Nemesis

kilometru souse a mori, byl lidmi neobydleny. Stejne tak nebyl obydleny zadnymi jinymi tvory prekracujicimi svymi rozmery hranice mikrosveta. A tak, byly-li mnohobunecne zivotni formy, ktere tento svet obyvaly, jeho vladci, potom tech par stovek lidi, kteri zili a pracovali pod Kopuli, vladlo jim, a Siever Genarr vladl zase lidem.

Genarr nebyl vysoky clovek, ale vyrazne rysy mu dodavaly pusobiveho vzhledu. V mladi ho to delalo starsim — ale ted, kdyz uz mu tahlo na padesat, se to srovnalo. Mel dlouhy nos a jakoby napuchle oci. Ve vlasech se mu zacinaly objevovat prvni sediny. Naproti tomu mel melodicky a zvucny baryton. (Kdysi koketoval s myslenkou na divadelni karieru, ale jeho vzhled ho odsuzoval k prilezitostnym vedlejsim rolim, a tak jeho organizacni nadani nabylo vrchu.)

A prave toto nadani ho — castecnou merou — udrzelo deset let v erythrejske Kopuli, kde se staval svedkem, jak z chabe konstrukce citajici tri mistnosti postupne vyrostla tezni a vyzkumna stanice.

Kopule mela sve nevyhody. Malokdo v ni zustal delsi dobu. Vicemene neustale dochazelo k vymene personalu, protoze vsichni, kdo tam prisli, brali svuj pobyt jako vyhnanstvi a chteli se vratit na Rotor. Vetsine z nich pripadalo naruzovele svetlo Nemesis vyhruzne nebo ponure, prestoze uvnitr Kopule bylo svetlo stejne zarive a zname jako na Rotoru.

Mela vsak i sve vyhody. Genarr unikl z dzungle rotorske politiky, ktera byla, jak se zdalo, kazdym rokem zamotanejsi a nesmyslnejsi. Co vic, unikl i pred Janusem Pittem, jehoz nazorum tradicne — a marne — odporoval.

Pitt byl od sameho zacatku silne proti vystavbe jakehokoli objektu na Erythro — dokonce i proti tomu, aby kolem ni Rotor obihal. Alespon v teto otazce byl Pitt porazen drtivym tlakem verejneho mineni. Zato dohledl na to, aby se Kopuli stabilne nedostavalo prostredku a jeji rozvoj se zpomaloval. Kdyby se Genarrovi nepodarilo udelat z Kopule zdroj vody pro Rotor — mnohem levnejsi, nez na kolik by je prisla voda z asteroidu — Pitt by ji mozna zlikvidoval.

Obecne to znamenalo, ze Pitt, zasadne a do krajnosti ignorujici existenci Kopule, se jen zridkakdy pokusil zasahovat do Genarrovych spravnich postupu — coz Genarrovi vice nez nadmiru vyhovovalo.

Tudiz pro nej bylo tak trochu prekvapenim, ze se Pitt obtezoval osobne ho informovat o prichodu dvou osob, namisto toho, aby se to jednoduse objevilo v dennim hlaseni. Pitt ho ale tentokrat s celou zalezitosti podrobne seznamil — svym obvyklym strohym a despotickym monologem nepripoustejicim namitek, ba ani poznamek, jejich konverzace byla navic clonena.

Jeste vetsim prekvapenim pro nej bylo, ze jednim z prichozich byla Eugenie Insignova.

Kdysi, leta pred Odchodem, byli pratele, ale po stastnych vysokoskolskych letech (Genarr na ne vzpominal s romantickou nostalgii), odesla Eugenie na praxi na Zemi a vratila se na Rotor s Pozemstanem. Potom, kdyz si vzala Crila Fishera, uz ji Genarr vidal jen zridka. Kdyz se pak s Fisherem tesne pred Odchodem rozesli, mel uz Genarr svou vlastni praci a ona take. Nikoho z nich nenapadlo obnovovat davna pouta.

Genarr na to mozna sem tam pomyslel, ale Eugenie se zcela zjevne souzila smutkem, musela se starat o vychovu ditete a byla nepristupna k venkovnimu svetu. Potom ho poslali na Erythro a tim moznost jejich opetovneho sblizeni skoncila. Travival pravidelne na Rotoru dovolenou, ale uz se tam nejak citil nesvuj. Par starych pratelstvi zbylo, ale uz jen ve vlazne podobe.

Nyni tedy prichazela do Kopule Eugenie se svou dcerou. Genarr si okamzite nevzpomnel na jeji jmeno — pokud ho vubec kdy znal. Dozajista ji nikdy predtim nevidel. Ted by ji melo byt patnact, premital, a s podivnym vnitrnim rozechvenim ho napadlo, jestli se nezacina podobat mlade Eugenii.

Genarr se skoro s obavami rozhledl po sve kancelari. Zvykl si na erythrejskou Kopuli natolik, ze se na ni prestal divat kritickym okem. Byl to domov pracovniku obou pohlavi — vyhradne dospelych. Lide podepisovali pracovni smlouvy na nekolik tydnu, vyjimecne i mesicu, nekdy prisli i podruhe, nekdy ne. Krome neho a dalsich ctyr lidi, kteri se z toho ci onoho duvodu naucili davat prednost Kopuli, zde neexistovali jini stali obyvatele.

Opravdovy domov v Kopuli ale nevidel nikdo. Cistota a poradek, ktera v ni panovala, byla spise nezbytnost, ale take pusobila dojmem neceho umeleho, neprirozeneho. Vsude bylo prilis mnoho primek a oblouku, rovin a kruhu. Postradalo to nepravidelnost, chybel tomu chaos neutuchajiciho zivota, kde se mistnosti, nebo dokonce i stolky prizpusobovaly zvyklostem a proporcim svych majitelu.

Potom tu byl jeste on. Jeho vlastni stul a pokoj odrazejici jeho 'hranatou' a dvojrozmernou osobu. To byl mozna dalsi duvod, proc byl v Kopuli doma. Tvar jeho ducha odpovidal jeji skrovne geometrii.

Co si o tom ale pomysli Eugenie Insignova? (Zjistil, ze je rad, ze si nechala sve divci jmeno.) Jestli zustala takova, jakou si ji pamatoval, tak si bude celym svym astronomickym srdcem libovat v nepravidelnosti a v necekanych marnivostech.

Nebo se zmenila? Mohou se lide vubec nejak podstatne zmenit? Ze by po manzelove odchodu zatrpkla, pokrivila se –

Genarr se poskrabal na spanku, kde byly jeho sediny nejvyraznejsi a pomyslel si, ze podobne spekulace jsou nesmyslnou ztratou casu. Uz za chvili Eugenii uvidi na vlastni oci, dal totiz prikaz, aby ji k nemu hned po priletu privedli.

Nemel by ji radeji privitat osobne?

Ne! Tuto otazku si uz v duchu polozil nekolikrat. Nesmi vypadat moc horlive, neodpovidalo by to vaznosti jeho postaveni.

Potom si vsak v duchu priznal, ze to vubec nebyl ten pravy duvod. Nechtel ji vyplasit; nechtel, aby si myslela, ze je stale ten stejny, nepohodlny a zarazeny ctitel, ktery tak pokorne vycouval pred vysokym a skvele vyhlizejicim Pozemstanem. Eugenie, potom, co poznala Crila, na nej uz nikdy doopravdy 'vazne nepohledla.

Genarr proletel zpravu od Januse Pitta — suchou, strohou, takovou, jake byvaly jeho zpravy vzdycky. Ukryvaly v sobe nedefinovatelnou autoritativni pecet, jako by byl pripadny nesouhlas predem nejenze nevyslyseny — ale prakticky nemyslitelny.

Ted si vsiml, ze o devceti se Pitt zminuje durazneji nez o jeji matce. Zvlaste ho zaujala veta, ze devce vyjadrilo hluboky zajem o Erythro a pokud by si prala prozkoumat jeji povrch, nema ji v tom byt braneno.

Co melo tohle znamenat?

26

Tady ji mel. O ctrnact let starsi nez v dobe Odchodu. O dvacet let starsi, nez mela ve svych pred-Crilovych letech, v den, kdy spolu odesli do zemedelske zony C a vystoupili az do urovne nizke gravitace a ona se smala, kdyz se pokusil o salto, ktere pretocil a dopadl na bricho. (Vlastne se mohl tehdy snadno zranit, protoze i kdyz ma clovek pocit snizene hmotnosti, samotna hmota a setrvacnost se nemeni a dochazi ke zraneni. Takoveho ponizeni se mu ale nastesti nedostalo.)

Nejen on, i Eugenie vypadala starsi, ale vyrazneji nepribrala, a jeji vlasy — nyni kratsi a rovne — byly tak nejak prirozenejsi a stale stejne temne hnede.

Kdyz k nemu s usmevem vykrocila, ucitil, jak se mu jeho zradne srdce rozbusilo. Natahla k nemu ruce. Uchopil je.

„Sievere,“ rekla, „zradila jsem te, moc se stydim.“

„Zradila? O cem to mluvis, Eugenie?“ O cem to mluvi? Prece ne o svem manzelstvi s Crilem.

„Mela jsem na tebe kazdy den myslet,“ rekla. „Mela jsem se ti ozvat, rict ti, co je noveho, trvat na tom, abys me navstivil.“

„A pritom jsi na me ani jednou nepomyslela!“

„Tak spatna zase nejsem. Jednou za cas jsem si na tebe vzdycky vzpomnela. Vlastne jsem na tebe nikdy nezapomnela, nemysli si. Proste me moje myslenky nikdy k nicemu nevyprovokovaly.“

Genarr prikyvl. Co se na tohle da rict? „Vim, ze jsi mela hodne prace. A ja jsem byl tady — z oci a tedy i z mysli.“

„Z mysli ne. Skoro vubec ses nezmenil, Sievere.“

„To je vyhoda tech, co uz ve dvaceti vypadaji stare. Zato ty ses vubec nezmenila, Eugenie. Cas ubiha, a vypadas jen drobet starsi. Clovek si toho ani nevsimne.“

„Nech toho, stal se z tebe profesionalni mucednik, aby se ti vsechny utlocitnejsi zeny mohly vrhat na pomoc. V tom ses vubec nezmenil.“