„Proste: Nejakej chlap mel za ukol prenyst bednicku munice…, mozna ze byl i opilej…“
„Ale ja tomu rozumim,“ ujistil ho Andrej. „Takhle je to dobry.“
„Ze jo?“ zaradoval se Rumer. „Asi zakopnul… Podrobnosti se proste vysetruji. Vinici budou potrestani. Tahle zprava se ted namnozi a nekdo ti ji prinese. Ale jeste neco: Urcite jsi dostal ten dopis… Kdo ho tam u tebe jeste cetl?“
„Nikdo.“
„A co sekretarka?“
„Povidam ti, ze nikdo. Osobni dopisy vzdycky oteviram sam.“
„Spravne,“ rekl pochvalne Rumer. „To sis zavedl fakt spravne. To vis, nekde v tom maji peknej binec, kazdej cte, co ho napadne. Takze u tebe ne… Vyborne. Tak ten dopis dobre schovej! Jako prisne tajnej spis… Anebo… Hned tam k tobe dorazi jeden muj zdatnej hoch a veme si ho. Das mu ho, vid?“
„A proc?“ „Jak bych ti to,“ brumlal Rumer, „proste se to mozna jeste bude hodit… Ty jsi ho znal?“
„Koho?“
„No, toho…,“ zahihnal se Rumer, „toho, co nesl tu vybusninu.“
„Znal.“
„Telefonicky to resit nebudeme, ale az tam k tobe dorazi ten muj hoch, tak ti polozi par otazecek…“
„Nemam na nej cas,“ odsekl Andrej. „Pozval me k sobe Fritz.“
„Ale to bude chvilicka,“ zachraptel Rumer. „Co to pro tebe je, prosim te? Snad mu muzes odpovedet na dve otazecky…“
„Dobre, dobre,“ prerusil ho netrpelive Andrej. „To je vsechno?“
„Ja uz jsem ho k tobe poslal, je na ceste, kazdou chvilku dorazi… Jmenuje se Zwierig a je to starsi adjutor.“
„Dobre, jsme domluveni…“
„Dve otazecky! Vic te nezdrzi!“
„Vsechno?“ zeptal se znovu Andrej.
„Vsechno. Jeste musim obvolat ostatni poradce.“
„A nezapomen nekoho poslat k Selme!“
„To vis, ze nezapomenu. Zapsal jsem si to. Tak se mej!“
Andrej zavesil a rekl Amalii: „Nic jsi nevidela a nic jsi neslysela.“
Amalie se na neho vylekane podivala a mlcky ukazala prstem k oknu.
„Spravne,“ rekl Andrej. „Zadna jmena neznas a vubec nevis, co se stalo.“
Dvere se pootevrely a dovnitr se vsunula povedoma figura. Oduly oblicej, zanicena ocka… „Pockejte venku,“ rekl stroze Andrej. „Dam vas zavolat.“
Figura zmizela.
„Je to jasny?“ zeptal se Andrej. „Neco tam venku bouchlo — a vic nevis.
Oficialni verze je nasledujici: Opily zamestnanec nesl vybusninu ze skladu, vec je ve vysetrovani…“ Pak se odmlcel: „Kde jsem jen toho chlapa videl? I to jmeno je mi povedomy… Zwierig…“
„Proc to udelal?“ zeptala se tise Amalie. Oci se ji znovu zacaly zalevat slzami.
Andrej se zamracil: „Vis co, ted o tom nebudeme mluvit. Az jindy. Ted jdi a zavolej sem toho chlapa…“
Kapitola 2
Kdyz se usadili u stolu, Geiger rekl Icikovi: „Posluz si, ty muj zidacku! Posluz si, kluku sikovna!“
„Nejsem zadnej tvuj zidacek,“ poznamenal Icik a nabral si do talirku salat.
„Uz jsem ti to stokrat rekl, ze — kdyz uz, tak jsem svuj vlastni. A tvuj zidacek je tamhle ten…“ A vidlickou ukazal na Andreje.
„Tomatova stava by tu nebyla?“ presel Andrej jeho poznamku a rozhledl se.
„Chces?“ zeptal se Geiger. „Parkere! Tomatovou stavu pro pana poradce!“
Ve dverich jidelny se objevil urostly, zdravim kypici mladik, pobocnik pana prezidenta. Decentne cvakl ostruhami, pristoupil ke stolu a s lehkou uklonou postavil pred Andreje orosenou karafu s tomatovou stavou.
„Diky, Parkere,“ rekl Andrej. „Ja uz si naleju sam…“
Geiger jen mrkl — a Parker zmizel.
„To je teda drezura!“ mlaskl Icik plnou pusou.
„Jen nech bejt,“ poznamenal Andrej, „to patri k veci.“
„Mandzuro dava pri obede vodku,“ ozval se znovu Icik.
„To mi ani nerikej,“ napomenul ho Geiger.
„Procpak?“ uzasl Icik.
„Jestli totiz Mandzuro v pracovniho dobe chlasta, musim ho potrestat.“
„Kazdyho nemuzes zastrelit,“ podotkl Icik.
„Trest smrti byl zrusen,“ odpovedel Geiger, „ale fakt je, ze ted nevim, jestli to uz veslo v platnost. Cacua mi to povi…“
„Co se stalo s tim, kterej tu byl pred Cacuou?“ Icik nasadil nevinnou tvar.
„No… ten mel smulu. Nestastnou nahodou se pripletl k nejaky prestrelce.“
„Jen tak mimochodem,“ poznamenal Andrej, „to byl dobrej pracovnik!
Cacua je taky dobrej, ale tamten…! To byl fenomenalni chlap!“
„Jo, tenkrat se dely vselijaky veci,“ prikyvl zamyslene Geiger. „Teprve se zacinalo…“
„Konec dobry, vsechno dobre,“ podotkl Andrej.
„Jakej konec? Nic prece jeste neskoncilo,“ namitl Icik. „Copak si myslite, ze takhle to zustane?“
„Prestrelky kazdopadne skoncily,“ zavrcel Andrej.
„Jenze opravdovy strileni fakticky jeste nezacalo,“ neprestaval Icik.
„Poslouchej, Fritzi, byly na tebe atentaty?“
Geiger se zamracil: „Co to je za pitomy napady? Samozrejme ze ne!“
„Tak budou,“ slibil Icik.
„Dekuji,“ rekl chladne Geiger.
„To vis, ze budou,“ pokracoval Icik. „A taky prijde vlna narkomanie. A lidi se budou bourit jen tak… z dobryho bydla. Hippies uz tu jsou, tak je ani nemusim pripominat. Budou demonstrativni sebevrazdy, lidi se sami budou upalovat, vyhazovat do vzduchu… Konecne, to uz tu taky je…“
Geiger s Andrejem se na sebe podivali.
„No tak prosim,“ prohodil rozmrzele Andrej, „uz to vi.“
„To by me zajimalo… odkud?“ vyjel Geiger a primhourenyma ocima se zadival na Icika.
„Co vim?“ zeptal se okamzite Icik. Polozil vidlicku. „Moment…! Takze to byla demonstrativni sebevrazda? Ja jsem si rikal — co to je za pitomost?
Prej nejaky opilci nesli dynamit! A ono je to takhle! Tedy — abych se priznal, myslel jsem si, ze to byl pokus o atentat… Tak ted uz je mi to jasny.
A — kdo to byl?“
„Nejaky Danny Lee,“ rekl po chvilce mlceni Geiger. „Andrej ho znal.“
„Lee…,“ zamyslel se Icik a roztrzite si zacal prsty utirat klopu pobryndanou od majonezy. „Danny Lee… Moment! Takovej vychrtlej? Novinar?“
„Taky jsi ho znal,“ kyvl Andrej. „Jen si vzpomen, byl u me v redakci…“
„Jo, jo, jo!“ vykrikl Icik. „Jasne! Uz si vzpominam!“
„Jen o tom, prosim te, mlc! Drz jazyk za zuby!“ rekl Geiger.
Icikovi jako vzdycky za podobnych okolnosti ztuhl usmev na tvari. Zacal si ostipovat bradavicku na krku a brumlal: „Tak to byl on… Uz tomu rozumim. Jasne… Privazal si to primo na sebe a sel pred Sklenenej dum… Urcite poslal do vsech novin dopis, blazen jeden… No jo, tak to bude… Co s tim ted udelas?“ obratil se ke Geigerovi.
„Uz jsem udelal.“
