A tak, dvanact let po zjisteni, ze na Erythro neexistuje zadna technicka civilizace, dvanact let, behem kterych se znenadani neobjevila zadna pozemska kolonie, aby znicila jejich postupne se rozvijejici svet, si Pitt mohl vychutnat tech par ridkych chvil klidu. A i behem nich v nem hlodaly pochybnosti. Premital, jestli by na tom nebyli lepe, kdyby se drzeli sveho puvodniho predsevzeti — kdyby zustali na orbite okolo Erythro a nikdy nepostavili Kopuli.
Sedel v mekkem kresle, nadlehcovan jeho tlumivymi magnetickymi poli, uspavan pocitem miru a bezpeci, kdyz zaslechl slabe zabzuceni, ktere ho proti jeho vuli vratilo zpet do reality.
Otevrel oci (ani nevedel, ze je mel zavrene), aby se podival na malou videokontrolku na protejsi zdi. Dotykovym spinacem zvetsil obraz do holovize.
Byl to Semyon Akorat, kdo jiny.
Presneji — jeho kulata, hola hlava. (Akorat si oholil zbytek tmavych vlasu kolem lysiny, protoze si myslel, a pravem, ze tech par osamocenych vlasu by jen zvyraznovalo holou plan uprostred, zatimco dobre tvarovana lebka bez rusivych elementu muze vypadat temer majestatne.) Stejne starostlivy vyraz v ocich, ktery tam byl i tehdy, kdyz k zadnym starostem nebyl duvod.
Pittovi se protivil, ne ze by ho kdy zklamal nebo projevil nedostatek usilovnosti (v tom uz ke zlepseni dojit nemohlo), ale jednoduse kvuli nemennosti jeho funkce. Akorat vzdycky znamenal vpad do Pittova soukromi, pretrzeni myslenek, nezbytnost udelat neco, na co prave nemel naladu. Zkratka, Akorat vladl nad Pittovym casem a rozhodoval o tom, koho prijme a koho ne.
Pitt se zamracil. Nevzpominal si, ze by mel nejakou schuzku, ale castokrat zapominal a prave od toho mel Akorata.
„Kdo je to?“ zeptal se rezignovane. „Nikdo dulezity, doufam.“
„To ani v nejmensim,“ odvetil Akorat, „ale asi by bylo lepe, kdybyste ji prijal.“
„Muze nas slyset?“
„Pane komisari,“ ohradil se vycitave Akorat, jako kdyby byl obvinovan ze zanedbani sluzebnich povinnosti. „Ovsem, ze ne. Je na druhe strane linky.“ Jeho vyslovnost byla tak dokonala, az to Pitta zneklidnovalo. Nemohlo byt nikdy ani reci o tom, ze by mu clovek spatne porozumel.
„Rikate 'ji'? Predpokladam, ze mate na mysli doktorku Insignovou. Drzte se mych instrukci. Pouze na objednani. Uzil jsem si ji posledni dobou az nad hlavu, Akorate. Vlastne za poslednich dvanact let. Neco si vymyslete. Reknete ji, ze medituji — ne, tomu by neverila — reknete —“
„Pane komisari, nejedna se o doktorku Insignovou. Tim bych vas nevyrusoval. Jde o — jde o jeji dceru.“
„Jeji dceru?“ Pitt na okamzik zatapal v pameti po jmene. „Myslite Marlene Fisherovou?“
„Ano. Prirozene jsem ji rekl, ze jste zaneprazdnen, ale ona mi odpovedela, ze bych se mel stydet takhle lhat a ze cely muj vyraz svedci o tom, ze je to naprosta lez. Pry mam prilis intenzivni hlas na to, abych mluvil pravdu,“ odrecitoval barytonem sve rozhorceni. „A v zadnem pripade pry neodejde. Tvrdi, ze ji prijmete, kdyz se dozvite, ze s vami chce hovorit. Prijmete ji, pane komisari? Abych se priznal, ty jeji oci mi nahaneji hruzu.“
„Zda se, ze uz jsem o tech ocich neco slysel. Dobre, poslete ji dovnitr, at se na ne podivam. Kdyz nad tim tak premyslim, musi mi vlastne neco vysvetlit.“
Vstoupila. (Pozoruhodne vyrovnana, pomyslel si Pitt, zachovavala slusnost a pritom nevykazovala znamky vzdoru.)
Posadila se, ruce svesila do klina a zjevne cekala, ze Pitt promluvi jako prvni. Nechal ji chvilku cekat, zatimco si ji, spise bezmyslenkovite, prohlizel. Videl ji nekolikrat, kdyz byla mladsi, ale v posledni dobe ne. Nebyla tehdy moc hezke dite a to se od te doby nezmenilo. Mela siroke licni kosti a pusobila jaksi nemotornym dojmem, zato vsak mela opravdu pozoruhodne oci, krasne tvarovane oboci a dlouhe rasy.
Pitt spustil: „Tak, slecno Fisherova, bylo mi receno, ze se mnou chcete mluvit. Mohu se zeptat o cem?“
Marlene k nemu zdvihla hlavu, pohled nevzruseny, zdalo se, ze nepocituje nejmensi rozpaky. „Komisari Pitte, pocitam, ze vam ma matka nahlasila, ze jsem jednomu svemu priteli rekla, ze Zeme bude znicena.“
Pitt nakrcil oboci nad svyma nezajimavyma ocima. „Ano, rekla. A doufam, ze vam take rekla, ze takove hlouposti uz nemate vickrat opakovat.“
„Ano, komisari, ale kdyz se o necem nemluvi, neznamena to, ze tomu tak neni; a nazyvat neco hlouposti z toho take hloupost neudela.“
„Ja jsem komisar Rotoru, slecno Fisherova a mou povinnosti je starat se prave o zalezitosti podobneho druhu, takze to budete muset nechat na mne, at uz to tak je nebo neni, at uz je to nesmysl nebo nikoli. Jak jste prisla na napad, ze Zeme bude znicena? Rekla vam snad matka neco takoveho?“
„Ne primo, komisari.“
„Tedy neprimo. Tak to myslite?“
„Nemohla tomu zabranit, komisari. Je mnoho zpusobu, jak se vyjadrovat. Mnoho slov na vyber. Intonace, vyraz obliceje, pohyb oka nebo mrknuti, zpusob, jakym si kdo odkasla. Tisice malickosti. Chapete, co tim myslim?“
„Chapu presne, co tim myslite. Sam si na tyhle veci davam pozor.“
„A jste na to velmi pysny, komisari. Zda se vam, ze jste v tomto umeni velmi dobry a ze je to jeden z duvodu, ze jste se stal komisarem.“
Pitt vypadal sokovane. „Nic takoveho jsem nerekl, mlada damo.“
„Slovy ne, komisari. To ani nemusite.“ Uprene na nej hledela. Na tvari nemela nejmensi stopy po usmevu, ale jeji oci vypadaly pobavene.
„Tak tedy, slecno Fisherova, kvuli tomu jste za mnou prisla?“
„Ne, komisari. Prisla jsem, protoze se matce v posledni dobe nejak nedarilo se s vami zkontaktovat. Ne, nic takoveho mi nerekla. Domyslela jsem si to. Rekla jsem si, ze byste mozna prijal misto toho me.“
„V poradku, tak jste tady. Povite mi konecne, co jste mi prisla sdelit?“
„Matka se trapi tim, ze Zeme muze byt znicena. Je na ni muj otec, vsak vite.“
Pitt pocitil naval zlosti. Jak muze nekdo dopustit, aby ciste osobni zalezitost kolidovala se zajmy Rotoru a vseho, co se z nej muze v budoucnosti vyvinout? Z tehle Insignove, pres vsechny jeji zasluhy, v prve rade te, ze objevila Nemesis, byl uz dlouhou dobu albatros poletujici kolem jeho hlavy, ktery s neomylnou presnosti sledoval kazdou slepou ulicku. A ted, kdyz uz se k nemu nemohla dostat, za nim posle svou pomatenou dceru.
„Mate dojem, ze ono zniceni, o kterem hovorite, nastane zitra nebo za rok?“
„Ne, komisari. Ja vim, ze to bude necelych pet tisic let.“
„V tom pripade vite, ze vas otec uz bude davno po smrti, stejne jako vase matka, ja i vy. A po nasi smrti bude ke zkaze Zeme, pripadne dalsich planet slunecni soustavy zbyvat stale skoro pet tisic let — pokud k ni vubec dojde, jako ze nedojde.“
„O to prave jde, komisari, az k ni dojde.“
„Matka vam musela povedet, ze mnohem drive, nez k tomu dojde, budou si vsichni obyvatele slunecni soustavy vedomi toho, co je ocekava — at uz si pod tim predstavujete cokoli — a budou se s tim umet vyporadat. Krome toho, co se vam nelibi na planetarni destrukci? Ta ceka nakonec kazdy svet. I kdyz nedojde k zadne kosmicke kolizi, musi kazda hvezda projit stadiem rudeho obra a zahubit sve planety. Tak jako jednou zemrou vsichni lide, zemrou i planety. Jediny rozdil je v tom, ze ziji trochu dele. Rozumite tomu, co vam rikam, mlada damo?“
„Ano, rozumim.“ rekla vazne Marlene. „Se svym pocitacem si dobre rozumim.“
(O tom nepochybuji, pomyslel si Pitt, nacez — prilis pozde — se pokusil vyhladit jizlivy usmev, ktery se mu vloudil na rty. Pravdepodobne s jeho pomoci rozsifrovala jeho pocity.)
Tonem, ktery nepripoustel namitek, rekl: „Tim nase debata konci. Reci o zniceni jsou nesmyslne, a i kdyby nebyly, tak vas se to netyka a uz o tom nesmite vicekrat hovorit, jinak se nejen vy, ale i vase matka muzete dostat do znacnych potizi.“
„Nase debata jeste neskoncila, komisari.“
Pitt ucitil, ze ztraci trpelivost, presto celkem klidne poznamenal:
„Draha slecno Fisherova, kdyz vam vas komisar rika, ze je debata u konce, tak je u konce — bez ohledu na to, co si myslite vy-“
Zacal se zvedat, ale Marlene zustavala dal sedet na svem miste. „Chci vam navrhnout neco, po cem neskonale touzite.“
„A to?“
„Zpusob, jak se zbavit me matky.“
