„Kdo vysel z domu, tak v ty turbulenci zahynul. Kdo ale dostal strach, nebo si rekl, ze to precka uvnitr, ten to opravdu prezil. Nejakou dobu to slo.
Domlouvali se mezi sebou telefonicky, ale dlouho to vydrzet nemohli.
Venku byl mraz, topeni prestalo fungovat, drivi zadny nemeli, jen nabytek, nebylo co jist… Tak zacali pomalicku vymirat.“
„A kampak se podela ta turbulence?“
„To jsem se nikde nedocetl. Povidam ti, ze ten, co si psal denik, zcvokatel.
Poslechni si posledni zapis!“ Icik rychle zalistoval v papirech: „Uz nemuzu dal. A taky proc? Nadesel muj cas. Dnes rano prochazel nasi ulici Milovany a Prosty. Nahledl do meho okna a usmal se. Nadesel muj cas.“
Icik docetl. „A tim zapis konci. Musim ti rict, ze tenhle clovek bydlel ve ctvrtym patre. Chudak… Privazal si opratku na lustr… Jen tak mimochodem, ta opratka tam porad jeste visi.“
„No, vypada to tak, ze prisel o rozum,“ prohodil Andrej a natahl se na luzko. „Urcite z hladu. A o vode tam nikde nic neni?“
„Zatim jsem nic nenasel. Myslim, ze se zitra vydame podel akvaduktu — az k jeho zacatku. Ty uz jdes spat?“
„Jo. A tobe to taky radim. Zhasni a vypadni.“
„Jeste jsem si chtel neco precist,“ namitl zklamane Icik. „Ta tvoje lampa je vyborna…“
„A kam jsi dal svou? Je uplne stejna.“
„Rozbila se mi. V privesu jsem na ni omylem postavil bednu.“ „Ty jsi prece idiot! No tak dobra — vem si lampu a zmiz!“
Icik rychle shrnul listy papiru, odsunul zidli a pak si vzpomnel: „Jo…! Tadyhle ti Duggan prinesl tvou pistoli. A vyrizoval nejakej vzkaz od plukovnika, jenze ja jsem zapomnel, co to bylo.“
„Dobra… Podej mi tu pistoli!“
Andrej ji schoval pod polstar a obratil se k Icikovi zady.
„Ja ti jeste prectu jeden dopis,“ neprestaval Icik. „Clovece, oni tu meli neco jako polygamii!“
„Vypadni,“ rekl nevzrusene Andrej.
Icik se zahihnal. Andrej zavrel oci. Jeste chvili poslouchal, jak si Icik sklada vsechno, co chce odnest. Sustily papiry, povrzavala podlaha — a nakonec zaskripely dvere. Kdyz potom Andrej oci zase otevrel, vsude byla naprosta tma.
Nejaka turbulence… No, to se jeste uvidi! To nemuzeme ovlivnit. Ma smysl premyslet jen o tom, co ovlivnit muzeme. Kdysi v Leningradu zadna turbulence nebyla, ale mraz ano… hrozny, treskuty… A ti, co v nem umirali, kriceli u zledovatelych vrat. Hlas jim slabl, trvalo to cele hodiny, nez ztichli docela… Jednou uz Andrej usinal a slysel neci krik — a potom se tim beznadejnym stenanim jeste dlouho probouzel… Nemohl rici, ze mu to tenkrat pripadalo desive, jen se mu z toho delalo zle. Potom rano, cely zachumlany do vseho mozneho, sestupoval s matkou po schodech pokrytych zledovatelymi vykaly a uvidel toho, co v noci kricel… Andrej se tenkrat drzel matky za ruku — v druhe vlekla male sanky s privazanym vedrem na vodu — a ten clovek lezel v prizemi vedle vytahove sachty… Andrej si predstavoval, jak tam asi v noci upadl a uz nemohl vstat, ani lezt uz nemohl — a nikdo k nemu nevysel ven. Zadna turbulence vzduchu tam nebyla a prezili jsme jen diky tomu, ze matka mela ve zvyku neobstaravat zasoby drivi na zimu az v lete, vzdycky je kupovala hned na jare… To drivi nas zachranilo. A taky kocky. Dvanact dospelych kocek a kotatko, ktere bylo tak hladove, ze se malemu Andrejovi vrhlo na prsty, kdyz je chtel pohladit — a zacalo je hryzat… Vy hajzlove, vzpomnel si najednou vztekle Andrej na vojaky, kteri ted spali v tomhle dome, to byste teprve koukali, co to je, kdyz jde o zivot! Tam v tom meste to bylo daleko horsi nez tady! Tam bych se byl urcite zblaznil…, kdybych byl dospely. Nepreskocilo mi, protoze jsem byl dite. Deti spis rovnou umiraly… A mimochodem — tamto mesto se nevzdalo, pomyslel si jeste. Ti, co tam zustali, pomalicku vymirali. Zmrzle je ukladali do kulen, ale zivot bezel dal… Podivny, hrozny, ale prece jen zivot. Zivi se starali o zive: pokouseli se je vyvezt z obkliceni. A spousta jich umirala. Nekdo nenapadne, nekdo se snazil o hrdinske ciny, nekdo do posledni chvile pracoval v tovar ne… A byli i takovi, kteri na tom vsem vydelavali: za kousek chleba si odnaseli domu zlato, perly, drahokamy — a nakonec treba taky umreli, protoze je za smelinu popravili, odvedli je dolu k Neve, zastrelili je — a popravci ceta, sama hlady vychrtla, odchazela potom mlcky od brehu, jeden na druheho se radeji ani nepodival, hlavy meli sklopene… A pak se nasli i netvori, kteri loupili a vrazdili se sekyrou v ruce na ulici, jedli lidske maso a pokouseli se s nim i obchodovat… A ti taky umirali. V onom meste nebylo nic obvyklejsiho nez smrt. Presto vsak — lide, co jeste meli silu, dbali na to, aby byl dodrzovan nejaky rad. A proto mesto prezilo.
A co tamti nahore…? Litovali nas? napadlo Andreje. Nebo na nas vubec nepomysleli? Proste plnili rozkaz — a v tom rozkazu se mluvilo o meste, a ne o nas. Lepe receno — o nas taky, ale nekde az uplne na samem konci… Na Finskem nadrazi staly pod mrazivou svetlou oblohou dlouhatanske nekdejsi vyletni vlaky. V nasem vagonu byly jenom male deti, dali nas dohromady, uz si to moc nepamatuju. Vybavuje se mi jenom slunicko v oknech a para, ktera nam sla od ust. A potom jeste detsky hlasek… Porad dokola opakoval: „Jdi do hajzlu! Upaluj!“ Byl takovy pisklavy, bezmocne navztekany. A porad dokola: „Jdi do hajzlu! Upaluj…“
Moment, o tom prece nechci… Ne, mne jde o ten rozkaz a o soucit, o to mi jde! Ja napriklad ty nase vojaky ted lituju. Rozumim jim a soucitim s nimi. Jsou to prece dobrovolnici — a mezi nimi vzdycky byvaji dobrodruzi, kteri se tesi, ze si mozna i zastrileji, lidi s toulavyma botama, zvidavi tvorove, kteri radi lezou do ruznych rozvalin a hledaji nejen poklady, ale i nejroztodivnejsi suvenyry, aby se jimi pak mohli chlubit… A co misto toho tady maji? Prujem, puchyre a strach z neceho, co ani neumeji pojmenovat. A to je pak ke vzpoure jen krucek!
Jenze co ja? Copak to mam snadnejsi? A copak ja jsem si sel takovou dalku pro prujem? Taky se mi nechce jit dal. Taky si myslim, ze nas tam nic dobreho neceka! Copak ja jsem ksakru nemel taky nejakou svou vlastni peknou predstavu? Nejaky ten Kristalovy palac za obzorem…? A mozna ze bych se ted citil nejlip, kdybych mohl zavelet: Celem vzad! Vzdyt mi ta hnusna spina leze krkem a jsem vsim vlastne zklamany… A abych se priznal: Bojim se! I kdyz nevim ceho… Nejake prapodivne turbulence, nebo lidi, co pry maji zelezne hlavy…? Vsechno se ve mne zhroutilo, kdyz jsem uvidel ty ubozaky s vyrezanymi jazyky. Dalo se to chapat jako varovani: Nelez dal, pitomce! Vrat se…! A co ti vlci? Jednou jsem sel uplne posledni, protoze jsem videl, ze ti ostatni se boji vzadu jit… A bylo mi vselijak!
Jen jsem koukal, kde co na me vyleti z prachu a rafne me… Jo, milankove, hajzlici jedni, nejste sami, komu je tady z toho uzko. I ja jsem jako vy z zizne cely vyschly a uvnitr rozpraskany… No tak dobre… Proc tedy jit dal? Zitra zavelis — a vsichni poleti nazpatek, jako by meli kridla. Doma hodis Geigerovi pod nohy vsechna ta vysoka zmocneni, ktera ti dal, a reknes mu: Koukni, kamarade, jestli mas tak velkou chut objevovat tajemny neznamo, jestli te ve Meste pali dobry bydlo, jdi si treba ke vsem certum sam… Ale ne, nemusim to dramatizovat!
Bud jak bud — prosli jsme osm set kilometru, nakreslili jsme mapy, archivniho materialu mame deset beden… copak to je vsechno malo? Proste uz tam dal nic neni! Proc se tam jeste mame tahnout? Nejsme tu na Zemi!
Nejsme na planete, ktera ma tvar koule! Zadne Antimesto pochopitelne neexistuje, to uz je ted jista vec. Nikdo o nem ani neslysel… Nebude prece problem nas navrat zduvodnit! To je ale prave ono: Budu hledat zduvodneni…!
Jak tedy zni otazka? Dohoda byla jasna: Jit az do konce, pokud to pujde.
A nejen dohoda… I rozkaz tak znel. Bylo to tak? Bylo… Takze — co?
Muzes jit dal? Muzes. Jidlo porad jeste je, pohonne hmoty taky. Zbrane jsou v poradku… Lidi se pochopitelne unavili, ale nemas tu ranene, nikdo nezahynul. A s unavou to taky nebude tak zhave, kdyz si to jeste vecer rozdavaji s Drmolou. Bane, kamarade, tohle ti nevychazi! Fritz ti rekne, ze jsi velitel na hovno… Ze se v tobe zmylil! A buhvi co mu bude vykladat Quejada…, nebo i Permjak a jiste i Ellizauer… A buhvi co pak Fritz udela!
Tuhle myslenku chtel od sebe Andrej odehnat, ale uz to neslo. Najednou si totiz s uzasem uvedomil, ze se mu v jeho funkci pana poradce prece jenom libi a ze by o ni opravdu nerad prisel. Razem by vsechno bylo jinak…!
Tak at! zacal si honem rikat. At si je vsechno jinak! Copak bez te funkce nemuzu zit? Prosim… Jen at se pan Quejada bezevseho posadi na me misto! Ja si to s nim klidne vymenim. Copak se zbori svet? Ach boze… svet! Ne, nezbori se! Andrej prece neni dite, aby si mohl myslet, ze je nepostradatelny.
Svet bude existovat dal — i bez Andreje, i bez Geigera.
Kazdy ma na svem miste pracovat podle svych schopnosti…? Prosim, nic proti tomu. Ja jsem pripraven tuhletu svou povinnost plnit. Na svem miste… prave na nem… Jenomze, pane poradce, ono jde o to, ze vase misto je na vysluni. Tam, kde jsou ti, kteri vladnou. Tak je to, pane poradce! A proc ale muze byvaly poddustojnik porazene armady mit pravo vladnout milionovemu Mestu — a ja, clovek s vysokoskolskym vzdelanim, vedecky
