Quejada se konecne zadychal a zmlkl. Pak si otrel oduly oblicej, uplne zality potem.
A tu plukovnik nadzvedl jedno oboci a ironicky pronesl: „Ja mam takovy dojem, ze vy taky mate poradny strach, pane Quejado.
Nebo se mylim?“
Quejada po nem sekl zarudlyma ocima.
„O me se nestarejte, plukovniku,“ zavrcel. „Jestli se neceho bojim…, tak to je kulka mezi lopatky. Z nicehoz nic kulka… A to prosim od tech, s kterymi soucitim.“
„Takhle tedy…,“ prohodil plukovnik. „To je tezka vec… Ja muzu uvazovat o soucasnem stavu tehle expedice, ale nemuzu veliteli expedice poroucet, jak ma postupovat. Mym ukolem je plnit rozkazy. Povazuju za nutne vam ale rici, ze veskere uvahy o odpirani poslusnosti a o vzpoure jsou pro me neco jako mlaceni prazdne slamy. Nestarejte se o me vojaky, pane Quejado! Jestli chcete, predejte pod me veleni i ty z vasich geologu, kterym neverite. Ja se jich s radosti ujmu… Ted bych ale rad obratil vasi pozornost, pane poradce…,“ rekl naprosto stejne klidnym tonem a otocil se k Andrejovi, „na fakt, ze dnes se tu nejak moc mluvi o vojacich, pricemz sve uvahy pronaseji ti, kteri k vojakum zadny oficialni vztah nemaji.“
„O vojacich mluvi ti,“ vpadl mu rozhorcene do reci Quejada, „co s nimi travi dny i noci, jedi spolecne s nimi, spi vedle nich…“
Najednou nastalo ticho. Kozene kreslo zaskripelo, jak se v nem plukovnik naprimil. Mlcel… Tichounce se otevrely dvere a do mistnosti proklouzl Ellizauer. S nevinnym usmevem se v predklonu zasunul na sve misto.
Andrej upiral oci na plukovnika: No tak! Podej si Quejadu! Vraz mu jednu! Pres tu hubu nestydatou, vraz mu ji…!
Konecne plukovnik otevrel usta: „Pane poradce, zadam vas, abyste obratil svou pozornost i na to, ze mezi cleny vedeni se dnes nezdrave projevila shovivavost vuci — sice leckdy pochopitelnym, nicmene nevhodnym a neomluvitelnym — naladam, vyskytujicim se mezi mymi podrizenymi. Jako velici dustojnik vam oznamuji, ze v pripade konkretnich projevu teto shovivavosti budu postupovat vuci tem, kdo tak ucini, podle predpisu tykajicich se polnich podminek. Pokud jde o to ostatni, ujistuji vas, pane poradce, ze armada je pripravena plnit veskere vase rozkazy.“
Andrej si tise oddechl a spokojene se podival na Quejadu. Ten se pokousel o usmev a od nedopalku stare cigarety si zapaloval novou. Ellizauer se skrcil tak, ze ho skoro nebylo videt.
„A jakpak se v polnich podminkach postupuje vuci takovym nositelum konkretnich projevu shovivavosti?“ zajimal se Icik, zjevne take spokojeny plukovnikovou reakci.
„Jsou obeseni,“ odpovedel suse plukovnik. A znovu bylo ticho. Tak to bychom meli, rikal si Andrej. Doufejme, pane Quejado, ze je vam ted vsechno jasne! Nebo se snad budete chtit jeste na neco zeptat? Ne…, vidim, ze uz se ptat nechcete… To vite: armada!
Armada ma posledni slovo! Jenze ja stejne uplne nechapu, kde se v plukovnikovi vzala takova jistota. Nebo je to jen maska? Ja v tehle chvili taky asi vypadam sebejiste. Nebo bych tak aspon vypadat mel… Je to ma povinnost tak vypadat!
Zachmurene se na plukovnika podival.
Saint-James sedel v kresle bez hnuti — naprimeny, vyhaslou dymku ve stisknutych zubech. Byl velice bledy. Treba je to vzteky, pomyslel si Andrej, doufejme, ze je to jen vzteky… Sakra, honem neco…, Andrej citil, ze se ho zmocnuje panika, a bleskove se rozhodl. Vyhlasi odpocinek. Daji si poradnou pauzu… A Kacman musi najit vodu! Hodne vody — pro plukovnika… Treba jen pro nej, ale musi ji sehnat! A jeste dneska v noci plukovnik dostane dvojnasobny pridel vody!
Ellizauer se v predklonu nadzvedl a pres tlusteho Quejadu zalostne zaknucel: „Prominte… Ja uz zase musim.“
„Sedte!“ rekl Andrej. „Hned skoncime.“ Zvratil se v kresle dozadu a dlanemi sevrel operadla. „Rozkaz na zitrejsi den. Odpocinek! Zastavka bude nekolikadenni. Ellizauere, vy se budete snazit dat do poradku rozbity traktor! Davam vam na to tri dny, tak si s tim laskave poradte… Quejado, vy se zitra budete cely den venovat nemocnym. Pozitri se mnou pujdete na hloubkovy pruzkum. Kacmane, vy taky pujdete… Vodu, Kacmane…!“ zabubnoval prsty po desce stolu, „musite najit vodu! Pane plukovniku, vy budete zitra cely den odpocivat. To je rozkaz! Pozitri prevezmete veleni tabora. Vsechno, panove! Muzete jit.“
Kapitola 2
Andrej si baterkou svitil pod nohy. Rychle vybehl jeste o jedno poschodi vys — miril uz ke ctvrtemu… Sakra, copak to nestihne? Musel se na okamzik zastavit, aby prekonal straslive nutkani. V jeho strevech se cosi harasive presunulo a na chvili se mu ulevilo. Chlapi mizerni! pomyslel si, dokonce i schody zaneradili, clovek si pomalu nema kam stoupnout! Dobehl az nahoru a vrazil do prvnich dveri. Se skripenim se otevrely. Andrej nahledl dovnitr a zacichal. Zdalo se mu, ze tu nic nepachne… Posvitil si kolem sebe baterkou. Hned vedle dveri lezela na rozeschle podlaze kostra.
Mezi spinavymi cary cenila sve zuby lebka se zbytky rozjezenych vlasu.
Tak je to jasne… Chlapi se sem bali jit… Andrej se rozbehl dal chodbou a snazil se pritom vyhybat vykalum. Dorazil k jidelne… A pak bylo neco, co asi byvala loznice. Sakra, kde tady maji zachod?
Konecne ho objevil… Potom uz mu bylo o neco lip, trebaze bolest ve strevech zcela neustoupila.
Cely zality chladnym potem vysel zase na chodbu a rozsvitil baterku.
Znovu narazil na Nemeho, ktery se tentokrat zady opiral o obrovskou lakovanou skrin — velke bile dlane si zasunul za siroky opasek… „Hlidas?“ zeptal se ho vlidne Andrej a hned dodal: „Jen hlidej, hlidej!
Jenom nevim, co bys asi tak delal, kdyby me tu ted nekdo vzal po hlave.“
Uvedomil si, ze si zvykl mluvit na tohohle zvlastniho cloveka jako na psa, a pripadal si najednou trapne. Poplacal tedy Nemeho pratelsky po odhalenem chladnem rameni a zvolna vykrocil na prohlidku dalsich mistnosti.
Brzy za sebou zaslechl i mekke kroky Nemeho… Byt, kterym prochazeli, byl velice pekny. Mel spoustu pokoju se starozitnym nabytkem, ze stropu visely tezke lustry, na stenach byla v krasnych ramech spousta obrazu — ted uz bohuzel zcernalych… Kdysi nadherny nabytek vsak neskytal pekny pohled. Operadla kresel byla ulamana, zidle mely zurazene nohy, ze skrini nekdo odtrhal dvere… Snad tady tim nabytkem topili, napadlo Andreje. Ale pri takovem vedru, ktere tu je…? To je divne… Kdyz se nad tim clovek zamyslel — cely tenhle dum byl nejak divny.
Neni divu, ze vojaci maji strach… Nektere byty tu nasli otevrene — a v tech nebylo vubec nic. Jen hole steny. Jine byty ale byly zvnitrku zamcene, nektere dokonce zabarikadovane nabytkem — a kdyz se podarilo vniknout dovnitr, vsude se naskytal stejny obraz: lezely tam lidske kostry. Vlastne to nebyla zvlastnost jen tohohle domu… Stejne to vypadalo i v okolnich budovach a dalo se predpokladat, ze ne jen v tech nejblizsich, uz prozkoumanych… Bylo to vsechno vlastne naprosto nepochopitelne a dokonce ani Icik Kacman nedokazal najit alespon trochu rozumne vysvetleni pro to, s cim se tu setkali. Proc nekteri obyvatele techto domu utekli a vzali si s sebou absolutne vsechno vcetne knih — a proc nekteri zustali, zabarikadovali se v bytech a pravdepodobne v nich potom hlady a zizni zemreli? Mozna ze zmrzli! Nekde byly jeste pozustatky jakychsi primitivnich kamen, nekde bylo zrejme, ze se ohen rozdelaval primo na podlaze nebo na plechovych platech, ktere byly nejspis utrhane ze strech.
„Rozumis tomu, co se tady stalo?“ zeptal se ted Andrej Nemeho.
Nemy vahave zavrtel hlavou.
„Byl jsi tu uz nekdy driv?“
Nemy kyvl.
„To tu jeste lidi zili?“
Znovu zavrtel hlavou… Andrej se pokousel odhadnout, co asi bylo namalovano na obraze, ktery se zmenil v cernavou plochu. Zdalo se, ze to mohl byt portret. Snad nejaka zena… „Je tohle misto nebezpecne?“
Nemy jako by zkamenel.
„Chapes, na co se te ptam?“
Kyvnuti.
