlu — a to, co bylo nahore vzadu v kalhotach, taky…“ Olizl lzici a dodal: „Fedkovi Ceparevovi to tenkrat utrhlo hlavu. Ve stejnou chvili.“ Stasik taky olizl lzici a potom oba dva mlcky sedeli a koukali do kastrolu.
Pak si Stasik zpusobne odkaslal a zacal znovu jist. Jura se k nemu pridal.
Vratila se Selma. Andrej se na ni podival a vzapeti radeji odvratil oci.
Vyparadila se, jen co je pravda… Do usi si navlikla obrovske nausnice, saty si vzala s hlubokym vystrihem, nasmirovala se jak slapka. A vzdyt to taky je devka, pomyslel si. Nemohl se na ni divat, nejradsi by ji poslal k certu. Nejdriv udelala tyjatr v predsini, potom v koupelne, kdyz mu s hroznym brekem sundavala mokre trenyrky a on si prohlizel cernofialove fleky na brise a na bocich — a znovu mu pritom tekly slzy. Plakal sam nad sebou, nad svou bezmoci… Selma je jasne opila, zase je nametena jako kazdy bozi den, i ted, kdyz se prevlikala, urcite si jeste lokla… „Ten doktor,“ prohodil zamyslene Jura, „ten holohlavej, co tu ted byl… Kde ja ho jen videl?“
„Ale mozna ze to bylo u nas,“ pokousela se o svudny usmev Selma. „On bydli ve vedlejsim dome. Andreji, co ted vlastne dela?“
„Pokryvace,“ odpovedel zamracene Andrej.
Spala s nim, s plesatcem jednim, bylo to verejne tajemstvi. A on se tim ani nijak zvlast netajil. Koneckoncu, nikdo se tim — kdyz slo o Selmu — prilis netajil.
„Jak to — pokryvace?“ vyjekl Stasik a samym udivem ani nedonesl plnou lzici do ust.
„Proste je to tak,“ rekl Andrej. „Pokrejva, co muze. Strechy, zensky…“
S hekanim vstal a dosel si do skrinky pro cigarety. Zase tam bylo o dve krabicky mene… „Zensky — proc ne…,“ brumlal zarazene Stasik a poklepaval lzici nad kastrolem, „ale proc strechy? Co kdyz spadne? Je to prece lekar!“
„Protoze tady ve Meste maji takovy napady,“ rekl jedovate Jura. Automaticky si chtel lzici zastrcit za holinku, ale vcas se vzpamatoval a polozil ji na stul. „To je stejny, jako kdyz k nam do Timofejevky hnedka po valce poslali do kolchozu jako predsedu jednoho Gruzina, co driv delal politruka.“
