nelibilo.
Ostatni mistnosti rozlehleho bytu byly prazdne, jenom v kuchyni spala Drmola. Byla cela zachumlana do nejakych hadru, asi ji dali tenhle vecer chlapi zabrat… Zpod spinavych caru trcely hubene nohy — sama modrina a podivne flekance. Ta nam tu taky chybela! rikal si Andrej. Aby ji cert vzal, devku jednu spinavou! Kdo to vlastne je? Porad jenom neco drmoli, ale jakou reci — to nikdo nevi. Nikdo ji nerozumi. A jak je vubec mozne, ze se tady objevil nesrozumitelny jazyk? Jak k tomu mohlo dojit? Kdyz ji Icik poprve uslysel, uplne ztratil dech: Co si to drmoli? A z toho to jeji jmeno vzniklo: Drmola! Icik ji tak pojmenoval… A docela pripadne.
Andrej se vratil k loznici soferu. Opatrne posvitil a ukazal Nememu smerem k Permjakovi. Nemy se tise protahl mezi spicimi, sklonil se nad Permjakem a obema rukama se ho dotkl nekde u usi. Vzapeti poodstoupil.
Permjak se posadil, jednou rukou se oprel o podlahu, druhou si otiral vlhke rty.
Andrej pockal, az si ho Permjak povsimne, a hlavou mu naznacil, ze na nej pocka na chodbe. Permjak rychle a tise vstal. Pak spolu zamirili do prazdneho pokoje na konci bytu. Nemy za nimi zavrel dvere a oprel se o ne zady. Andrej se rozhlizel, kam by se mohli usadit, ale nebyl tu ani jediny kousek nabytku. A tak si Andrej sedl primo na zem… Permjak si drepl proti nemu. Ve spatnem svetle Permjakuv pihovaty oblicej vypadal usmudlane, specene vlasy mu padaly do cela, na kterem se cernala neumela pismenka tetovani: Votrok Chruscova.
„Chces se napit?“ zeptal se tise Andrej.
Permjak kyvl a nejiste se usmal. Urcite mel zizen.
Andrej vylovil ze zadni kapsy kalhot plochou polni lahev, v niz na dne splichala voda, a podal ji Permjakovi. Dival se na neho, jak pije: malickymi dousky a zhluboka pritom vdechuje a vydechuje nosem. Jezaty ohryzek mu divoce skace… Permjak se okamzite cely zpotil.
„Je tepla,“ zasipal Permjak a vratil Andrejovi prazdnou lahev. „Kdyby tak byla studena… Rovnou z kohoutku… Jo, to by bylo!“
„Co je s tim traktorem?“ zeptal se Andrej a schoval lahev do kapsy.
Permjak si siroce rozevrenou dlani setrel pot z cela.
„Je na hovno… celej traktor! Je to zmetek! A je vubec zazrak, ze vydrzel az dotedka. „Da se opravit?“
„To jo, da. Takovy dva tri dny — a bude v pucu. Ale zase jen nacas. Na takovejch dve ste kilometru. A pak se zase podela. Je na hovno — celej traktor!“
„Hm,“ kyvl Andrej. „A nevsiml sis nahodou, jestli se ten Korejec Pak nemota nejak casto kolem vojaku?“
Permjak otravene machl rukou, jako by tuhle otazku povazoval za zbytecnou.
Potom se naklonil az k Andrejovi a zaseptal mu do ucha: „Pri obede se vojaci domluvili, ze nepudou dal.“
„To uz vim,“ procedil Andrej mezi zuby. „Ty mi ale rekni, kdo je tam hlavni kapo!“
„Nejak se v tom nemuzu vyznat, sefe,“ zaseptal Permjak. „Nejvic zvani Tevosjan, ale toho nikdo nikdy nebral vazne. A potom… posledni dobou je rano vzdycky tuhej.“
„Coze?“
„Je tuhej… Asi jak kouri to svinstvo… Takze ho tuplem neberou vazne.
A kdo tam ma hlavni slovo, to fakt nevim.“
„A co Hnujka?“
„Certvi… Mohlo by to bejt… Lidi na nej daji. A soferi by taky byli pro… Teda: aby se neslo dal. Pan Ellizauer se neraci primo vymacknout.
Jen se hihna jako blbecek a hraje to na vsechny strany. Je jasny, ze se boji.
Ale ja sam nic nezmuzu… Ja tak akorat obcas utrousim, ze vojakum se neda verit, protoze oni nas sofery stejne nenavidej. Z jednoduchyho duvodu: my jedeme, oni masirujou pesky. Pridely maji vojensky — a my je mame stejny jako pani vedatori… Za to nas mit v lasce nemuzou. Driv to jeste jakztakz klapalo, ale ted uz ne. A ted jde hlavne o to, ze pozitri bude trinactej den…“
„A co lidi z vedecky skupiny?“ prerusil ho Andrej.
„Certvi… Strasne klejou a jsou sprosty. Na ci strane ale stoji, to fakt nevim.
Kazdej bozi den se s vojakama stekaji kvuli Drmole… A vite co rikal pan Quejada? Ze s plukovnikem je to spatny. Ze zkapne.“
„Komu to rikal?“
„Ja myslim, ze kazdymu. Slysel jsem, jak tem svejm geologum povidal, aby radsi porad s sebou nosili zbran. Protoze — kdyby se neco stalo… Nemate cigaretku?“
„Ne. A co serzant?“
„Do nej clovek nevidi. Nepousti si nikoho k telu. A je tvrdej jako skala.
Toho zabijou jako prvniho. Strasne ho nenavidej.“
„Poslouchej… Jeste k tomu Korejci: Agituje mezi vojakama, nebo ne?“ „Nic takovyho jsem nevidel. On se drzi stranou… Jestli chcete, dam si specialne na nej bacha, ale rekl bych, ze je to zbytecny.“
„Tak abys vedel,“ rekl Andrej, „od zitrka bude nekolikadenni odpocinek.
Vsichni si muzou vydechnout, prace bude jedine s tim traktorem… Vojaci se budou flakat a budou zvanit. Takze pro tebe bude snadny zjistit, kdo tam ma hlavni slovo. Nejak uz si vymysli, jak to z nich dostat…“ Vstal a Permjak taky. „Dneska pry jsi zvracel…“
„Jo. Nejak me to sebralo, ale ted uz je mi lip.“
„Potrebujes neco?“
„Ani ne. Jedine cigarety.“
„Dobra… Az spravite traktor, bude premie. Muzes jit.“
Permjak bleskove zmizel za dvermi, Nemy mu uhnul z cesty. Andrej pristoupil k oknu. Oprel se o parapet a rozhodl se aspon pet minut pockat.
Ve svetle reflektoru se rysovaly temne obrysy privesu a traktoru a blyskala se rozbita okna protejsiho domu. Nekde vpravo ve tme cvakaly okovane boty neviditelneho strazneho. Chodil sem a tam po ulici a pohvizdoval si nejakou tklivou melodii.
Uvidime, rikal si Andrej, nejak se z toho dostaneme! Musim prijit na to, kdo ma mezi lidmi hlavni slovo! Najednou si predstavil, ze pred nim stoji rada vojaku beze zbrani a on, velitel tehle expedice, jde od jednoho vojaka ke druhemu, diva se jim do nehybnych, zarostlych tvari, ve spustene ruce svira pistoli… a pak zustava stat pred tou hnusnou zrzavou Hnujkovou tlamou… a potom vystreli… jednou, dvakrat… Zadne vysetrovani, zadny soud! Takhle musi skoncit kazdy zbabelec, kazdy hajzl, ktery si dovoli… On ten Korejec opravdu asi v nicem nejede! napadlo ho. To by bylo dobre… A co ted bude dal? Zitra se jeste asi nic nestane. Jeste tri dny se nic nestane… A za tri dny se da vselicos vymyslet. Mozna najdou vodu! A i kdyby bylo treba jit jeste stovku kilometru, vsichni se tam hned pozenou.
Je ovsem fakt, ze tu neni dobra atmosfera. A navic — jsme tu jeden den — a uz to tu vsude pachne jak na latrine… Jenze: Cas pracuje pro sefy, proti vzbourencum. Vzdycky to tak bylo a vsude to tak bylo… Jasne! Dneska se domluvili, ze zitra nejdou dal. Rano s touhle myslenkou vstanou — a ejhle: on je vyhlaseny nekolikadenni odpocinek! Takze jit se nikam nemusi, buntovat se taky nikdo nemusi… A dokonce je lepsi snidane: kase a suseny svestky, dvojita porce caje a cokolada! To ziras, Hnujko! Ja si te stejne vyhmatnu, jen pockej! Sakra… Uz se mi chce spat a mam zizen… No, co se da delat, pit neni co, pane poradce, na piti zapomente, ale spat se musi.
Zitra musim byt brzy na nohou. Jo, Fritzi, tady by ti ten tvuj temperament asi nestacil… Ostatne — ja jsem ted mozna taky spis sef na baterky… „Pujdeme,“ rekl Nememu. Icik porad jeste sedel u stolu a listoval v tech svych papirech. Mel ted novy zlozvyk: hryzal si vousy. Z rozjezeneho plnovousu jich nabral plnou hrst a strcil si je mezi zuby… Vypadalo to hrozne.
Andrej si na skladaci luzko polozil prosteradlo. Lepilo se mu k dlanim, spinave se lesklo jako navoskovane.
Icik zvedl hlavu: „Tak poslouchej! Vladl tady nejaky Milovany a Prosty. To pisou s velkymi pismeny! Zilo se tu dobre, vseho byl dostatek. Pak se zacalo menit klima, nejak moc se ochladilo. Potom se jeste neco stalo — a vsichni prisli o zivot. Nasel jsem jeden denik. Nejaky chlap se zabarikadoval v byte a zmrznul. Tedy… On vlastne nezmrznul, ale zima ho zabila, protoze on se z ni zblaznil a obesil se… A vsechno zacalo tim, ze se venku objevila nejaka turbulence vzduchu.“
„Co se objevilo?“ uzasl Andrej a prestal se lopotit se zouvanim.
„Turbulence vzduchu! Kdyz se nejakej clovek do ty turbulence dostal, zmizel. Nekdy jeste stacil vykriknout, nekdy ani to ne… Proste se ve vzduchu rozplynul — a smytec.“
„To je nejakej nesmysl,“ zabrucel Andrej.
