Dvere se otevrely, vesel Quejada a za rukav za sebou vedl sportovne vyhlizejiciho mladicka.
„Pane poradce, dovolte, abych vam predstavil…,“ spustil Quejada hned na prahu, „tohoto mladeho muze. Douglas Catcher… Prihlasil se u me na oddeleni…, ze pry nevydrzi posedet na jednom miste…“
Andrej se zasmal: „To jsme na tom skoro vsichni stejne! Jsem rad, ze vas poznavam, Catchere.
Odkud jste prisel? A z ktereho roku?“
„Dallas. Stat Texas,“ promluvil necekane hlubokym basem mladik a nejiste se usmal: „Triasedesaty rok.“
„Jake mate vzdelani?“
„Maturitu. Pak jsem dlouho byl u geologu, hledali jsme ropu.“
„Vyborne,“ rekl Andrej. „To se nam hodi.“ Chvili si zamyslene pohraval s tuzkou. „Mozna ze to nevite, ale tady u nas je zvykem se zeptat: Proc jste sem sel? Utikal jste pred necim? Hledal jste dobrodruzstvi? Nebo vas proste zaujala myslenka Experimentu…?“
Douglas Catcher se zamracil, palec leve ruky sevrel v prave pesti a zahledel se do okna: „Dalo by se rict, ze jsem pred necim utikal,“ zadrmolil.
„U nich tam zastrelili prezidenta,“ vysvetlil Quejada a otrel si zpoceny oblicej kapesnikem. „Zrovna v tom meste, kde Catcher bydlel.“
„Aha,“ prikyvl Andrej. „A vy jste se dostal mezi podezrele…“
Mladik jen zavrtel hlavou a Quejada rekl: „To ne, o to neslo. Je to trochu dlouha historie. Oni si od toho prezidenta moc slibovali, byl to takovy… idol… Proste tohle vsechno je psychologicka otazka.“
„Je to divna zeme,“ vyhrkl mladik. „Samej problem.“
Andrej soucitne prikyvoval.
„Ale… vite o tom, ze my uz tady Experiment neuznavame?“
Mladik pokrcil rameny: „Mne je to jedno. Mne se tu libi. Akorat nemam rad, kdyz porad musim sedet na jednom miste. Ja se tady ve Meste nudim. A pan Quejada mi nabidl, ze bych se mohl zucastnit expedice…“
„Nejdriv bych ho dal do skupiny k Sonovi,“ prohodil Quejada. „Fyzicky je na tom Catcher dobre, zkusenosti uz taky ma — a sam vite, jak je obtizne najit lidi pro praci v divocine.“
„Dobre,“ kyvl Andrej. „Dejte se do toho, Catchere! Libite se mi — a doufam, ze to tak zustane.“
Catcher neobratne prikyvl a mel se k odchodu. Quejada s nim.
„Jeste neco,“ poznamenal Andrej a zvedl ukazovacek. „Chci vas, Catchere, upozornit, ze Mesto i Skleneny dum maji zajem na tom, abyste si zvysoval kvalifikaci. Nepotrebujeme pouhe plnice ukolu, tech mame dost.
Potrebujeme vzdelane kadry. Jsem presvedcen, ze se z vas muze stat vyborny naftarsky specialista… Quejado, jak je na tom podle naseho inteligencniho indexu?“
„Velmi dobre! Osmdesat sedm,“ rekl s usmevem Quejada.
„Tak to vidite,“ kyvl pochvalne Andrej, „mam vsechny duvody k tomu, abych ve vas veril.“
„Budu se snazit,“ zamrucel Douglas Catcher a podival se po Quejadovi.
„To je z nasi strany vsechno,“ rekl Quejada a Andrej jim tedy popral vse dobre jako pred chvili prvni navstevnici.
„A… poslete ke mne Varejkise!“
Varejkis, jak mel ve zvyku, do kancelare nevstoupil, on se do ni po castech vsakl, pricemz se neustale dival za sebe do nedovrenych dveri. Nako nec je prece jenom za sebou zavrel, tise se prisunul ke stolu a sedl si. Vypadal ted uplne sklesle, koutky ust se truchlive stahovaly dolu.
„Abych nezapomnel,“ rekl hned Andrej, „byla tady ta zenska z financniho oddeleni.
„Ja vim… Dcera.“
„Spravne. Nic proti tomu nemam.“
„Mam ji dat ke Quejadovi?“
„Ne, myslim, ze to bude lepsi do vypocetniho…“
„Dobra,“ souhlasil Varejkis a vytahl z naprsni kapsy saka zapisnik. „Instrukce nula sedmnact,“ spitl takrka neslysne.
„Tak spustte!“
„Dokoncili jsme testovani podle naseho nove zavedeneho inteligencniho indexu,“ pokracoval porad stejne tise Varejkis. „Bylo klasifikovano osm pracovniku, ani jeden z nich nedosahl stanovene hranice petasedmdesati…“
„Jak to — petasedmdesati? Instrukce jasne uvadi cislo sedesat sedm!“
„Podle rozhodnuti personalniho oddeleni prezidentske kancelare…,“
Varejkisovy rty se pri tiche reci skoro ani nepohnuly, „je inteligencni index pracovniku prezidentske kancelare, oddeleni vedy a techniky, stanoven nejmene na petasedmdesat.“
„Aha…“ Andrej si prohrabl vlasy. „Hm… No — je to logicke!“
„Krome toho,“ pokracoval Varejkis, „z tech osmi testovanych jich pet nedosahuje ani te hranice sedesati sedmi. Tady je seznam.“
Andrej si ho vzal a procetl ho. Dva muzi, sest zen, jmena mu moc nerikala… „Moment,“ rekl najednou zachmurene, „Amalie Tornova… To je prece moje Amalie! Co to ma znamenat?“
„Padesat osm,“ hlesl Varejkis.
„A driv?“
„Driv jsem tu nebyl, tak nevim.“
„Ale to je prece moje sekretarka! Moje! Moje osobni sekretarka!“
Varejkis zvadle mlcel. Andrej si jeste jednou prohledl seznam. Rasidov… Ten je zrejme z geodezie. Nekdo o nem pochvalne mluvil… Nebo snad na nej nadaval? Tatjana Postnikova, operatorka. Aha, to je takova mile, kudrnate stvoreni… Neco mela s Quejadou… Ne! To byla jina… „Tak dobre,“ prohodil Andrej, „ja uz si s tim nejak poradim a pak si o tom promluvime. Mel byste ale po sve linii zjistit, jak postupovat u takovych pracovnich zarazeni, jako je sekretarka, operatorka…, proste pokud se jedna o pomocny personal. Na ten nemuzeme klast takove pozadavky jako na vedecke pracovniky. Koneckoncu — mame tu taky kuryry, poslicky.“
„Jak si prejete,“ rekl na to Varejkis. „Mate jeste neco??“
„Ano. Jde o instrukci nula nula tri.“
Andrej se zamracil: „Nevzpominam si.“
„Propagace Experimentu.“
„Aha… Co je s tim?“
„Soustavne se objevuji signaly tykajici se techto osob.“
Varejkis polozil pred Andreje seznam, kde byla vsehovsudy tri jmena.
Jednalo se o tri muze a vsichni tri byli vedoucimi oddeleni. Dulezitych oddeleni… kosmografie, socialni psychologie a geodezie. Sullivan, Butz a Quejada… Andrej zabubnoval prsty po seznamu. To je hrozne, napadlo ho, zase ta stara pisnicka…! To chce ale klid. Nerypat do toho. Porad proti nim neco maji, ale ja s nimi potrebuju spolupracovat… „To je neprijemne,“ rekl nahlas. „Moc neprijemne. Predpokladam, ze jsou to proverene informace. Nemuze jit o omyl, ze?“
„To je nekolikrat potvrzena a z nekolika mist dodana informace,“ pronesl bezbarvym hlasem Varejkis. „Sullivan je presvedcen, ze Experiment ve Meste normalne pokracuje. Tvrdi, ze prave Skleneny dum — i kdyz to mnozi ani netusi — je primym pokracovatelem ideje Experimentu. Tvrdi, ze Prevrat nebyl nic jineho nez jedna z etap Experimentu.“
Svata slova, pomyslel si Andrej. Icik rika totez, ale Fritzovi se to straslive nelibi. Icikovi to vzdycky projde, ale chudakovi Sullivanovi asi ne.
„Quejada…,“ pokracoval Varejkis, „i pred podrizenymi vyjadruje svuj obdiv k vedecko-technicke urovni hypotetickych experimentatoru. Znevazuje aktivity naseho prezidenta a jeho prezidentske rady. Uz dvakrat jejich cinnost prirovnal k mysimu rejdeni v krabici na boty…“
Andrej naslouchal se sklopenyma ocima. Snazil se nepohnout ani svalem ve tvari.
„A konecne Butz… Nevhodne se vyjadruje o panu prezidentovi. V podnapilem stavu oznacil soucasny rezim za diktaturu prumernosti nad kreteny.“
Andrej zprudka vydechl. Cert aby je vzal i s temi jejich recmi, pomyslel si a odstrcil od sebe papir s napsanymi jmeny. Tohle ma byt elita…! A sami sobe kaleji na hlavu!
„A vy o tom vsem vite,“ rekl a zahledel se na Varejkise, „vam je to vsechno znamo…“ Zarazil se. Tohle nemel… Je to hloupe. Varejkis se mu bez mrknuti zasmusile dival do oci. „Odvedl jste dobrou praci,“ pokracoval
