botama drtil opadanou omitku a rozbite sklo a rozmazaval chuchvalce spiny obrostle plisni. Vsim pronikal nasladly pach hniloby a odnekud sem dolehal jednotvarny pleskot padajicich kapek. Na otlucenych stenach se v obrovitych ramech cernaly stopy po nekdejsich obrazech.
A takhle uz to zustane, napadlo Andreje. Neceho jsem se dopustil… Neceho jsme se vsichni dopustili, a proto uz to takhle zustane. Dum tu bude porad stat, bude prachnivet a rozpadat se jako kazdy jiny obycejny dum, nakonec sem prijedou buldozery, co pujde, to se spali, a ostatni se odveze na smetiste…. Nikde ani hlasku! Nic — jen ty krysy vztekle pisti v koutech mistnosti… Najednou uvidel velkou skrin s roletovym zaviranim a okamzite si vzpomnel, ze zrovna takovou mel kdysi ve svem pokojiku. Sest ctverecnich metru za kuchyni — a okno do dvora, sevreneho zdmi okolnich domu… Na skrini byla halda starych novin, vedle nich do rolicek stocene plakaty, ktere jeste pred valkou sbiral Andrejuv otec, a k tomu spousta davno nepotrebnych papiru… Jednou se k pasticce na mysi pripletla statna krysa a pasticka ji rozdrtila cenich. Krysa si za tuhle skrin zalezla a porad bylo slyset jeji hrabani a sustot. Andrej se pokazde v noci bal, ze se vydrape nahoru a spadne mu na hlavu. Jednou si vzal dalekohled a z bezpecne vzdalenosti od okna si prohlizel haldu papiru na skrini. Nebyl si zcela jist, ale zdalo se mu, ze tam zahlidl spicate usi, sedivou hlavu a hnusny blyskavy puchyr misto cenichu. Bylo to tak odporne, ze vyletel ze sveho pokojiku a zastavil se az na chodbe, kde si sedl na obrovskou truhlu a snazil se prekonat nevolnost. Byl tenkrat doma sam, nemusel nikomu nic vysvetlovat, ale sam pred sebou se za ten strach stydel. Nakonec prece jenom vstal, sel do obyvaku a na gramofonu si pustil nejaky slagr… Po nekolika dnech se v jeho pokojiku objevil stejne nasladly, neprijemny pach, jaky je citit i tady… V klenute temne mistnosti, ktera pripominala rozlehlou studnu, pred nim ted prekvapive probleskovaly kovove pistaly davno zmrtvelych varhan.
Jako by Andrej vstoupil na hrbitov hudby… Pred varhanami se na zemi krcila vedle zidle drobna postavicka, zpoloviny ukryta odrbanym kobereckem. Z hlavy jako by tomu neznamemu vyrustala prazdna lahev od vodky… Andrej pochopil, ze tady uz vsechno skoncilo, a zamiril k vychodu.
Kdyz sestoupil ze schodu do parku, uvidel Icika. Byl neobvykle opily a uvalenejsi i rozcuchanejsi, nez po pitkach byval. Povazlive se pohupoval na nejistych nohou a jednou rukou se pridrzoval kmenu jablone. Dival se na Cerveny dum.
„Vsechno skoncilo,“ rekl Andrej. „Konec…“
„Zjitrena fantazie svedomi,“ stezi pronesl Icik.
„Jsou tam jenom krysy. Vsechno prachnivi.“
„Zjitrena fantazie svedomi,“ zopakoval Icik a zahihnal se.
CAST V. NARUSENI NEPORUSITELNEHO
Kapitola 1
Andrej premohl zaludecni krec a s odporem polkl posledni lzici ridke kase. Zhnusene od sebe odstrcil polni misku a natahl se pro kalisek. Caj byl jeste horky. Andrej sevrel nadobku v obou dlanich a pomalu zacal usrkavat.
Oci pritom upiral do syciciho plaminku benzinove lampy. Caj byl neobvykle silny, urcite nebyl cerstve uvareny, divne pachl a mel neprijemnou pachut — mozna to bylo tou hnusnou vodou, kterou nacerpali na osmistem dvacatem kilometru, nebo tam Quejada zase nasypal neco proti prujmu.
Taky ovsem bylo mozne, ze se kalisky radne nevymyly. Tenhle byl napriklad nejak mastny a lepkavy… Dole za oknem cinkali vojaci svymi esusy. Vtipalek Tevosjan zrejme dal neco k lepsimu, protoze se vsichni zachechtali a do toho vzapeti svym prusacky stekavym hlasem zarval serzant Vogel: „Jdete na straz, nebo k zensky do postele? Vy zabaku, kde mate boty? Troglodyte prastenej, co to ma znamenat?“ Nevrly hlas na to rekl neco v tom smyslu, ze „nohy jsou odreny nejen do masa, ale primo az na kost“, na coz Vogel zahulakal: „Zavrete tu svou klapacku, hovado! Okamzite obout — a nastoupit! Fofrem!“
Andrej pod stolem s ulevou zahybal prsty bosych nohou. Chodidla uz si trochu na chladne podlaze odpocinula. Kdyby tu tak byl kybl studene vody…!
Nohy by se tam hezky ponorily… Podival se do kalisku. Caje tam byla jeste alespon polovina — a Andrej k svemu vlastnimu udivu poslal vsechno sebeovladani k dasu a na tri hlty obsah kalisku rychle vypil.
V zaludku mu okamzite zazblunkalo. S obavami se do tech zvuku zaposlouchal, desilo ho, co se ted v jeho utrobach asi tak muze dit. Pak od sebe kalisek odsunul, otrel si usta hrbetem dlane a zadival se na trezor, ve kterem byly veskere dokumenty. Mel by projit vcerejsi hlaseni. Mel, ale nechce se mu… To se da udelat i pozdeji. Ted by bylo lepsi si lehnout, poradne se natahnout, prehodit pres sebe bundu a dobrych deset hodin spat… Za okny nahle zarval motor traktoru. Zadrncely zbytky skel v oknech a vedle lampy spadl na stul ze stropu kus omitky. Prazdny kalisek nadskocil a drkotave se posunul k okraji stolu. Andrej zatal zuby, zvedl se, dosel k oknu a vyhledl ven.
Do tvare ho uhodil zar ulice, ktera jeste nestacila vychladnout, pach vyfuku a neprijemne vypary horkeho oleje. V prasnem svetle reflektoru bylo videt zarostle chlapy sedici primo na dlazbe. Lzicemi se pomalu prohrabovali v miskach a kotlicich. Vsichni byli bosi a skoro vsichni svleceni do pul tela. Bila zpocena tela se leskla, obliceje ale byly cerne, zrovna tak jako ruce… Zdalo se, ze vsichni tady maji nejake masky a rukavice. Andrej si najednou uvedomil, ze nikoho z nich nepoznava. Jako by mel pred sebou opici tlupu… Do svetelneho kruhu vstoupil Vogel s ohromnym cajnikem v ruce. Opice — jedna za druhou — s povykovanim a postrkovanim natahovaly k cajniku sve kalisky. Serzant je odstrkoval a cosi hulakal, ale v rachotu motoru ho vubec nebylo slyset.
Andrej se znovu vratil ke stolu, prudce otevrel trezor a vytahl z nej cestovni denik a hlaseni. Na stul znovu upadl kousek omitky. Andrej se podival nad sebe. Strop tu byl hodne vysoko, v takovych ctyrech peti metrech.
Mel stukovou vyzdobu — a ta uz misty vzala zasve. Nekde byly dokonce pod omitkou videt i latky, vypadaly tak trochu jako sindele, a Andrej si pri pohledu na ne buhviproc vzpomnel na povidlove pirozky, ktere kdysi doma tak radi jidali… K pirozkum si kazdy mohl dat — kolik chtel! — caje…!
Svetlounce trpytiveho, lahodneho, spravne pripraveneho caje… Naleval se do cistounkych sklenicek a byval i s citronem… A kdyz clovek chtel, zasel si do kuchyne pro studenou vodu… A nikdo mu ji neodmeroval… Andrej zatrasl hlavou, aby odehnal nevhodne, prilis idylicke vzpominky.
Pak znovu vstal a zamiril pres celou mistnost ke knihovne. Skla ve dvirkach chybela — a knizky taky. Z cele knihovny zbyly jen prazdne, zaprasene police. Andrej si toho vsiml uz prve, ale ted znovu knihovnu prohledl a dokonce rukama zajel az do rohu polic. Nic nenasel.
Tahle mistnost byla ale docela zachovala. Zustala tu dve pekna, pohodlna kresla a jeste jedno navic — dost prosezene. Kdysi asi byvalo hezke — svedcily o tom zbytky kuze s razenym vzorem. Proti oknu stalo v rade nekolik zidli a uprostred mistnosti byl konferencni stolek, na kterem se ponekud zvlastne vyjimala kristalova vazicka se zbytky cehosi cerneho v pruhlednych utrobach. Od sten se odlupovaly tapety, misty uz zdi byly uplne hole, podlaha se rozesychala a vselijak nadouvala… Presto vsak tahle mistnost pusobila privetivym dojmem. Urcite v ni jeste celkem nedavno nekdo pobyval. Celkem nedavno… mozna tak pred deseti lety.
Od dob, kdy prekrocili petisty kilometr, Andrej jeste takhle zachovaly dum nevidel. Prochazeli jen totalne vyhorelymi kvartaly, cernou, zuhelnatelou pustinou… Byly to kilometry a kilometry ruin prorostlych plevelem, krajina zricenin, mezi nimiz se tu a tam zvedaly dosud nerozpadle nekolikapatrove krabice beze strech a krovu, kralovstvi zpustlych ploch, na nichz se krcily sutiny nekdejsich staveb, z kterych se dalo dohlednout ke Zlute stene na vychode i k Propasti na zapadni strane… A ted najednou zase prisli ke skoro neporusenym blokum domu, mezi nimiz byly jeste docela dobre dlazdene cesty a kde… mozna… mohli byt i lide! Plukovnik dal pro kazdy pripad zesilit hlidky. Plukovnik si vubec vede dobre… Za posledni dny sice jako by zestarl, ale ostatni clenove expedice taky… Je prijemne, ze dneska uz nebudou spat pod sirym nebem! Tolik noci si mohli o strese nad hlavou nechat jen zdat… Jeste kdyby tak tady nasli vodu!
Mohli by si tu i poradne odpocinout. Icik ale rika, ze tady se s vodou moc pocitat neda… Je to hrozne, ale v cele tehle spolecnosti se Andrej muze spolehnout jen na Icika a na plukovnika… Nekdo zatukal na dvere, pro
