tedy Andrej. „Je na vas spolehnuti… Predpokladam, ze tuhle informaci uz jste pustil obvyklymi kanaly dal…,“ a zatukal nehtem na list papiru. „Udelam to dneska. Mou povinnosti bylo seznamit vas s tim jako prvniho.“
„Vyborne,“ kyvl spokojene Andrej. „Zaridte to!“ Svorkou pak spojil oba papiry popsane informacemi, ktere dnes od Varejkise dostal a vlozil je do modrych desek s nadpisem: „K prezidentovym rukam“. A pak prohodil: „Copak nam asi k tomu povi Rumer?“
„Jelikoz to neni poprve, co se takove veci proslychaji, predpokladam, ze pan Rumer doporuci, aby ti, kterych se tato informace tyka, byli ze svych funkci odvolani.“
Andrej na neho mimovolne pohledl, sklouzl ocima nekam do dalky a rychle rekl: „Vcera jsem byl na predpromitacce noveho filmu… Jmenuje se to ‚Nazi a bossi…‘ Vtipne, ze? Schvalili jsme to, brzo to bude v kinech. Moc a moc vam to doporucuji. Vite, tam je vsechno…“ A zvolna, podrobne zacal Varejkisovi vykladat obsah onoho podivuhodneho nesmyslu, ktery vcera videl a ktery se kupodivu tolik libil Fritzovi! A nejen jemu! Varejkis mlcky poslouchal, obcas — jako by se vzpamatoval — rychle prikyvl, ale na takovych mistech, kde by to Andrej necekal. V jeho obliceji se nezracilo nic, jen laxni smutek…, bylo jasne, ze uz davno ztratil nit a vubec nic nechape.
V tom nejdramatictejsim okamziku, kdy si Varejkis zrejme uvedomil, ze bude muset dej vyslechnout az do konce, Andrej najednou zmlkl, zivl a v poklidu zakoncil: „Atakdal, stale v tomhle duchu… Urcite se na to jdete podivat! Jen tak mimochodem, jaky dojem na vas udelal mlady Catcher?“
Varejkis sebou trhl: „Catcher? Zatim se mi zda, ze je s nim vsechno v poradku.“
„Mne taky,“ kyvl Andrej. Sahl po telefonu. „Mate jeste neco?“
Varejkis vstal.
„Ne, to je vsechno. Muzu odejit?“
Andrej blahosklonne kyvl a do telefonu rekl: „Amalie, kdo tam jeste je?“
„Ellizauer, pane poradce.“
„Jaky Ellizauer?“ uzasl Andrej a ocima sledoval Varejkise, jak se opatrne, kousek po kousku preleva dvermi ven.
„Zastupce sefa oddeleni dopravy. Prisel sem ve veci pripadu ‚Akvamarin‘.“
„At pocka! Prineste mi postu!“
Amalie se za minutku objevila ve dverich. Celou tu dobu si Andrej procvicoval a masiroval bicepsy a protahoval se, delalo mu to dobre po te hodine sichty, kterou si odkroutil s lopatou v rukach. A jako vzdycky si rikal, ze je to vyborna rozcvicka pro cloveka, ktery vede predevsim sedavy zpusob zivota.
Amalie za sebou zavrela, pak zatukala svymi vysokymi podpatky po parketach a zastavila se vedle Andreje. Na stul polozila desky s korespondenci.
Andrej ji podle sveho zvyku objal kolem pevnych boku obemknutych chladivym hedvabim, pak ji jednou rukou popleskal po stehnech a druhou otevrel desky.
„Tak copak tu mame?“ pronesl dobrosrdecne.
Amalie jako by pod jeho dlani tala… Snad dokonce prestala i dychat. Je smesne oddana… jako pes, napadlo ho. Ale v praci se vyzna… Pohledl na ni zdola nahoru. Jako vzdycky, kdyz ji zaplavila neha, zbledla a tvarila se vylekane. Pak se jejich oci setkaly a Amalie nejiste zvedla svou uzkou horkou dlan a polozila ji Andrejovi na siji. Prsty se ji chvely.
„Tak co, holcicko?“ rekl laskave. „Je v tyhle hromade neco dulezityho?
A nebo ted zamkneme a zmenime polohu?“
Tahle veta pro ne dva mela jednoznacny vyznam. Bylo to jakesi kodove oznaceni milostne hry na koberci a na kresle. Andrej by nikdy o Amalii nemohl rici, jaka je v posteli. Nikdy s ni v posteli nebyl… „Je tady navrh financniho rozpoctu,“ pronesla tise Amalie. „Potom jeste ruzny pripisy a taky osobni korespondence. To jsem neotvirala.“
„Tak to je v poradku,“ pochvalil ji. „Treba tam bude neco od nejaky krasny slecny…“
Pustil Amalii a ona si tise povzdechla.
„Pockej tady,“ rekl. „Neodchazej! Jen to rychle prolitnu.“
Sahl po prvnim dopisu, ktery mu prisel pod ruku, a roztrhl obalku. Ocima preletel radky a zamracil se. Operator Jevsejenko podaval oznameni na sveho sefa Quejadu, ze se „nepekne vyjadruje o celem vedeni a konkretne o panu poradci…“ Andrej toho Jevsejenka dobre znal. Byl to takovy podivin — a v zivote mel smulu. Ve vsem vzdycky pohorel. Jednou vzal Andrejovi uplne dech, kdyz si pochvaloval pomery, jake byly za valky v dvaactyricatem roce u Leningradu. „Tenkrat to bylo dobry,“ pronasel zasnene, „clovek nemusel o nicem premejslet. Kdyz jsem neco potreboval, rekl jsem vojakum — a oni mi to sehnali…“ Dotahl to na kapitana a behem valky zabil jen jednoho, jedineho cloveka — sveho politruka. Dostavali se tenkrat z obkliceni a Jevsejenko videl, ze jeho politruk padl do rukou Nemcum… Vystrelil z ukrytu, politruka zabil — a sam utekl. Velice se za tenhle cin chvalil: Nemci by jiste politruka umucili… Takze Jevsejenko se ukazal jako muz cinu… Co s nim, pitomcem, ma ted Andrej delat? Tohle uz je seste udani, ktere poslal. Jenze Rumerovi nebo Varejkisovi to neposle, jenom mne! rikal si trpce Andrej. Je to previt! Moc dobre vi, ze kdyby to poslal Rumerovi nebo Varejkisovi, je s Quejadou amen. A ja mu nic neudelam… Ja si ho vazim a leccos mu prominu, to o mne kazdy vi. A tak to Jevsejenko vyresil genialne: Svou obcanskou povinnost plni — a pritom Quejadovi neuskodi… Stejne je to nerad, cely Jevsejenko!
Andrej dopis zmuchlal a hodil do kose. Otevrel dalsi. Rukopis na obalce mu pripadal znamy… Zpatecni adresa tam nebyla. Uvnitr byl listek s textem napsanym na psacim stroji. Podle vseho slo uz o kolikatou kopii… Dole bylo neco pripsano rukou. Andrej si to precetl, ale nic nemohl pochopit.
Precetl to tedy jeste jednou — a prebehl po nem mraz. Podival se na hodinky… Pak hmatl po sluchatku bileho telefonu, strhl je z vidlice a vytocil cislo.
„Poradce Rumera! Rychle“! zavelel preskakujicim hlasem.
„Poradce Rumer je zaneprazdnen.“
„Tady je poradce Voronin! Rekl jsem — rychle!“
„Promine, pane poradce, ale poradce Rumer je u prezidenta.“
Andrej prastil s telefonem, odstrcil od sebe vydesenou Amalii a vrhl se ke dverim. Uz drzel v ruce kliku, kdyz si uvedomil, ze je pozde, ze uz nic nemuze udelat. Jestli to je vsechno pravda…! Jestli nejde o hloupy zert…!
Pomalu pristoupil k oknu a zahledel se dolu. Prostranstvi pred Sklenenym domem bylo liduprazdne jako vzdycky. Obcas se tam mihla jen modra uniforma strazniku, ve stinu pod stromy okouneli zvedavci… Pak prazdnou plochu prekulhala jakasi starenka s detskym kocarkem. Potom tudy projelo auto. Andrej cekal, stale se dival dolu… Amalie k nemu zezadu tise pristoupila a dotkla se jeho ramene.
„Co se stalo?“ zeptala se septem.
„Jdi pryc,“ rekl, aniz se obratil. „Jdi si sednout!“
Okamzite ho poslechla.
Andrej se znovu podival na hodinky. Ukazovaly uz minutu navic… Samozrejme, nic se nestane, rikal si. Proc taky… Je to hloupej vtip. Nebo mozna i vydirani… V tom okamziku se vsak od stinu stromu odlepil nejaky clovek a zvolna si to zamiril ke Sklenenemu domu. Odtud, z vysky, se zdalo, ze to je clovek pomerne maly a obtloustly — a Andrej ho nepoznaval. Velice dobre vedel, ze ten, kdo mu psal, byl vytahly a spis hubeny. Tenhle byl ovsem nejak zvlastne bachraty a sel dost nemotorne. Teprve na posledni chvili Andrejovi doslo, proc… Zamhouril oci a mimovolne od okna odstoupil… Ozvala se rana. Byl to silny, prudky vybuch. V oknech zadrncelo, ramy se zachvely a nekde dole se zacalo s rachotem sypat sklo. Amalie pridusene vykrikla a zdola se ozvaly desitky vydesenych hlasu… Andrej odstrcil Amalii, ktera se rozbehla k oknu, donutil se otevrit oci a podivat se dolu. Tam, kde predtim byl onen clovek, stal spinave zluty sloup dymu. Za nim nebylo nic videt. Ze vsech stran sem pribihaly modre uniformy a opodal — pod stromy — narustal dav zvedavcu. Bylo po vsem.
Pod Andrejem se podlamovaly nohy. Vratil se ke stolu, usedl a znovu si vzal do ruky dopis.
„Vsem mocnym tohoto obludneho sveta!
Nenavidim lez, ale vase pravda je jeste horsi nezli lez. Zmenili jste Mesto ve sporadany chlev a obyvatele Mesta v syte vepre. Ja ale nechci byt syty vepr, nechci byt ale ani pasak vepru — a zadnou dalsi moznost vas mlaskajici svet neskyta. Mate sve pravo, a to vas uspokojuje. Jste ubozi, trebaze nekteri z vas byli skutecnymi lidmi. Jsou mezi vami i mi byvali pratele — a k nim se obracim predevsim. Slova vsak na vas nepusobi, a tak jim dodavam vahu svou smrti. Snad se zastydite, snad vas zamrazi, snad se alespon budete v tom svem chleve citit neprijemne. Ve vic doufat nemuzu.
Prijde bozi odplata za vas prazdny zivot! To nejsou ma slova, ale ja se pod ne s nadsenim podepisuji — Danny Lee.“
To vsechno byla napsano na stroji pres kopirak. Podle citelnosti textu to mohla byt tak treti ctvrta kopie… A
