ramus traktoru to skoro ani nebylo slyset.
Andrej se rychle vratil ke stolu, natahl si bluzu, otevrel cestovni denik a vykrikl: „Vstupte!“
Byl to jen Duggan — verny plukovnikuv stin. Stary susinka, ale jako vzdycky — cely jako vypulirovany, hladce oholeny, vsechny knofliky vzorne zapnute… „Dovolite, abych sklidil ze stolu, pane?“ pronesl hlasite.
Andrej kyvl. Kolik ho to jen musi stat energie, aby na sebe porad v tomhle mumraji dbal! Vzdyt to koneckoncu neni dustojnik, dokonce ani serzant ne… jen obycejny sluha. Pucflek… „Jak se vede plukovnikovi?“ zeptal se Andrej.
„Prominte, neslysim vas dobre.“ Duggan ztuhl se spinavym nadobim v ruce a nastavil k Andrejovi vychrtle ucho.
„Jak se citi pan plukovnik?“ zarval Andrej, ale prave v te chvili hluk motoru pod oknem ztichl.
„Pije caj,“ vykrikl taky jeste z plnych plic Duggan, sam se sveho hlasu v nastalem tichu lekl a okamzite tlumene dodal: „Omlouvam se, pane. Plukovnik se citi uspokojive. Prave povecerel a pije caj.“
Andrej roztrzite pokyval hlavou a zalistoval v hlaseni.
„Budete mit pro mne nejake pokyny, pane?“
„Ne, diky.“
Kdyz Duggan odesel, dal se Andrej konecne do cteni vcerejsich hlaseni.
Sam vcera nic nezapsal… Mel takovou behavku, ze sotva vydrzel do konce vecerniho raportu — a pak az do pulnoci travil cas tim, ze v podrepu poposedaval se stazenymi kalhotami na ceste k lezeni, porad se napjate rozhlizel a naslouchal, kde se co ve tme sustne. A pritom v jedne ruce drzel pistoli, v druhe baterku… „Den dvacaty osmy,“ napsal krasopisne na novou stranku deniku a nadpis dvakrat podtrhl silnou carou. Pak si vzal k ruce Quejadovo hlaseni.
„Trasa: 28 km. Slunce: 63°51‘13“. Prumerna teplota: ve stinu + 23 °C, na slunci + 31 °C. Vitr: 2,5 m/sec. Vlhkost: 0,42. Gravitace: 0,998. Vrty na kilometrech: 979, 981, 986. Voda nenalezena. Spotreba paliva…“ Andrej sahl po Ellizauerove hlaseni. Bylo cele ohmatane spinavymi prsty, rukopis byl takrka necitelny.
„Spotreba paliva: 1,32 normy. Zustatek na zaver 28. dne: 3 200 kg. Stav motoru: No l — uspokojivy, № 2 —
vymlacene cepy a valce se… »
Co se stalo s valci, Andrej nerozlustil, trebaze papir prisunul az k lampe.
„Zaznam zdravotniho stavu. Fyzicky stav: Takrka vsichni maji oderky na nohou, prujmova onemocneni trvaji. Permjak a Palotti — vyrazka na zadech se rozrusta. Zvlastni udalosti zadne. Dvakrat se objevila zvirata podobna vlkum, byla zahnana vystrely. Spotreba zbrojniho materialu: 12 patron. Spotreba vody: 40 1. Zustatek na zaver 28. dne: l 100 kg. Spotreba proviantu: 20 norem. Zustatek na zaver 28. dne: 730 norem…“
Venku pronikave zajecela Drmola a zaburacel chechtot prokourenych hrdel. Andrej zvedl hlavu a pozorne naslouchal. Certvi, rikal si, mozna ze je to dobre, ze se k nam ta zenska pridala. Chlapi se aspon trochu povyrazi… Jenze posledni dobou se kvuli ni zacinaji rvat… Znovu nekdo zatukal na dvere.
„Vstupte!“ rekl Andrej rozmrzele.
Vstoupil serzant Vogel — hrmotny, cervenolici… Velke cerne skvrny od potu se mu rozpijely v podpazi vojenske bluzy.
„Serzant Vogel zada o rozhovor s panem poradcem,“ vystekl s lokty od tela a s dlanemi pritisknutymi ke stehnum.
„Mluvte, serzante!“
Serzant sekl ocima k oknu.
„Zadam o duverny rozhovor.“ Skoro to zaseptal.
To jsou mi novoty! pomyslel si Andrej. Nemel z toho vseho zrovna prijemny pocit… „Pojdte dal a sednete si.“
Serzant dosel po spickach az ke stolu, sedl si na samy krajicek kresla a naklonil se k Andrejovi.
„Lidi nechteji jit dal,“ sdelil mu tise.
Andrej pozorne zvedl hlavu. Tak uz je to tady… No — to je uzasne!
Gratuluju, pane poradce!
„Co to znamena: Nechteji? Kdo se jich na to pta?“
„Maji toho dost, pane poradce, jsou utahany,“ pronesl duvernym tonem serzant. „Kurivo konci — a ten prujem kazdyho zlikvidoval. Ale co je to hlavni — oni se boji. Hrozne se boji, pane poradce!“
Andrej se na nej mlcky dival. Ted bylo treba neco udelat. Okamzite.
Bez vahani. Jenze co…?
Vogel zatim septem pokracoval: „Jedenact dnu uz jsme nepotkali zivacka, vsude je jen pustina… Pan poradce si jiste vzpomene, ze nas nekdo varoval: Trinact dni pustinou — a smytec! Vsichni zkapnou! Pane poradce, zbyly nam uz jen dva dny…!“
Andrej si jazykem prejel rty. A pak rekl: „Serzante, ze se nestydite! Stara vojna — a veri babskym tlachum. To jsem od vas necekal.“
Vogel se usklibl a vysunul vpred svou hranatou bradu: „To ne, pane poradce! Ja se jen tak neleknu. Kdybych mel tam venku…,“
a namiril svuj obrovsky ukazovak k oknu, „kdybych tam mel jen Nemce, nebo treba Japonce, nesedel bych tady a nerikal vam to. Jenze ja tam mam vsechno mozny… Taliany, nejaky Armeny…“
„Nechte toho, serzante!“ okrikl ho Andrej. „A stydte se! Neznate predpisy?
Proc podle nich nepostupujete? Co je to za poradek? Vstante!“
Vogel se ztezka pozvedl a postavil se do pozoru.
Andrej chvili pockal… „Sednete si,“ rekl potom.
Vogel si zase tak ztezka sedl. Nekolik okamziku bylo ticho.
„Proc jste se obratil na me — a ne na plukovnika?“
„Omlouvam se, pane poradce… Ja jsem se na plukovnika obratil… Vcera.“
„A co vam rekl?“
Vogel rozpacite uhnul ocima: „Pan plukovnik nevzal me hlaseni na vedomi.“
Andrej se pousmal: „Tak to vidite! Tak mi sakra reknete, jakej jste to serzant, kdyz si neumite mezi vojaky udelat poradek. Oni se boji! Copak jsou to deti? Vas se maji bat…!“ vykrikl Andrej. „Vas! A ne nejakeho trinacteho dne!“
„Kdyby to byli Nemci…,“ spustil zase uminene Vogel.
„Co to ma znamenat?“ prerusil ho s jedovatym usmevem Andrej. „Ja, velitel expedice, vas mam ucit jako posledniho usmrkance, co se ma delat, kdyz podrizeni odmitaji poslusnost? Ze se nestydite, serzante! Kdyz nevite, co se dela v pripade vzpoury, prectete si predpisy! Pokud vim, tak se tam na takove pripady pamatuje.“
Vogel se znovu usklibl a znovu vysunul vpred bradu. Podle vseho se v predpisech na takove pripady nepamatovalo… „Mel jsem o vas lepsi mineni,“ odsekaval Andrej. „Daleko lepsi! Zapiste si za usi, ze nikoho nezajima, jestli vasi vojaci chteji jit dal, nebo ne.
Vsem by nam ted bylo lip doma. O moc lip nez v tomhletom pekle. Vsichni maji zizen, vsichni jsou utahani. Presto ale vsichni plni sve povinnosti, serzante! Je to jasne?“ „Rozkaz, pane poradce,“ zabrumlal Vogel. „Dovolte mi odejit!“
„Odchod!“
Serzant oddupal po rozeschle podlaze.
Andrej shodil bluzu a znovu pristoupil k oknu. Vsichni se venku nejak zklidnili, alespon se to tak zdalo. V kuzelu svetla se tycila dlouhatanska Ellizauerova postava. Ellizauer se naklanel dopredu a prohlizel si nejaky papir, ktery pred nim drzel porizek Quejada. Vypadalo to na mapu. Z temnoty za nimi se vynoril nejaky vojak, minul je a vesel do domu. Byl bosy, obleceny jen do pul tela, vlasy se mu jezily na vsechny strany. Na remenu vlekl samopal. Z mist, odkud se vynoril, kdosi hulakal: „Nosaci! No tak…! Tevosjane!“
„Co rves?“ ozval se nekdo z privesu, ktery se ve tme dal jen tusit podle ohnicku cigaret kuraku, kteri se v nem usadili.
„Posvitte sem! Natocte sem reflektor! Tady je tma jako v ranci.“
„No a co? Ty se potme nevydelas?“
„Je to tu vsecko zaneradeny. Clovek si nema kam stoupnout.“
„Jsi na strazi, tak si nevymejslej!“ ozval se dalsi hlas z privesu. „Vydelej se tam, kde stojis!“
„Prokrista, posvitte mi sem! To jste liny zvednout zadek nebo co?“
