Nemesis

Genarr na ni vytrestil oci. „Nic podobneho jsem nikdy nerekl.“

„Ani jste nemusel. Jste matcin stary pritel. Aspon tolik mi rekla. Ale vy jste ji miloval a jeste stale jste se z toho docela nevzpamatoval a cekal jste, ze budu vypadat tak jako ona, kdyz byla mlada, takze kdyz jste me spatril, tak jste se zarazil a trosku sebou trhl.“

„Vazne? Bylo to poznat?“

„Byl to jen nepatrny pohyb, protoze jste zdvorily clovek a snazil jste se to nedat najevo, ale bylo to tam. Hned jsem si toho vsimla. A potom se vase oci obratily na mou matku a zase zpatky na me. Bylo to vsechno velmi pruhledne. Myslel jste na to, ze se ani trochu matce nepodobam. Zklamalo vas to.“

Genarr se oprel do kresla: „Ale to je uzasne.“

Marlenina tvar se rozzarila nevyslovnou radosti. „Vy si to myslite, veliteli. Vy si to opravdu myslite. Nejste urazeny. Neni vam to trapne. Mate z toho radost. Jste prvni, uplne prvni. Ani matce se to nelibi.“

„Libi nebo nelibi, na tom nezalezi. To je uplne vedlejsi, kdyz clovek narazi na neco tak vyjimecneho. Jak dlouho uz dokazes takto interpretovat jazyk tela, Marlene?“

„Stale, ale v posledni dobe jsem se v tom zlepsila. Myslim, ze to musi umet kazdy, jen kdyby se dival — a myslel.“

„To ne, Marlene. Tak to neni, nemysli si. Tedy rikas, ze miluji tvou matku.“

„O tom neni pochyb, veliteli. Kdyz jste blizko ni, mluvi o tom kazdy vas pohled, kazde slovo, kazdy pohyb.“

„Myslis, ze to vi?“

„Tusi to, ale nechce to vedet.“

Genarr pohledl stranou. „Nikdy nechtela.“

„Muj otec, vite.“

„Vim.“

Marlene zavahala. „Ale mam dojem, ze se myli. Kdyby vam rozumela, jako ja ted —“

„Jenze bohuzel nerozumi. Jsem ale stastny, ze ty ano. Jsi krasna.“

Marlene se zacervenala. Potom rekla:,Vy si to opravdu myslite!“

„Ovsem, ze ano.“

„Ale —“

„Mohl bych ti snad lhat? Tobe? Tak proc bych to zkousel? Tva tvar neni krasna. Tve telo neni krasne. Ale ty jsi krasna a to je hlavni. Prece poznas, ze si to opravdu myslim.“

„Ano, poznam,“ rekla Marlene. Tvar mela tak rozzarenou nefalsovanym stestim, ze se v ni v tu chvili zracila vzdalena, nepoznana krasa.

Genarr se take usmal: „Promluvime si ted o komisari Pittovi? Zvlaste ted, kdyz vim, jak neobycejne bystra mlada zena z tebe je. Souhlasis?“

Marlene volne sepjala ruce polozene do klina a zdrzenlive se usmala: „Ano, strycku Sievere. Nebude vam vadit, kdyz vam tak budu rikat, ze ne?“

„Vubec ne. Naopak, jsem pocten. A ted mi povez neco o komisari Pittovi. Nechal mi instrukce, abych tve matce poskytl veskerou dostupnou pomoc a veskere nase astronomicke vybaveni. Co si o tom myslis?“

„Matka chce provest podrobne promereni Nemesiiny drahy vzhledem k ostatnim hvezdam a Rotor je pro takova mereni prilis nestabilni. Na rozdil od Erythro.“

„Je tenhle jeji projekt z posledni doby?“

„Ne, strycku Sievere. Pokousela se o tyto nezbytne udaje uz velmi dlouho, to mi sama rekla.“

„Tak proc ho uz davno nepozadala, aby sem mohla prijet?“

„Pozadala, ale komisar Pitt to zamitl.“

„Tak proc souhlasil ted?“

„Protoze se ji chtel zbavit.“

„O tom nepochybuji — zvlaste kdyz mel pocit, ze ho neustale obtezuje svymi astronomickymi problemy. Ale ten musel mit uz dlouho. Proc ji pustil ted?“

Marlenina odpoved byla ticha. „Protoze se chtel zbavit me.“

CTRNACT RYBOLOV

29

Od Odchodu ubehlo pet let. Crile Fisher tomu mohl jen stezi uverit, zdalo se to tak davno, tak nekonecne davno. Rotor nebyl jeho minulosti, ale zivotem ciziho cloveka, na ktery neslo pohlizet jinak nez se vzrustajicimi pochybami. Opravdu tam zil? Opravdu mel zenu?

Jen na dceru si pamatoval jasne, ale i vzpominka na ni byla ponekud zmatena, protoze se mu obcas zdavalo, ze si ji pamatuje jako dospivajici divku.

Ovsem, nesmel zapominat na to, ze posledni tri roky jeho zivota, od chvile, kdy Zeme objevila Sousedni hvezdu, probehly v horecnatem tempu. Pobyval mezitim na sedmi ruznych koloniich.

Na vsech bydleli koloniste stejne pleti jako on, kteri hovorili vicemene stejnym jazykem a sdileli s nim vicemene stejne kulturni zazemi. (V tom spocivala vyhoda pozemske rozmanitosti. Zeme si mohla opatrit agenta podobneho vzhledem i kulturnim zazemim populaci kterekoli kolonie.)

Jiste, existovala jista hranice 'zapadnuti do urcite kolonie. Mohl se snazit jak chtel ztotoznit se s obyvatelstvem vzhledove, vzdycky mu ale zustal odlisny prizvuk, nedokazal se pohybovat tak prirozene ve zmenenych gravitacnich podminkach, nedokazal tak klouzat v nizke gravitaci. Na kazde kolonii, kterou navstivil, ho prozrazovaly desitky drobnosti. Vzdycky se od nej malinko odtahli, prestoze se pokazde podrobil karantene a lekarskemu vysetreni, aby vubec mohl na kolonii vstoupit.

Jiste, pobyl na kazde kolonii jen nekolik dnu ci tydnu. Nikdy se po nem nevyzadovalo, aby nekde zustaval tak permanentne, nebo aby si zalozil rodinu, jak tomu bylo v pripade Rotoru. Rotor mel tehdy ovsem hyperposilovani a Zeme od te doby patrala uz po necem specifictejsim, alespon ho posilali na mise tohoto druhu.

Byl zpatky tri mesice. O zadnem novem ukolu nebylo slechu a on ani po zadnem netouzil. Mel uz dost neustaleho privykani si novemu prostredi, na svou ponizujici odlisnost, na hrani si na turistu.

A ted tu stal Garand Wyler, stary kamarad a kolega, jenz se prave vratil z jedne kolonie a hledel na nej unavenyma ocima. Temna kuze jeho ruky se zaleskla ve svetle, jak si na chvili prilozil rukav k nosu a potom nechal pazi klesnout.

Fisher se pousmal. To gesto dobre znal. Kazda kolonie mela sve vlastni charakteristicke aroma, jez zaviselo na plodinach, ktere se na ni pestovaly, koreni, ktere se na ni pouzivalo, parfemech, slozeni prumyslu a typech pouzivanych oleju. Clovek si toho zanedlouho ani nevsiml, ale po navratu na Zemi bylo aroma, jez na vas ulpelo, snadno postrehnutelne. Clovek se mohl vykoupat a vyprat sve obleceni tak, ze si toho ostatni nevsimli, ale on sam ho citit neprestal.

„Vitej doma,“ rekl Fisher. „Jak vypadaji tvoje kolonie?“

„Jako vzdycky — hruza. Stary Tanayama ma pravdu. Ceho se vsechny kolonie obavaji a co nejvic nenavidi, je ruznorodost. Nepreji si rozdilnosti ve vzhledu, vkusu, zvycich, v zivote. Zajima je jen vlastni uniformita a vsim ostatnim pohrdaji.“

„Mas pravdu. Je to mrzute.“

„To je tedy velmi mirne a velmi neprilehave receno. 'Mrzute. 'Ach, zaspinil jsem ubrus. To je mrzute. 'Probuh, rozvazala se mi tkanicka. To je mrzute. Tady jde o lidstvo, clovece. O dlouho trvajici lidsky zapas, jak najit zpusob spoluziti pro vsechny kultury, pro vsechny rasy. Jeste to neni dokonale, ale srovnej to s tim, jak to tu vypadalo jeste pred sto lety — nebe a dudy. A pak, kdyz se konecne dostaneme do vesmiru, to vsechno hodime za