Icika zadival.
„Tak z toho nic nebude,“ pronesl Icik s jakymsi uspokojenim. „S tim vubec nepocitej!“
„Pockejte,“ ozval se zase Andrej, „co kdyz je to tim, ze talentovani umelci — proste tvurci osobnosti — do naseho Mesta nikdy neprijdou?
Nelaka je to sem!“
„Nebo jim to nikdo nikdy nenabidne,“ podotkl Icik.
„Ale jdete,“ rekl Geiger. „Padesat procent obyvatel jsou mladi lide. Na Zemi jeste ani nicim nebyli. Copak se dalo urcit, jestli jde o tvurci osobnosti?“
„Mozna ze dalo,“ prohodil Icik.
„Dobre, pripustme to,“ kyvl Geiger. „Ve Meste ale zije nekolik desitek tisic lidi, kteri uz se narodili a vyrostli prave tady…! A taky nic! Nebo je talent vyhradne dedicna zalezitost?“
„Opravdu je to divny,“ povzdychl si Andrej. „Inzenyry tu mame kvalitni, vedci taky nejsou nejhorsi… ne ze by to zrovna byli Mendelejevove, ale svetovou uroven nektery z nich maji… Treba zrovna Butz… Talentu v tomhle smeru je tu spousta: vynalezci, sikovni remeslnici — i ti, co delaji umelecka remesla…“
„No — to mi prave nejde na rozum,“ rekl Geiger.
„Vis co, Fritzi?“ obratil se k nemu Icik, „nech to bejt! Rekneme, ze se najednou objevi talentovani spisovatele, vernou si te do pradla a ve svejch genialnich dilech te znecti, az ti z toho bude vselijak. Smlsnou si na tobe i na tvejch poradcich — a co z toho bude? Jen neprijemnosti. Nejdriv je budes chtit pretahnout na svou stranu, pak jim budes domlouvat, potom hrozit a nakonec je budes muset strkat za mrize.“
„A proc by si meli brat do pradla zrovna me?“ ohradil se Geiger. „Co kdyz o mne budou naopak psat hezky?“ „Ale nebudou! To je totez, co ti tu vykladal Andrej o vedcich. Velci spisovatele taky porad remcaji. To je u nich normalni, protoze oni jsou neco jako bolavy svedomi cely spolecnosti. Ta spolecnost o tom mozna ani nevi, ale ono to tak je… A protoze symbolem spolecnosti jsi tady ted ty, prijdes prvni na radu…“ Icik se najednou zasmal: „Napada me, jak si asi podaji Rumera.“
Geiger pokrcil rameny: „Samozrejme — jestlize ma Rumer sve chyby, opravdovy spisovatel je povinen o nich napsat. Proto je spisovatel, aby pomahal lecit neduhy spolecnosti…“
„Nevim o tom, ze by spisovatele pomahali lecit,“ namitl Icik. „Bolavy svedomi proste boli.“
„Dobra, o to stejne nejde,“ rekl Geiger. „Odpovez mi na mou otazku: Povazujes ten soucasny stav za normalni?“
„A co povazujes za normal? Treba to, jak to je na Zemi?“
„Neklickuj!“ rozzlobil se Andrej. „Otazka je myslim jasna: Muze existovat spolecnost bez tvurcich talentu? Chapu to spravne, Fritzi?“
„Ja to jeste upresnim,“ rekl Geiger. „Je to normalni, kdyz se v milionu lidi — at je to kdekoliv — behem nekolika desitek let nenajde ani jeden tvurci talent?“
Icik mlcel a roztrzite si ostipoval bradavicku na krku. Ozval se Andrej: „Kdyz si uvedomime, jak to bylo s pocty talentu v dobe antiky, tak je to tady u nas absolutne nenormalni.“
„Ale proc to tady tak je?“ zeptal se znovu Geiger.
„Experiment je Experiment,“ poznamenal Icik. „Kdybych tu antiku treba mel srovnat s nejakymi kocovniky, tak mi to taky vyjde jinak.“
„Co tim chces rict?“ najezil se Geiger.
„Nic zvlastniho,“ podivil se Icik. „Jenom… ze kazdy prirovnani kulha a…“
Chtel jeste cosi rici, ale mezi dvermi se objevil urostly Parker — a Geiger se okamzite podival na hodinky.
„Koncime,“ prohodil a vstal. „Cas leti,“ povzdechl a zacal si zapinat knofliky vojenskeho saka. „Do prace, panove!“
Kapitola 3
Otto Friese nezklamal: gobelin byl skutecne prekrasny. Cerna s rudou na nem vytvarely pusobive odstiny… Zabral celou levou stenu Andrejovy pracovny, visel primo proti oknum a diky nemu ted mistnost mela uplne jiny raz. Andrej dosel k nazoru, ze to je primo dabelsky nadherne, elegantni a velkolepe… Samym nadsenim polibil Selmu na tvar, pak ji nechal odejit do kuchyne, aby sdelila sve pokyny posluze, kterou dostala k ruce, a sam zacal razovat ode zdi ke zdi, pokukoval po gobelinu a nakonec otevrel sekretar a vytahl odtud obrovsky mauser. Byla to desetiranna obluda ze specialniho oddeleni Mauserovych zavodu. Tyhle zbrane byvaly oblibenymi spolecnicemi komisaru za obcanske valky. Komisaru v zaprasenych prilbicich, ale taky japonskych dustojniku v plastich s limci ze psi kozesiny… Mauser byl cistounky, blyskal se svou cerni, na prvni pohled se mohlo zdat, ze se z nej da okamzite vystrelit, jenze mel obrouseny udernik… Andrej ho podrzel v dlanich, jako by ho vazil, pak uchopil jeho zaoblenou ryhovanou pazbu, v pravacce ho spustil podel boku a vzapeti zvedl do urovne oci a zamiril na vetev jablone za oknem. Pripadal si jako Geiger na strelnici.
Potom se zahledel na gobelin a odhadoval, kde se mauser bude nejlip vyjimat. Kdyz si vybral vhodne misto, zul se, vylezl na pohovku a zkusil zbran ke gobelinu prilozit. Jednou rukou mauser posouval — a zaklanel se pritom, jak nejvic mohl, aby dobre videl. Vypadalo to nadherne… Seskocil na zem a v ponozkach se rozbehl do predsine, kde mel ve skrini kufrik s naradim. Hned byl zase zpatky.
Povesil nejdriv mauser, potom pusku s dalkovym zamerovacem (touhle zbrani v posledni den Prevratu zastrelil Pinda dva milicionare) — a zrovna chtel najit misto pro malicky browning, typ z roku devet set sest, kdyz znamy hlas za jeho zady pronesl: „Trosku vic doprava, Andreji! A o centimetr niz.“
„Takhle?“ zeptal se Andrej, a ani se neotocil.
„Ano, tak.“
Andrej skoncil, seskocil na zem, odcouval az ke stolu a prohlizel si sve dilo… „Vypada to krasne,“ rekl Kurator.
„Krasne… Ale je toho malo,“ povzdechl si Andrej.
Kurator neslysne pristoupil k sekretari, prisedl si k nemu do podrepu, zalovil v nem a vytahl armadni nagan.
„A co tohle?“ „Chybi mu oblozeni na pazbe,“ odpovedel smutne Andrej. „Uz dlouho si to chci dat udelat na zakazku — a vzdycky na to zapomenu.“ Obul se a sedl si na parapet vedle stolu. „Nahore budu mit soubojove zbrane. Prvni polovina devatenacteho stoleti… Nektere exemplare jsou nadherne, se stribrnym vykladanim… A ty uzasne tvary! Nektere jsou uplne malickate, ale nektere jsou obrovske kusy s dlouhymi hlavnemi…“
„Soubojove pistole znacky Le Page…,“ napovedel Kurator.
„To ne, ty jsou zrovna dost male… A dole, tesne nad pohovkou, budou kousky ze sedmnacteho a osmnacteho stoleti…“
Odmlcel se. Predstavoval si, jak to vsechno bude krasne vypadat. Kurator se porad jeste prehraboval v sekretari a nekde za oknem bylo slyset pobrukovani sekacky na travu. Ptaci vyzpevovali a stebetali.
„Ze to byl dobry napad… s tim gobelinem, ze?“ ozval se Andrej.
„Moc dobry,“ kyvl Kurator, vstal a kapesnikem si otrel ruce. „Tuhle stojaci lampu bych ale postavil do rohu hned vedle telefonu. A ten by mel byt bily.“
„Na to domu nemam narok,“ povzdechl si Andrej.
„Tim si nelamte hlavu. Az se vratite z expedice, budete mit doma bily telefon.“
„Takze jsem udelal spravne, kdyz jsem se rozhodl, ze pujdu?“
„Pochyboval jste o tom?“
„Ano,“ priznal Andrej a zamackl nedopalek v popelniku. „Za prve se mi nechtelo. Docela obycejne se mi nechtelo… Nic mi doma nechybi, ziju si dobre…. a mam i dost prace. Za druhe — popravde receno — je to prece jen hrozna predstava.“
„Ale ale…!“
„Je! Muzete mi rict, co me tam ceka? Tak vidite! Je to velka neznama… Desitky desivych Icikovych legend plus jedna velka neznama! A k tomu veskera blaha zivota za pochodu…. Ja prece takove expedice znam! Je to hruza… A to vim, co rikam — vzdyt jsem se jich zucastnoval. Napriklad s archeology, ale byl jsem taky s…“
