Bez ultimata, bez vedy, bez expedice.“
Geiger se na neho uprene zadival. Vztekle funel, nozdry se mu chvely.
„Nechci se ted na to tema bavit!“
A Andrej pochopil, ze pro dnesek to opravdu staci. Tim spis, ze o nekterych vecech je lepe mluvit jen mezi ctyrma ocima.
„Kdyz nechces, tak ne…,“ pronesl smirlive. „Proste jsem si na to vzpomnel.
To vis, byl u me dneska Varejkis… Ale musim se te zeptat na neco jinyho: Kolik nakladu vlastne s sebou muzeme vzit? Aspon priblizne…“
Geiger jeste nekolikrat prudce vydechl, pakl sekl ocima po Icikovi a nakonec se zase pohodlne usadil.
„Tak pet sest tun, mozna i vic. Obrat se na Mandzura… Ale pozor! Trebaze je to ctvrty nejdulezitejsi clovek ve Meste, o skutecnem poslani expedice nic nevi. Odpovida ale za dopravu. Od nej se taky dovis veskere podrobnosti.“
Andrej prikyvl: „Dobre. A vis, koho si chci vzit z vojaku? Plukovnika.“
Geiger sebou trhl: „Plukovnika! No — ty jsi dobrej! A koho tu budu mit ja? Ten mi drzi pohromade celej generalni stab!“
„No prave! On vlastne provede hloubkovou rekognoskaci! Osobne udela sondaz inkriminovaneho mista… A vztahy mezi nami jsou vyborne… Jen tak mimochodem, hosi!“ zasmal se Andrej, „dneska chci usporadat takovej mensi vecirek. Maso po burgundsku… Co vy na to?“
Geiger se zatvaril ustarane: „Dneska? Kamarade, ja nevim, to ti jeste presne nereknu… Fakt, nevim.
Ale treba zaskocim aspon na moment.“
Andrej si povzdechl: „No… Jak ti to vyjde… Ale hlavne za sebe neposilej Rumera, jako naposledy.
Pochop, ze k sobe nezvu prezidenta, ale Fritze Geigera. Oficialni zastupci uradu me nezajimaji.“
„Uvidime, uvidime,“ zadrmolil Geiger. „Date si jeste kavu? Mame cas… Parkere!“
Hezoun Parker se okamzite objevil mezi dvermi, s mirne sklonenou hlavou, na niz mezi vlasy zarila perfektni pesinka, vyslechl pokyn tykajici se kavy a delikatnim tonem pronesl: „Pana prezidenta vola pan poradce Rumer. Ceka u telefonu.“
„My o vlku…,“ zabrumlal Geiger a vstal. „Prominte, chlapci, hned jsem zpatky.“ Vysel ze dveri a vzapeti se v mistnosti objevily obe slecny s bilymi zasterkami.
Velice hbite a v naproste tichosti podaly novou kavu a zmizely soucasne s Parkerem.
„A co ty? Prijdes?“ zeptal se Andrej Icika.
„S radosti,“ odpovedel Icik a hlasite usrkl kavu. „Kdo tam jeste bude?“
„Plukovnik, Dollfussovi, mozna Cacua…, kdo te vlastne nejvic zajima?“
„Po pravde receno, Dollfusska me ani moc nezajima.“
„Ale to se neboj — nasadime na ni Cacuu.“
Icik prikyvl a potom najednou rekl: „Uz jsme se hezky dlouho nesesli, vid?“
„No jo, kamarade, porad je moc prace.
„Ale nelzi! Jakoupak ty mas praci? Sedis a glancujes si svou sbirku. Jen si davej bacha, at se pritom nahodou nezastrelis! A… abych nezapomnel, mam pro tebe pistolku! Original Smith and Wesson. Primo z prerie.“
„Vazne?“
„Akorat ze je to rezaty…“
„Hlavne se to nepokousej vycistit,“ vyjekl Andrej a radosti az nadskocil.
„Prines to, jak to je, nebo to cely pokazis! To neni zadna pistolka, abys vedel, to je revolver. Kde jsi ho nasel?“
„Tam, co byl, tam jsem ho nasel,“ rekl Icik. „Jen pockej, v expedici jich najdem tolik, ze je ani domu nepoberes.“
Andrej postavil na stul svuj hrnicek s kavou. Na tuhle moznost si jeste ani nevzpomnel, ale ted ho ta myslenka primo nadchla. Dodala mu elan a on si uz predstavoval unikatni sbirku koltu, browningu, naganu, saueru, walteru… Bude tam i parabelum — a ze starsich dob soubojove pistole, obrovske lodni zahakovaci pistole s bajonetem, vselijake vynikajici rucne zhotovene zbrane z Divokeho zapadu, vsechny ty nepopsatelne nadherne vecicky, o nichz se mu ani nezdalo, dokud si neprohledl katalog soukrome sbirky milionare Brunnera, ktery nekdo nejakym zazrakem privezl do Mesta.
Ozdobna pouzdra, specialni truhliky na strelivo, to vsechno tam bylo… Kdyz bude mit stesti, najde i „ceskou zbrojovku“… a treba tam bude i astra devet set, nebo dokonce mauser nula osm…! To by ovsem byla klika, to je vzacnost!
„Protitankovy miny nesbiras?“ vpadl do Andrejovych uvah Icik.
„Ne,“ odpovedel se sirokym usmevem Andrej. „Jen osobni strelne zbrane.“
„Vim o jedny bazuce. Davaji ji lacino, jen za dve ste tugriku.“
„Pokud jde o bazuky, kamarade, obrat se primo na Rumera,“ rekl Andrej. „Dik za radu. S Rumerem uz jsem jednou mel tu cest,“ odpovedel Icik a usmev mu ztuhl na tvari.
Sakra! Andrej si se zpozdenim uvedomil, ze o Rumerovi bylo lepsi mlcet, ale v tom okamziku se vratil Geiger. Vypadal spokojene.
„No tak! Nalejte prezidentovi kafe! Co si to tu vykladate?“
„Bavime se o literature a umeni,“ odpovedel okamzite Icik.
„O literature?“ Geiger usrkl kavu. „To se podivejme! A copak si o ni povidate?“
„Ale vzdyt on placa,“ prohodil Andrej. „Bavime se o my sbirce, ne o literature!“
„Tebe zacala zajimat literatura?“ zeptal se Icik Geigera a prekvapene se na nej zadival. „A takovej jsi bejval praktickej prezident…!“
„A prave proto, ze jsem praktickej prezident, zacal jsem se zajimat o literaturu,“
odpovedel Geiger. „Pocitejte se mnou!“ Zvedl ruku a vztycoval jeden prst za druhym: „Ve Meste vychazeji dva literarni casopisy, ctyri literarni prilohy novin, desitky sesitovych vydani vselijakych detektivek, komiksu a dalsich pitomin… No a to je asi vsechno. A potom jeste asi tak patnact kniznich titulu do roka. A vsechno je to takovy… zkratka nic moc.
Mluvil jsem o tom s odborniky. Ani pred Prevratem, ani po nem ve Meste nevyslo zadne vyznamnejsi literarni dilo. Jen slabsi prumer, nebo primo slataniny… V cem to je?“
Andrej s Icikem se na sebe podivali. To je tedy pravda, ze Geiger umi vzdycky vyrukovat s necim, co cloveku vezme dech!
„Stejne ti ale nejak nerozumim,“ rekl Icik. „Proc te to najednou zacalo zajimat? Hledas snad spisovatele, kterej by napsal tvuj zivotopis?“
„Tak ted vazne…,“ odpovedel shovivave Geiger. „Ve Meste je milion obyvatel. Vic nez tisicovka z toho se povazuje za literaty. A zadny talent mezi nimi…? Ja to samozrejme nectu…“
„Zadnej talent,“ kyvl Icik. „Informovali te spravne. Zadnej Tolstoj, zadnej Dostojevskij…“
„To je fakt! Proc to tak je?“ podivil se Andrej.
„Vynikajici spisovatele tu nemame,“ ujal se znovu slova Geiger, „malire taky ne, skladatele taky ne… a tyhlety… sochare… taky ne!“
„Ani architekty,“ pridal se Andrej, „ani filmare…“
„Nic takovyho nemame,“ souhlasil Geiger. „Milion obyvatel! Nejdriv me to prekvapilo, a pak — abych pravdu rekl — zneklidnilo.“
„Proc?“ zeptal se uzasle Icik.
Geiger se kupodivu zatvaril nejiste: „Neumim to vysvetlit. Ja osobne nevim, k cemu je to vsechno dobry, ale podle vseho to v kazdy sporadany spolecnosti byt ma. A kdyz to u nas neni, pravdepodobne tady neni neco v poradku… Rikam si, ze do Prevratu to melo svy opodstatneni. Zivot byl tezkej, byl tu neporadek a nikdo nemel na nejaky umeni naladu. Ted ale vsichni zijou v pohode!“
„Pockej,“ zamyslel se Andrej, „to s tim nesouvisi. Pokud vim, ti nejlepsi umelci sveta tvorili v dost mizernych podminkach. Tady vubec nejde o primou souvislost. Genius muze byt zebrak, silenec, opilec…, ale taky muze zit v pohode, muze byt bohaty… jako treba Turgenev… V tom to nebude.“
„Ale… jestli treba mas v umyslu…,“ rekl Icik Geigerovi, „vyrazne zlepsit takrikajic zivotni uroven nasich literatu…“
„Ano! To by napriklad slo!“ Geiger usrkl kavu, prejel jazykem rty a vyckavave se primhourenyma ocima na
