„Proc — co na praci?!“ uzasl Icik. „Ja napriklad mam zrovna ted poledni prestavku.“
„Kdyz mas ted prestavku, tak ji drz,“ rekl na to Geiger. „Ja jsem si s tebou sice chtel promluvit o tve expedici, ale muzeme to samozrejme nechat na jindy.“
Icikova ruka s hrnickem kavy ztuhla ve vzduchu.
„Pockej,“ pronesl nahle zcela vazne, „proc bysme to odkladali? To uz jsme udelali mockrat!“
„Tak proc se tu zabejvame hloupostma?“ poznamenal Geiger. „Uz me z toho brni usi.“
„Co to je za expedici?“ zeptal se Andrej. „Nekam do starych archivu?“
„Velka expedice na sever!“ pronesl slavnostne Icik, ale Geiger ho rozhodnym gestem sve velke bile dlane zarazil: „Zatim mluvime jen predbezne! Musim ale rict, ze uz jsem expedici schvalil a financni prostredky jsou vycleneny… Pokud jde o prepravu, vsechno bude pripraveno tak behem tri ctyr mesicu. Ted je treba celkove stanovit cil expedice a jeji program.“
„Expedice bude komplexni?“ zeptal se Andrej.
„Ano. Icik tam ziska stare archivy — a ty odtamtud budes mit vysledky pozorovani slunce a vseho dalsiho, co budes potrebovat.“
„Vyborne,“ zaradoval se Andrej. „Konecne jsem se dockal!“
„Bude tu ale jeste jeden ukol,“ poznamenal Geiger. „Hloubkovy pruzkum… Expedice musi proniknout co nejdal na sever. Nejdal, jak to jen pujde… a jak vystaci pohonne hmoty a voda. Na takovou akci je nutne cleny expedice vybirat podle specialniho klice a s nejvetsi peclivosti. Budete brat pouze dobrovolniky — lepe receno: ty nejlepsi z dobrovolniku. Je docela mozna, ze nebudete jenom hledat papiry v archivech nebo koukat do dalekohledu, ale ze taky budete muset strilet, celit utokum, unikat z obkliceni… atakdale. Proto s vami pujdou vojaci. Kdo to bude — a kolik jich bude, to jeste upresnime…“
„Radsi co nejmin,“ podmracil se Andrej. „Ja ty tvoje vojacky znam!
Kdo s nimi ma vyjit?“ Roztrpcene od sebe odsunul sklinku. „A stejne to nechapu! Nechapu, proc tam musi byt i vojaci. Nechapu, proc by se tam melo strilet… Prece je tam liduprazdno! Rozvaliny a nic jinyho… kdo by tam mel strilet?“
Icik se zasmal: „Kamarade, tam je mozny vsechno.“
„Co to znamena — vsechno? Treba se tam certi zeni…, nemel by se s sebou vzit tedy i knez?“
„A treba me taky nechate domluvit az do konce?“ zeptal se Geiger.
„Jen mluv,“ rekl navztekane Andrej.
Takhle je to vzdycky, pomyslel si. Uzuz se zda, ze se konecne splnilo davne prani, ale nakonec to dopadne tak, ze by bylo lepsi, kdyby se nesplnilo.
Ne, ne, to at se treba vedeni stavi na hlavu, ale tuhle expedici panum oficirum do chrtanu nenacpu. Sefem expedice bude Quejada. Bude velet nejen vedecke slozce, ale cele skupine! A kdyz ne, zadna kosmografie se konat nebude! At si ti vasi sikovatele veli jenom Icikovi! Expedice je vedecka zalezitost, a to znamena, ze v cele bude vedec… V te chvili si Andrej vzpomnel, ze mu kdosi rikal o Quejadovi neco negativniho. Ta vzpominka ho tak navztekala, ze mu unikla nasledujici Geigerova slova.
„Coze?“ vyhrkl tedy provinile.
„Ptam se te, jak daleko od Mesta asi tak muze byt konec sveta.“
„Spis: zacatek,“ opravil ho Icik.
Andrej zlostne pokrcil rameny: „Ctes vubec moje materialy, co ti posilam?“ obratil se na Geigera.
„Ctu. Ty tam tvrdis, ze pri ceste na sever zaznamename pohyb slunce smerem k horizontu. Bude se k nemu sklanet. To znamena, ze nekde daleko na severu uvidime, jak zapada az za horizont a ztraci se z oci. Tak ted se te ptam: Jak daleko je k tomuhle mistu. Muzes mi to rict?“
„Nectes to poradne,“ rekl Andrej. „Kdybys to cetl, vedel bys, ze tahle expedice ma vyjasnit, kde ten zacatek sveta je…“
„Ale to jsem pochopil,“ namitl trpelive Geiger. „Ja se te ptam: Kde — priblizne… chapes? priblizne! Je to spis tisic kilometru, nebo sto tisic?
Nebo dokonce milion…? Ta expedice musi mit stanoveny svuj cil, svuj ukol, chapes to? Jestli jde o milion kilometru, tak se tu o nejakem cili neda mluvit. Ale jestli…“
„Jasne, jasne, chapu,“ vyjel Andrej. „To jsi mohl rict rovnou. Ja ti to vysvetlim.
Problem je v tom, ze nezname zakriveni povrchu a nevime, jak daleko od nas je slunce. Kdybych mel moznost mnoha mereni podel celeho Mesta… ne podel toho soucasneho, ale podel historickych hranic…, mohlo by mi to pomoci. Mereni na malem prostoru jsou na nic. K vypoctu potre buju udaje z nekolika stovek kilometru, zatim mam ale k dispozici jen mereni z padesati kilometru. Proto nemuzu dojit ani k pribliznym vysledkum.“
„Rekni minimum — a maximum,“ nalehal Geiger.
„Maximum — nekonecno,“ odpovedel Andrej. „To v pripade, jestli je tenhle svet plochy. A minimum… radove tisice kilometru.“
„Vy vedatori jste k nicemu,“ rekl otravene Geiger. „Kolik uz jsem do vas nacpal penez — a vysledek…?“
„Ale nech toho,“ skocil mu do reci Andrej. „Dva roky ti vykladam, jak je ta expedice dulezita. Chces vedet, v jakym svete zijeme? Tak na to dej prachy, zajisti dopravu, lidi… Jinak se nic nedovime. Aby vypocty byly k necemu dobry, musim mit materialy aspon z peti set kilometru. Jde o ruzna mereni — treba i gravitace, ale taky cistoty ovzdusi, zmen vysky… na Zemi by se reklo: nadmorske…“
„No dobre,“ nenechal ho domluvit Geiger, „ted toho nechame. To jsou detaily. Jen chci, aby vam bylo jasno, ze jednim z ukolu expedice je najit zacatek sveta. Je vam to teda jasny?“
„Je nam to jasny,“ odpovedel Andrej. „Ale proc ho chces najit, to tedy nechapu.“
„Chci vedet, co tam je. Neco tam byt musi. A mozna na tom hodne zalezi.
Muze to mit na leccos vliv.“
„Napriklad?“
„Napriklad na Antimesto.“
Andrej skoro vybuchl: „Antimesto! Prosim te, ty porad jeste veris, ze nekde existuje?“
Geiger vstal, zalozil si ruce za zada a prosel se po jidelne.
„Verim, neverim… Ja to potrebuju vedet! Existuje, nebo ne?“
„Tedy ja osobne,“ podotkl Andrej, „jsem uz davno dosel k tomu, ze Antimesto je vymysl stareho vedeni.“
„Jo, neco jako Cervenej dum,“ zasmal se tise Icik.
Andrej se nasupil: „Cervenej dum s tim nema nic spolecnyho. Ale pokud jde o Antimesto…, i ty jsi, Fritzi, rikal, ze stary vedeni pripravovalo vojenskou diktaturu, a tak potrebovalo nejakou hrozbu zvenci… A z toho vzniklo Antimesto.
Jako strasak…“
Geiger se ted pred Andrejem zastavil: „A proc zrovna ty jsi proti ceste az na uplnej konec!? Copak te nezajima, jak to tam vypada? Nechces vedet, co tam je? To tedy mam poradce, jen co je pravda!“
„Ale tam neni nic!“ rekl zarazene Andrej. „Jenom mraz, vecna noc, ledova pustina. Neco jako odvracena tvar Mesice…“ „Ja mam k dispozici jine informace,“ rekl Geiger. „Podle nich Antimesto existuje. Zadna ledova pustina tam neni — a jestli nahodou ano, pak se da prejit. Je tam mesto podobne nasemu, jenom nevime, co se tam deje, a nezname zamery tech, co tam ziji. Slysel jsem, ze tam ve srovnani s nami vsechno probiha opacne. Kdyz my se mame dobre, oni spatne…“ Najednou se odmlcel a znovu se zacal prochazet po jidelne.
„Paneboze,“ vyjekl Andrej, „co to je za nesmysl?“ Podival se na Icika a uzasl. Icik, rozvaleny na zidli — s jednou rukou za operadlem a s kravatou uplne nakrivo — zaril a vitezne se sklebil. „Aha,“ dodal Andrej, „odtud tedy vitr vane, ale muzes mi, Iciku, rict, kdes to sebral? Z jakych verohodnych pramenu?“
„Porad ze stejnejch, srdicko moje,“ zahihnal se Icik. „Historie — to je velka veda! A vis, v cem je nase Mesto… samozrejme krome jinejch veci… obzvlast dobry? Z nejakejch duvodu ma zachovaly archivy. Nebyla tu valka, nikdo nas neokupoval, takze — co je jednou psano, je zkratka dano!“
„Ale ty tvoje archivy…,“ prerusil ho zlostne Andrej.
„Jen nepovidej! Fritz to taky dobre vi: Kdo tu nasel uhli? Tri sta tisic tun uhli v podzemnim skladu! Nasli to snad ti tvoji geologove? Ne, prosim!
Kacman to nasel. A pritom ani nemusel vstat od svyho stolu. Uvedom si to!“
„Ted se nebavime o archivech,“ pronesl durazne Geiger a znovu si sedl, „to je jina zalezitost. Ja chci vedet tohle: Za prve. Co je v nasem tylu? Da se tam zit? Co uzitecneho se tam da ziskat? Za druhe. Kdo tam zije? Chci vedet, kdo zije odtud…,“ zatukal prstem na stul, „az po konec sveta… nebo po zacatek, rikejte si tomu, jak chcete,
