„No jo, ja vim,“ mavl rukou Icik. „Vsechno se utajilo, vydala se oficialni lez a Rumera jste na to pustili ze retezu… Jenze o tom ja nemluvim. Me zajima, co si o tom vsem myslis?“ A zadival se na Geigera. „Ze to je vyjimka?“
„Nnn-e,“ protahl Geiger. „To si tedy nemyslim.“
„Zaplatpanbu!“ zaradoval se Icik.
„A co si o tom myslis ty?“ zeptal se ho Andrej.
Icik se k nemu bleskurychle obratil: „A ty?“
„Ja si myslim, ze v kazde normalni spolecnosti nutne existuji i maniaci.
Danny byl maniak, to je fakt. Mel dost sveraznou filozofii, v tom byl proste vysinutej. A ve Meste je takovejch jiste vic.“ „Co napriklad hlasal?“ dychtive se zeptal Icik.
„Ze pocituje prazdnotu zivota. Ze jsme nedosli ke spravnymu cili. Tvrdil, ze veskera nase snaha o vyssi kvalitu zivota — cela ta nase prace — ze je nesmyslna a nic neresi. Namlel toho spoustu, ale reseni nemel zadny. Byl to maniak a hysterik…“
„A co tedy vlastne chtel?“ otazal se Geiger.
Andrej si povzdechl: „To byly jen utopie. Blouzneni o velke, svetle budoucnosti… Neco, o cem napriklad snili narodnici.“
„Kdo?“
„Ale to bylo kdysi u nas takovy hnuti… Aby se vsichni lidi pozvedli na uroven vzdelancu… tak nejak… Jak si to ale presne predstavoval on, to nevim.“
„A proto se musel zabijet?“ zeptal se pochybovacne Geiger.
„Vzdyt to povidam! Maniak!“
„A tvuj nazor?“ obratil se Geiger k Icikovi.
Icik bez vahani odpovedel: „Kdyz si rekneme, ze maniak je ten, kdo usiluje o reseni neresitelnyho, tak to tedy maniak byl. Jenze ty,“ ukazal prstem na Geigera, „ty to nepochopis.
Ty patris k lidem, ktery se pousti jen do resitelnych problemu.“
„Pripustme,“ podotkl Andrej, „ze Danny byl presvedcen o tom, ze se ten problem vyresit da.“
Icik jen mavl rukou: „Ani jeden z vas dvou to nechape! Povazujete se za technokraty, za elitu.
A slovo demokrat je pro vas neco jako nadavka. A koukate se na vsechno ze svyho hlediska. Siroke masy… — to je neco, cim v podstate opovrhujete a jste na to dokonce hrdi. Jenze ve skutecnosti — vy sami jste v podruci tech opovrhovanych mas! At udelate cokoliv, delate to pro ne.
Vsechno, cim si lamete hlavu, je pro ne! Vas zivot je jim zasvecen, at chcete nebo ne. Kdyby jich nebylo, ztratite smysl zivota… Jste vlastne politovanihodni otroci… A prave proto se z vas nikdy nestanou zadni maniaci… Vzdyt prece vsechno, co ty siroke masy potrebuji, se da pomerne snadno zaridit. A proto taky vase ukoly jsou snadno resitelne. Nikdy tedy nemuzete pochopit ty, kteri se rozhodnou pro demonstrativni sebevrazdu.“
„Jak to, ze ne?“ rozcilil se Andrej. „A co chces, abychom chapali? Samozrejme ze delame to, co si zada vetsina lidi! Prave te vetsine davame — nebo se aspon snazime dat — vsechno, pochopitelne krome modreho z nebe… To ale ta vetsina po nas ani nechce! Jenze vzdycky se najde nejakych par lidi, kteri zrovna to modre z nebe budou chtit. A proc ho budou chtit? Prave proto, ze se nikomu prinest neda. No — a tak se rodi socialni maniaci. To je tak tezke pochopit? Nebo ty si taky doopravdy myslis, ze se ten veskery takrikajic lid muze pozvednout na uroven elity?“
„Nejde o to, co si myslim ja,“ zasklebil se Icik. „Ja se nepovazuju za toho, kdo je sluzebnikem lidu a tudiz je v podruci vetsiny. Nikdy jsem pro lid nic neudelal a necitim vuci nemu zadnou povinnost.
„Dobra, dobra,“ prerusil ho Geiger, „vsem je nam jasny, ze jsi proste svuj, jak porad rikas. Ted jde ale o ty sebevrazdy. Ty tedy predpokladas, ze sebevrazdy proste budou, at delame jakoukoliv politiku?“
„Budou prave proto, ze delate zcela specifickou politiku!“ odpovedel Icik. „A bude jich pribyvat, protoze zbavujete lidi starosti o chleb vezdejsi — a misto tech starosti jim nic dalsiho nenabizite. A lidi to privadi na podivne myslenky. Pocituji prazdnotu zivota. A proto budou sebevrazdy, narkomanie, sexualni revoluce a uplne nesmyslne rebelie…“
„Co to meles?“ uprimne se vydesil Andrej. „Jen si uvedom, co to meles, ty experimentatore prastenej! Zivot se ma lidem necim ostrym okorenit nebo co? Mame si vymyslet neco, co by spolecnost brzdilo? Umele vytvaret neco, co neni? Chapes vubec, co to povidas?“
„To prece neni moje starost,“ pokracoval Icik a zmrzacenou rukou sahl pres stul pro misku s omackou, „to je tvuj problem. Fakt je ovsem to, ze lidem misto jejich nekdejsich starosti o chleb vezdejsi nic jineho dat neumite.
Ta vase Velka stavba je pitomina. Experiment s experimentatory… Co to je? Hloupost, a proto vam na to lidi vetsinou kaslou… Na me se nevztekejte, ja vam to nerikam pro svy poteseni, proste to takhle je… Ale tak konci kazda utopie! Muzete ze sebe udelat bud velkodusne technokratydobrodince, nebo nadsene tribuny lidu, kteri ovsem musi neustale prikrmovat idealy, bez nichz — aspon podle nazoru tech nahore — lid nemuze zit.
To jsou jen dve strany jedne mince. Rub a lic. A potom muzou nasledovat bud vzpoury z prezrani, nebo z hladu. Vy jste si vybrali ty z prezrani — vase vec, tak se nerozcilujte na me!“
„Nelej tu omacku na ubrus!“ rekl dopalene Geiger.
„Pardon.“ Icik vzal do ruky ubrousek a nesikovne louzicku rozetrel po ubruse. „Z matematickeho hlediska je to dost prehledne: Nespokojencu je rekneme jedno procento. Ve Meste je milion obyvatel, takze nespokojenych je deset tisic… A i kdyby jich byla jen desetina procenta! Dela to tisicovku nespokojenych. A takova tisicovka umi pod okny udelat poradnej kraval! A pak je tu jeste jedna vec: Nikdo nebyva spokojeny uplne se vsim… Kazdymu vzdycky jeste neco — treba malickost — chybi. Tak napriklad se mu ve Meste libi vlastne vsecko, ale nema auto! Proc? Kdyz byl jeste na Zemi, tak ho mel a zvyknul si na nej. A tady ho nema, a co vic — asi ho ani mit nebude… Umite si predstavit, kolik takovych lidi ve Meste je?“
Icik vsak najednou zmlkl a zacal poradat makarony, ktere si s chuti poleval omackou.
„Mate to tu dobry,“ prohodil pak s uznanim. „Na to ja se nevzmuzu, abych se doma takhle nadlabnul. To jen tady u vas…“
Andrej ho pozoroval, jak se laduje. Pak si povzdechl a nalil si tomatovou stavu. Vypil celou sklenicku a zapalil si. Proc to Icikovi vsechno porad vychazi tak apokalypticky? Sedm tucnych a sedm hubenych let? Nebo snad sedm smrtelnych ran…? Samozrejme, ulice je ulice — muze se vzbourit raz dva. Ale proto tu prece mame Rumera! Ovsem vzpoura z prezranosti — to tu jeste nebylo, to zni paradoxne. Andrej si nevzpominal, ze tam…, na Zemi…, by neco takoveho bylo. O nicem podobnem ani necetl… Vzpoura je prece vzpoura… Experiment je Experiment…, vybavilo se mu. A rychle se vratil do reality.
Podival se na Geigera. Fritz se rozvalil v kresle a prstem si staral v zubech.
A Andreje v tu chvili ohromila obycejna — a ve sve jednoduchosti strasliva myslenka: Vzdyt je to vsehovsudy jen poddustojnik wehrmachtu, obhroubly vojak, nevzdelanec, ktery za svuj zivot neprecetl ani deset knizek… A on ted o vsem rozhoduje! Ale i ja, pomyslel si vzapeti Andrej, i ja musim rozhodovat… „V nasi situaci,“ rekl Icikovi, „nema slusny clovek na vybranou. Lidi meli hlad, vrazdili se, zili ve strachu, trpeli… Deti, zeny, stari… To prece byla nase povinnost: vytvorit dobre existencni podminky!“
„Spravne, spravne,“ kyvl Icik, „ja to chapu. Vedl vas soucit, milosrdenstvi, atd., atp. Jenze o to nejde. Litovat zeny a deti, ktere placou hladem, to svede kazdej, to neni tak tezky. Chapete prece, jak trpi. Jste ale taky schopni pochopit zdravyho, sytyho chlapa, kterej ma silu a chut jako bejk? Danny Lee toho asi schopen byl. A vy? Nevysili byste mu nahodou radsi rovnou par ran karabacem?“
Odmlcel se, protoze do jidelny vstoupil urostly mlady muz Parker v doprovodu dvou pohlednych slecen s bilymi zasterkami. Sklidili ze stolu a na radu prisla kava se slehackou. Icik si slehacku okamzite rozmazal kolem pusy. Nekolikrat se olizl jako kocour a pak zamyslene rekl: „Vite, co si myslim? Jakmile spolecnost vyresi nejaky svuj problem, okamzite se vynori problem novy… stejne slozity jako ten drivejsi, nebo spis jeste slozitejsi…“ Najednou cely ozil: „Takze to muze vest k zajimavym koncum. Predstavte si, ze ty problemy se porad budou zvetsovat — az nakonec nebude v lidskych silach je vyresit. A pak se takzvany vyvoj zastavi.“ „To je hloupost,“ podotkl Andrej. „Lidstvo si nikdy nedava takove ukoly, ktere neni schopno resit.“
„Ja ale nemluvim o ukolech, ktere si lidstvo dava,“ namitl Icik. „Ja mluvim o problemech, ktere pred lidstvem vyvstavaji. Samy vyvstavaji! Hlad si prece lidstvo pred sebe nestavelo jako ukol k vyreseni! Hlad proste najednou byl!“
„Tak toho nechame, ne?“ rekl Geiger. „Uz jsme toho nazvanili dost.
Skoro to vypada, ze nemame co na praci, a tak tu jen klabosime.“
