Ted me neprerusuj! Nech me to dopovedet! Kdyz beze stopy zmizime, Geiger se nic nedovi. Ani o te jejich kolonii… A moc si to rozmysli, nez posle novou vypravu! Takze nebude nutne opoustet misto, na ktere uz si navykli! Nebudou muset utikat dal na sever… Takhle mi to vsechno vychazi, kdyz o tom premyslim. Rozumis?“
„Ty ses zblaznil,“ uzasl Icik. „Kdes to vzal? Pokud jde o ten fakt, ze vsichni chteji domu — to teda mas spravnej pocit. Chteji… Ale kde jsi vzal, ze nas chce nekdo zlikvidovat?“ „Ja nevim,“ priznal Andrej. „Rikam ti: Mam takovej pocit. A pokud jde o Paka, myslim, ze je spravny, aby sel pozitri s nami. Nenecham ho tady…“
„Proc do toho porad michas Paka? Mysli trosku! Kdyz nas zlikviduje — co si pak pocne? Pujde stovky kilometru pesky nazpatek? Absolutni pustinou?“
„Copak ja vim?“ ohradil se Andrej. „Treba umi ridit pasak.“
„Jeste jsi zapomnel na tu zenskou, na Drmolu!“ upozornil ho Icik. „Ta v tom taky muze mit prsty! Mohlo by se to tu vyvijet jako v pohadce o caru Dodonovi.“
„No ano… Drmola,“ kyvl zamyslene Andrej. „To s ni… to je taky takova zvlastni vec… A jeste ten Nemy! Kdo to je? Kde se tu vzal? Proc se mi porad drzi v patach jako pes? I na zachod za mnou leze… Jen tak mimochodem — vis o tom, ze uz tu nekdy byl?“
„No, to jsi teda objevil Ameriku,“ odfrkl si pohrdave Icik. „To uz jsem pochopil davno. Ti, co maji vyrezany jazyky, prisli jasne ze severu.“
„Mozna ze se jim to stalo nekde tady,“ septl Andrej.
Icik se po nem podival: „Vis co? Napijeme se!“
„Nemam to cim rozredit.“
„Tak ja ti privedu Drmolu, chces?“
„Jdi do haje!“ Andrej vstal a bolestive se zasklebil. V bote se mu pripomnela odrena noha. „Ja se radsi pujdu podivat, jestli je vsechno v poradku.“
Ruka mu sjela k prazdnemu pouzdru na opasku. „Mas pistoli?“
„Nekde bude… Proc?“
„Jen tak,“ prohodil Andrej a vysel ven.
Na chodbe vytahl z kapsy baterku. Z kouta mu vykrocil vstric Nemy.
Vpravo za pootevrenymi dvermi byly slyset tiche hlasy. Andrej na chvili zustal stat… „V Kahire, Duggane, v Kahire!“ opakoval durazne plukovnik. „Vidim, ze jste to zapomnel! Jednadvacaty pluk Yorkshirskych strelcu! A velel mu stary Bill, paty baronet Stratford.“
„Omlouvam se, pane plukovniku,“ namital uctive Duggan, „ale muzeme se podivat do deniku pana plukovnika…“
„To neni nutne, Duggane! Postarejte se ted o tu pistoli! Jeste mi dluzite vecerni predcitani.“
Andrej dosel k odpocivadlu u schodiste a malem vrazil do Ellizauera, ktery se tu krcil u zabradli a pokuroval.
„Posledni cigaretka pred usnutim?“
„Presne tak, pane poradce. Uz si jdu lehnout. „Jen jdete, jdete,“ prohodil Andrej, kdyz ho mijel. „Znate to: Kdo vic spi, mene hresi.“
Ellizauer se povinne zasmal. Cahoun jeden…, pomyslel si dopalene Andrej. Jen at si zkusi ten traktor neopravit! Potahne naklad misto nej!
Radovi clenove expedice byli ubytovani v prizemi — coz jim ovsem nebranilo v tom, aby svou potrebu chodili vykonavat zasadne o neco vys… Ted tu bylo ticho, pravdepodobne uz vsichni, nebo skoro vsichni, spali.
Dvere do jednotlivych mistnosti byly pozotvirane, zrejme se tu snazili udelat pruvan. Chodbou se neslo chrapani, nesrozumitelne brumlani a kuracke pokaslavani.
Andrej nejdriv nahledl do bytu na leve strane chodby. Tam spali vojaci.
Z maleho pokojiku bez oken se linulo svetlo. Serzant Vogel pouze v trenyrkach a s brigadyrkou posunutou do tyla sedel u stolu a soustredene vyplnoval nejaky vykaz. V loznici vojaku byl klid. Serzant mel sve dvere dokoran, nikdo nemohl dovnitr ani ven nepozorovane projit. Kdyz Vogel zaslechl Andrejovy kroky, zvedl hlavu a dlani si pred lampou zastinil oci.
„To jsem ja, serzante,“ rekl tise Andrej a vstoupil.
Serzant mu okamzite pristrcil zidli. Andrej si sedl a rozhledl se. Takze u vojaku je klid… Vsechny tri kanystry s vodou na pridel jsou uz tady, krabice s konzervami na snidani taky… I karton cigaret. Serzantova perfektne vycistena pistole lezi na stole… Vzduch je tu ale takovy, ze by se dal krajet.
„Co bude zitra k snidani, serzante?“
„Jako obvykle, pane poradce,“ odpovedel udivene Vogel.
„Tak vymyslete neco neobvykleho. Treba ryzovou kasi… slazenou. Zustalo nam nejake konzervovane ovoce?“
„Muzeme dat suseny svestky…“
„To by slo. A kazdemu dejte dvojitou porci vody. A… kazdemu pul tabulky cokolady… Zbyla vam jeste nejaka?“
„Trosku zbylo,“ odpovedel neochotne serzant.
„No tak ji rozdejte… A co cigarety? Tohle je posledni karton?“
„Posledni.“
„To se neda nic delat. Zitra jim jeste dejte normalni pridel — a od pozitri ho snizujte. A jeste neco: plukovnik bude od zitrejsiho rana dostavat pokazde dvojity pridel vody…“
„Poslusne hlasim…,“ spustil serzant, ale Andrej ho okamzite prerusil: „Ja vim, co chcete rict! Plukovnikovi sdelite, ze jsem tak rozhodl ja.“
„Rozkaz!.. Anastasis!“ zarval nahle serzant, „kampak?“ Andrej se ohledl. Chodbickou se od spolecne loznice potacela nejaka postava a pridrzovala se steny. Ospaly chlap — taky jen v trenyrkach, s botami bez ponozek… „Omlouvam se, pane serzante…,“ zamumlal a bylo jasne, ze vubec nic nechape. Pak pripazil, jako by se stavel do pozoru. „Dovolte mi odejit na toaletu!“
„Potrebujete papir?“
Vojak chvili jako by premyslel: „Ani ne… Ja mam!“ A poslusne ukazal zmuchlany papir, ktery sviral v hrsti. Pridel z archivu od Icika, uvedomil si Andrej. „Dovolte mi odejit.“
„Jdi! Omlouvam se za ne, pane poradce, ale oni fakt behaji cely noce… A nekdy se i vydelaji primo pod sebe. Driv na to zabiral hypermangan, ale ted uz nic. Prejete si, pane poradce, zkontrolovat straze?“
„Ne,“ rekl Andrej a vstal.
„Mam vas doprovodit?“
„Ne. Zustante tady.“
Andrej se znovu octl na chodbe. Bylo tu stejne dusno jako uvnitr, ale vzduch tu byl prece jen dychatelnejsi. Vedle Andreje se neslysne vynoril Nemy. Tichem se shora rozlehaly kroky a funeni vojina Anastasise. Urcite na tu toaletu nedojde a vydela se na podlahu, pomyslel si zhnusene Andrej.
„Tak co…,“ rekl tise a obratil se k Nememu, „podivame se, jak se zabydleli civilove?“
Presel na druhou stranu chodby k druhemu bytu. Pach potu a spiny byl uplne stejny jako v predchozich mistnostech, ale chybel tu vojensky poradek.
Tlumene svetlo lampy z chodby dopadalo do predsine bytu jen spore, ale prece jen bylo videt, ze se tu valeji na jedne hromade nejruznejsi pristroje ve vacich z plachtoviny, zbrane, spinave torny, z kterych vyleza vsechno mozne, a u zdi je kupa opadanych misek a kalisku. Andrej vstoupil do nejblizsiho pokoje a okamzite zakopl o cisi botu.
Tohle byla loznice ridicu. Na podlaze si rozlozili celtovou plachtu a ted uz vsichni spali — nazi, zpoceni… Ani je zrejme nenapadlo ustlat prosteradla… Po pravde receno, ta byla stejne daleko spinavejsi nez plachta… Jeden z ridicu se najednou nadzvedl a se zavrenyma ocima se zurive zacal skrabat na zadech. K tomu si brumlal: „Jde se na lov, rozumis? Ne na spacir!
Jde se na lov! Voda je zluta, rozumis? Pod snehem je zluta!“ Pak zmlkl a svalil se na bok.
Andrej se ujistil, ze jsou tu vsichni ctyri soferi, a vykrocil dal. Tady se zabydlela „inteligence“. Ustlali si na rozkladacich luzkach sediva prosteradla — a spali stejne neklidne jako ti ve vedlejsi mistnosti. Chrapali, stenali, skripeli zuby… Zabrali si pokoje po dvou. V jednom byli dva kartografove, v druhem dva geologove. Andrej najednou ucitil nejakou neznamou nasladlou vuni a okamzite si vzpomnel, ze dneska nekdo mluvil o hasisi. Pry ho geologove kouri… A uz predevcirem sebral serzant Vogel vojinu Tevosjanovi cigaretu z travy, serval ho a pohrozil mu, ze ho necha zdechnout nekde v prvnim sledu. Plukovnik se nad tim vsim spis pousmal, ale Andrejovi se to
