vezmete si treba jen takovy problem, co ted maji s pisty a s cepy… Mlel a mlel — a stale tiseji a stale mene srozumitelne, az zmlkl. Andrej mu po celou tu dobu uprene hledel do oci a bylo mu naprosto jasne, ze tenhle zbabely dlouhan lze, jako kdyz tiskne, a sam se uz do svych lzi zamotava… A ze ted snad ani nevi, co by jeste povidal, chape, ze ostatni jeho lez prohlidli, rad by se ze vseho nejak vyvlikl, ale nevi jak, takze bude muset na sve lzi trvat, i kdyby treba trakare padaly… Pak se Andrej podival do Ellizauerova pisemneho hlaseni. Preletel ocima nedbale nacmarane radky, ale nic z toho, co tam bylo, nevnimal. Domluvili se, neradi, uvedomoval si v rozcileni. I tihleti se na me domluvili…!
Co ted? Skoda ze tu nemam pistoli… Zmacknout Ellizauera, servat ho, aby dostal strach? Ne… Tou hlavni osobou je tu urcite Quejada. A ten chce, aby vsechno zustalo jenom na mne. Vsechny starosti, problemy…, vsechno bych mel odskakat jenom ja! A ja mu veril, hnusakovi odpornymu!
Andrej by nejradeji zarval z plnych plic a prastil vsi silou do stolu… Mlceni pritomnych uz bylo nesnesitelne. Icik sebou najednou zamlel na zidli a vychrlil: „A o co vlastne jde? Koneckoncu — nemame kam spechat! No tak se na par dni zastavime…! Tady v tech domech muzou byt archivy, knihovny… Neni tady voda, to je pravda, ale nejaka skupinka ji muze jit hledat…“
Quejada ho prerusil: „To je pitomost,“ vyjel ostre. „Panove, prestanme placat nesmysly!
Kapneme si bozskou! Tahle expedice ztroskotala. Vodu jsme nenasli, ropu taky ne. A ani jsme nic pri takovehle organizaci geologickeho pruzkumu najit nemohli. Zeneme se dopredu jako blazni, lidi jsme uplne utahali, motory se porouceji. Disciplina je v haji, tahneme s sebou dokonce i devku a buhvi koho jeste… Nikdo uz davno na nejaky uspech expedice neveri, na vsechno se kasle. Lidi uz proste nechteji jit dal, nechapou, proc by meli… A co jim na to muzeme rict? Co se tyka kosmografie — nase predpoklady nevysly. Cekali jsme polarni zimu a dostali jsme se do rozpalene pouste.
Vyber clenu expedice byl proveden spatne. Kdo se namanul, ten byl zarazen… O lekarskem zabezpeceni se neda ani mluvit. Takze vysledek vseho ani jiny byt nemohl: upadek moralky, zhrouceni discipliny, odpirani poslusnosti… dneska sice jeste opatrne, ale zitra uz z nej bude vzpoura. To je vsechno.“
Quejada domluvil, vytahl cigaretu a zapalil si.
„Tak co tedy navrhujete, pane Quejado?“ vypravil ze sebe Andrej sevrenym hlasem. Nenavistne hledel na sveho nepritele a oknirovany oduly oblicej pred nim plul v jakychsi podivnych pavucinach. Andrej mel hroznou chut Quejadu uderit. Prastit ho lampou primo do tech kniru… „Myslim, ze to je jasny,“ odpovedel znechucene Quejada. „Musime udelat celem vzad a tahnout nazpatek. Okamzite. Dokud jeste dejchame.“
Jen klid, rikal si v duchu Andrej. Ted je nejdulezitejsi zachovat klid! A moc nemluvit… A v zadnem pripade se nehadat. Klidne poslouchat a mlcet.
Tak rad bych mu ale jednu vrazil…!
„To je fakt,“ ozval se Ellizauer. „Jak dlouho jeste mame pokracovat? Mi chlapi se me ptaji: Co to ma znamenat, pane inzenyre? Rikalo se, ze pujdeme, dokud nezacne zapadat slunce. Jenze ono se nejak spis zveda…!
Tak se reklo, ze toho nechame, az bude v zenitu. Tam ale nebyva nikdy.
Jednou poskoci niz, jednou vys…“
Jenom se nehadat, opakoval si tvrdosijne Andrej. Jen at si mluvi! Chvilemi je to dokonce zajimave, co si dokazou navymyslet. Plukovnik me nezradi — a armada je vzdycky rozhodujici… Armada! Ze oni toho serzanta Vogela predem zpracovali? Previti!
„No… a co vy na to?“ zeptal se Ellizauera Icik.
„Na co?“
„Rikate, ze se vas ptaji. Tak co jim odpovidate?“
Ellizauer pokrcil rameny a zabrumlal: „Co jim muzu odpovidat? To bych taky rad vedel, co jim mam rikat…“
„To znamena, ze jim nerikate nic?“ „Co asi tak muzu…?“ brumlal dal Ellizauer. „Jedine to, ze vedeni tomu rozumi lip.“
„To je odpoved!“ vyjekl s vykulenyma ocima Icik. „Takovy odpovedi spolehlive zlikvidujou moralku cely armady — nejen par nebozacku soferu!
To je nejlepsi: Chlapi, ja bych sel treba hned ted nazpatek, ale ten dobytek velitel mi to nedovoli… Sakra, je vam vubec jasny, proc jsme se na tu cestu vydali? A dobrovolne! Nikdo nikoho nenutil.“
„Poslouchejte, Kacmane,“ skocil mu do reci Quejada, „mluvte k veci!“
Icik se na nej ani nepodival, dal upiral oci na Ellizauera: „Vedel jste, ze to nebude snadna zalezitost? Vedel. Vedel jste, ze se nechystame na prochazku ruzovym sadem? Vedel. Vedel jste, ze pro Mesto je tahle expedice dulezita? Vedel… A jste prece vzdelany clovek, jste inzenyr!
Takze jste musel rozumet rozkazu: Jit tak dlouho, dokud budou stacit zasoby vody a pohonnych hmot… Moc dobre jste tomu rozumel, pane Ellizauere!“
„Ale vzdyt ja to nepopiram,“ rekl polekane Ellizauer. „Ja se jenom snazim vysvetlit, ze to moje vysvetleni…, ze proste nektere veci vysvetlit neumim, takze nevim, jak odpovidat, kdyz se me ptaji.“
„Nechte tech vytacek,“ okrikl ho Icik. „Je to jasny: Bojite se jit dal, takze dalsi cestu sabotujete. Moralne jste rozlozil sve podrizene a ted si sem jeste jdete stezovat. Vzdyt vy na tom osobne nejste ani tak zle! Nejdete po svych — celou cestu se vezete!“
Jen do toho, Iciku, kluku zlata, rikal si spokojene Andrej. Dej mu to sezrat, hajzlovi… Uz ted je z toho celej podelanej, za chvilku se omluvi, ze si musi odskocit… „Vubec tu vasi paniku nechapu,“ pokracoval rezolutne Icik. „Geologove nemaji uspech? No a co? A bez kosmografie se taky nezblaznime… Vzdyt je prece jasna vec, ze nasim nejdulezitejsim ukolem je shromazdovani informaci o dosud neznamem teritoriu! A ja uz dneska muzu prohlasit, ze expedice ziskala hodne novych poznatku a muze jich ziskat jeste daleko vic. Rozbil se nam pasak? Copak to je nejaky problem? Tak at ho nekdo spravi — to je jedno, jestli si s tim bude hrat dva dny, nebo treba deset… Ti nejunavenejsi a nemocni zustanou tady — a my s druhym traktorem pojedeme klidne dal. Az najdeme vodu, pockame u ni a ta prvni parta nas dojde.
Vzdyt je to jednoduchy, zadnej problem v tom nevidim!“
„Samozrejme, Kacmane, je to jednoduchy,“ zasycel vztekle Quejada.
„A co takhle kulku do zad — to byste nechtel? A nebo primo do ksichtu?
Vy proste zijete jen temi svymi archivy a vsechno ostatni je vam fuk. Vojaci uz dal nepujdou. Vim to, slysel jsem je, kdyz se domlouvali.“ Ellizauer za Quejadovymi zady se nahle vztycil a s nejasnym brumlanim se chytil za bricho. Pak se rozbehl ven. Krysa utika, pomyslel si skodolibe Andrej. Zbabelec hnusnej….
Quejada zrejme Ellizaueruv uprk nezaznamenal a pokracoval: „Ze svych lidi se muzu spolehnout snad tak na jednoho geologa. Z vojaku a soferu se neda verit nikomu. Samozrejme ze jednoho nebo dva muzete zastrelit, na chvili to lidi mozna odradi, ale nejsem si tim jist. Spis o tom pochybuju… A navic si myslim, ze na neco takoveho nemate moralni pravo.
Nechteji jit dal, protoze si rikaji, ze byli podvedeni. Nic kloudneho tahle vycerpavajici cesta zatim neprinesla a oni uz neveri, ze jeste snad prinest muze. Ta uzasna legenda, kterou si genialne vymyslel pan Kacman, ta uz nezabira. Nejaky Kristalovy palac uz nikoho nedojima. Ted se, Kacmane, vykladaji legendy uplne jine!“
„To je pitomina,“ zajikl se samym rozhorcenim Icik. „Ja jsem si nic nevymyslel!“
Quejada pobavene mavl rukou: „No dobra, dobra, ted uz je to stejne jedno. Ted uz je vsem jasne, ze zadny palac na nas nikde neceka, takze se o tom nemusime dohadovat… Panove, vy prece dobre vite, ze nejmene tri ctvrtiny ucastniku expedice se dobrovolne prihlasily jen proto, ze z toho neco budou mit. Jenom proto! A co tedy z toho prozatim maji? Krvave prujmy a zavsivenou holku na nocni pobaveni. Ale to neni nejpodstatnejsi… Oni jsou zklamani, ale navic jeste maji strach! Za to ovsem muzeme podekovat panu Kacmanovi. A taky panu Pakovi, ktereho jsme tak dobromyslne prijali mezi sebe. Tihle dva panove se postarali o to, aby se vsichni ucastnici expedice dovedeli, co nas jeste ceka. A lidi se ted boji trinacteho dne. Maji strach z mluvicich vlku.
Nestacilo, ze jsme se uz setkali s vlky, co vypadaji spis jako zraloci, ted se zrejme jeste muzeme tesit na mluvici vlky! Lidi maji strach i z nejakych Kovohlavcu… A kdyz se vezme v uvahu, co uz jsme na vlastni oci videli… Vsichni ti nemi s vyrezanymi jazyky, opustene lagry, ktere byly nejspis koncentraky, sileni kreteni, kteri se v jednom kuse modli — a jini kreteni, kteri jsou moc dobre ozbrojeni a za kazdym rohem cihaji, aby nas odpraskli — to se neda zapomenout. A k tomu pripoctete to, co jsme videli dneska tady v tech domech: kostry v zabarikadovanych bytech! To vsechno dohromady vas musi naplnovat nadsenim, ze? A jestlize se jeste vcera nekdo z vojaku bal ze vseho na svete nejvic serzanta Vogela, dneska je mu Vogel uplne lhostejny. Dneska mysli na daleko desivejsi strasaky!“
