Nemesis

Pitt, dokonale zmateny, klesl zpatky do kresla. „Co tim myslite?“

„Kdyz me vyslechnete, komisari, tak vam to reknu. Matka nemuze takto zit. Trapi se kvuli Zemi a slunecni soustave — a myslim, ze si i obcas vzpomene na otce. Domniva se, ze Nemesis muze byt osudnou pro slunecni soustavu, a protoze ji sama tak pojmenovala, citi se za to zodpovedna. Je to citove zalozena osoba, komisari.“

„Nepovidejte? Take jste si toho vsimla?“

„A leze vam na nervy. Vzdycky jednou za cas vam pripomene neco, co ji lezi na srdci a o cem vy nechcete slyset a tak ji prestanete prijimat a byl byste nejradeji. kdyby nekam zmizela. Muzete se ji zbavit, komisari.“

„Opravdu? Mame jeste jednu kolonii. Mam ji poslat na Novy Rotor?“

„Ne, komisari. Poslete ji na Erythro.“

„Erythro? Proc bych ji tam mel posilat? Jenom proto, ze se ji chci zbavit?“

„Ano, komisari. To by byl vas duvod. Muj duvod je vsak jiny. Chci, aby odesla na Erythro, protoze na zdejsi observatori nemuze poradne pracovat. Zda se, ze pristroje jsou v nepretrzitem provozu, navic ma matka pocit, ze ji neustale nekdo sleduje. Citi na sobe dusledky vasi nelibosti. Krome toho Rotor neni vhodne misto pro presna mereni. Otaci se prilis rychle a pro takova mereni je prilis nestabilni.“

„Myslela jste na vsechno, ze? Tohle vam vysvetlila matka? Ne, nemusite nic rikat. Nerekla to primo, pouze neprimo, ze?“

„Ano, komisari. Navic je tu muj pocitac.“

„Ten, se kterym si tak rozumite?“

„Ano, komisari.“

„Takze se domnivate, ze na Erythro se ji bude pracovat lepe.“

„Ano, komisari. Jako zakladna je stabilnejsi, bude na ni moci provest patricna pozorovani, ktera ji presvedci, ze se slunecni soustave nic nestane. A i kdyby zjistila opak, potrva dlouho, nez si tim bude moci byt jista a do te doby, prinejmensim, ji budete mit z krku.“

„Vidim, ze ty ji chces mit z krku take, ze?“

„Ani v nejmensim, komisari,“ odvetila Marlene bez zavahani. „Ja bych sla totiz s ni. Tim padem byste se zbavil i me, coz by vas potesilo jeste vic nez to, ze byste se zbavil ji.“

„Proc si myslis, ze bych se te chtel zbavit?“

Marlene na nej uprela temny, neuhybavy pohled. „Chcete, komisari, protoze ted uz vite, ze mi interpretace vasich vnitrnich pocitu nedela zadne potize.“

Pitta nahle prepadla zoufala touha zbavit se toho maleho netvora. „Musim si to rozmyslet,“ rekl a otocil hlavu. Vedel, ze to muselo vypadat detinsky, ale nechtel, aby mu to priserne mlade cetlo z tvare, jako by to byla nejaka otevrena kniha.

Koneckoncu mela pravdu. Ted uz se opravdu chtel zbavit jak matky, tak dcery. Co se matky tykalo, opravdu ho uz nekolikrat napadla myslenka poslat ji do exilu na Erythro. Ale jelikoz bylo velmi nepravdepodobne, ze by s tim souhlasila, vyvstal by kolem toho nechutny rozruch a na to on nemel zaludek. Ted mu vsak jeji dcera dodala duvod, kvuli kteremu by se vskutku mohla podvolit odejit na Erythro. Tim se vsechno menilo.

Vahave pronesl: „Jestli si to tva matka opravdu preje —“

„Opravdu si to preje, komisari. Nezminila se mi o tom, mozna o tom dokonce jeste ani neuvazovala, ale bude souhlasit. Vim to. Duverujte mi.“

„Zbyva mi neco jineho? A ty budes souhlasit?“

„Velmi rada, komisari.“

„Tak to hned zaridim. Spokojena?“

„Ano, komisari.“

„Muzeme ted povazovat nasi debatu za ukoncenou?“

Marlene se zvedla a nemotorne kyvla hlavou na pozdrav, ktery mel pravdepodobne vyjadrovat uctu. „Dekuji vam, komisari.“

Otocila se a odesla. Trvalo jeste nekolik minut, nez se Pitt odvazil povolit krecovitou grimasu, ktera mu bolestive stahla rysy.

Neodvazil se riskovat, aby z neceho, co rekl, udelal nebo jak se zatvaril, vydedukovala, jaka byla jeho posledni myslenka, tykajici se Erythro, o niz vedel pouze on a jeste jedna osoba.

JEDENACT ORBITA

19

Pittovo rozjimani skoncilo, ale on se s tim nechtel smirit. Zcela svevolne odvolal vsechny odpoledni navstevy. Potreboval premyslet.

Zvlaste potreboval premyslet o Marlene.

Jeji matka, Eugenie Insignova-Fisherova, pro nej predstavovala problem, ktery behem poslednich dvanacti let stale vzrustal. Byla emotivni a nepredstavitelne si libovala v predbihani udalosti. Presto byla jen clovek, dala se usmernovat a ridit, zadrzet pohodlnymi zdmi logiky a prestoze mezi nimi mohla byt casem neklidna, dala se v nich udrzet.

O Marlene se to nedalo rici. Pitt nemel nejmensi pochybnosti o tom, ze je hotovy netvor a mohl pouze dekovat nahode, ze byla tak hloupa a kvuli tak bezvyznamne zalezitosti odhalila sve schopnosti. Byla prece jen nezkusena a chybela ji proziravost, aby sve schopnosti drzela v tajnosti az do okamziku, kdy by je mohla pouzit vskutku zdrcujicim zpusobem.

Presto bude s pribyvajicimi roky cim dal nebezpecnejsi, takze bylo zapotrebi zastavit ji hned ted. A to zaridi druhy netvor — Erythro.

Pitt se musel pochvalit. Ze byla Erythro stvura, poznal hned od zacatku. Mela svuj osobity vyraz — krvavy odraz svetla sve hvezdy — zlovestny a hrozivy.

Kdyz dosahli pasu asteroidu, sto milionu mil od orbity, po ktere Megas s Erythro obihaly Nemesis, rekl Pitt s naprostou jistotou: „Toto je to misto.“

Neocekaval zadne problemy. Z racionalniho hlediska nebylo lepsi reseni. Svetlo a teplo, ktere Nemesis vyzarovala, bylo mezi asteroidy slabe. Ztrata prirozeneho tepla a svetla nic neznamenala, protoze Rotor mel dokonale funkcni mikrofuzi. Vlastne to byla vyhoda. Rude svetlo, ztlumene prakticky na nulu, nemohlo navodit ponurou naladu, cerne myslenky a strach.

Navic by jim zakladna v pasu asteroidu zarucila slabe dusledky pritazlivosti Nemesis a Megas; dusledkem toho by se snizila nakladnost manevrovani. Asteroidy byly snadno pristupne pro tezbu a pri tak slabem svetle Nemesis musely jejich nepatrne rozmery znamenat pritomnost velkeho mnozstvi tekavych latek.

Dokonale!

A presto dala vetsina obyvatel Rotoru jasne najevo, ze se chteji premistit na orbitu kolem Erythro. Pitt se jim zoufale snazil vysvetlit, ze se budou koupat v agresivnim a depresivnim rudem svetle, ze se ocitnou v tesnem gravitacnim sevreni Megas i Erythro a i presto mozna budou muset dojizdet na asteroidy pro suroviny.

Pitt o tom divoce polemizoval s Tamborem Brossenem, byvalym komisarem, jehoz misto zaujal. Unavenym dojmem pusobici Brossen si otevrene liboval v nove roli sede eminence mnohem vic nez v drivejsi roli komisare. (Dal se slyset, ze postradal Pittovo poteseni z rozhodovani.)

Brossen se vysmival Pittove znepokojeni ohledne umisteni kolonie — ne otevrene, samozrejme, naznaky, ocima. Rekl mu: „Nechapu, Janusi, proc si myslis, ze musis Rotor vychovat tak, aby s tebou ve vsem bezvyhradne souhlasil. Cas od casu si kolonie musi neco rozhodnout sama; tim pohotoveji ti pri pristi prilezitosti ustoupi. Kdyz chteji obihat kolem Erythro, at si obihaji kolem Erythro.“