Nemesis

nesouhlasil. Chapes?“

Insignova se zamracila. „Ne, nechapu. Ani trochu. Co s tim mas ty spolecneho?“

„Kdyz jsme spolu rozmlouvali a ja jsem mu rekla, ze vim, ze by se nas chtel obou zbavit, ztuhl mu oblicej — chapes, aby na nem nemel zadny vyraz. Vedel, ze bych jeho vyraz a jine drobnosti umela rozsifrovat a asi nechtel, abych uhadla, na co mysli. Ale to je taky urcity zpusob vypovedi a rekne ti o cloveku hodne. Krome toho, vsechno se zakryt neda. Mihnes okem a mne to staci.“

„Takze jsi vedela, ze se te chce take zbavit.“

„Nejen to. On se me bal.“

„Proc by se te mel bat?“

„Nejspis proto, ze se nemohl smirit s tim, ze vim to, co nechce, abych vedela.“ Jakoby urazene si odfrkla: „Hodne lidi to drazdi.“

Insignova prikyvla. „Tomu se nedivim. Lide se pred tebou citi — jako nazi, dusevne nazi, jako by se jim dusi prehnala smrst.“

Primhourenyma ocima se zadivala na svou dceru. „Nekdy si tak pripadam i ja. Kdyz se divam do minulosti, myslim, ze jsi me 'zneklidnovala' uz jako male dite. Casto jsem si rikala, ze jsi proste jen neobycejne inteli —“

Marlene ji rychle doplnila:

„Myslim, ze jsem.“

„Ano, to taky, ale muselo v tom byt i neco dalsiho, i kdyz jsem tomu moc nerozumela. Povez mi — nevadi ti, ze se o tom bavime?“

„S tebou ne, mami,“ odpovedela Marlene, ale v jejim hlase byla patrna jista ostrazitost.

„Tak mi rekni, kdyz jsi byla mensi a zjistila jsi, ze tohle dokazes a jine deti ne — dokonce ani dospeli ne — proc jsi za mnou neprisla a nerekla mi to?“

„Jednou jsem se o to i pokusila, ale ty jsi byla cela netrpeliva. Sice jsi mi to nerekla, ale poznala jsem, ze nemas cas a naladu zabyvat se detskymi hloupostmi.“

Insignova vylekane rozsirila oci. „Tohle jsem rekla, 'detske hlouposti'?“

„Ne, nerekla, ale rekl to zpusob, jakym ses na me podivala a jak jsi pritom mela ruce.“

„Mela ses dozadovat me pozornosti.“

„Byla jsem jeste dite. A tys byla skoro porad zarmoucena — kvuli komisari Pittovi, kvuli otci.“

„Ted uz s tim nic nenadelam. Chces mi jeste neco rict?“

„Uz jen jednu vec. Kdyz komisar Pitt rekl, ze muzeme odletet, mela jsem z toho, jak to rekl, pocit, ze neco vynechal — ze neco zamlcel.“

„Co?“

„To je prave to. Neumim cist myslenky, takze nevim. Muzu se ridit jen vnejsimi znaky a ty ti nekdy vykresli jen mlhavy obraz. Ale stejne —“

„Ano?“

„Mam pocit, ze at uz zatajil cokoli, bylo to neco spise neprijemneho — mozna dokonce 'zleho'.“

23

Pripravy k odchodu na Erythro Insignove zabraly trochu casu, jak jinak. Slo o zalezitosti, ktere neslo nechat nevyrizene. Opatreni v astronomickem oddeleni, docasne jmenovani zastupce do funkce hlavniho astronoma a poslednich par konzultaci s Pittem, ktery byl na toto tema nejak nezvykle malomluvny.

Nakonec vsechno uspesne vyridila a pred odjezdem za nim prisla se zaverecnou zpravou.

Insignova rekla:

„Zitra odjizdim na Erythro.“

„Prosim?“ Vzhledl od zaverecne zpravy, kterou mu donesla a do ktere uprene hledel, prestoze, a o tom byla presvedcena, ji necetl. (Ze by od Marlene pochytila par jejich triku a nevedela, jak s nimi spravne nalozit? Nesmela si zacit myslet, ze pronika do podstaty veci, nebot ve skutecnosti tomu tak nebylo.)

Trpelive zopakovala: „Zitra odjizdim na Erythro.“

„Uz zitra? No co, nakonec se stejne vratis, takze se nevidime naposledy. Davej na sebe pozor. Ber to jako prazdniny.“

„Hodlam tam pracovat na trajektorii Nemesis.“

„Tak je to tedy? Hm —“ Udelal rukou ledabyle gesto, jako by odkladal stranou neco nepodstatneho. „Jak myslis. Zmena prostredi jsou take prazdniny, i kdyz neprestanes pracovat.“

„Chci ti podekovat, ze jsi k tomu svolil, Janusi.“

„Tva dcera me o to pozadala. Vedela jsi to?“

„Ano. Sdelila mi to tehoz dne. Rekla jsem ji, ze nemela pravo te obtezovat. Musel jsi k ni byt velmi shovivavy.“

„Je to pozoruhodne devce,“ zamrucel. „Proc bych ji nevyhovel. Je to jen na cas. Dokonci sve vypocty a vrat se.“

Pomyslela si: Uz podruhe se zminil o mem navratu. Co by z toho vyvodila Marlene, kdyby tu byla? Neco 'zleho', jak rekla? Ale co?

Vyrovnanym hlasem odpovedela: „Vratime se, bud klidny.“

„S dobrou zpravou, doufam. O tom, ze Nemesis se za pet tisic let ukaze neskodnou.“

„O tom rozhodnou fakta,“ odpovedela vazne a odesla.

24

Zvlastni, pomyslela si Eugenie Insignova. Byla vic nez dva svetelne roky od mista, kde se narodila, a za cely zivot se pouze dvakrat ocitla v kosmicke lodi a to jeste na nejkratsi mozny let — z Rotoru na Zemi a zase zpatky.

Presto necitila zadnou zvlastni touhu po vesmirnem cestovani. To Marlene byla hnaci silou jejich cesty. To ona, sama od sebe, navstivila Pitta a donutila ho podlehnout te jeji zvlastni forme vydirani. A byla to ona, kdo ted neumel ovladnout sve vzruseni, tu podivnou touhu navstivit Erythro. Insignove to pripadalo nepochopitelne a povazovala to za dalsi projev spletite mentalni a emocionalni stranky dceriny osobnosti. Presto to bylo prave Marlenino nadseni, ktere ji vzdycky, kdyz znejistela pri myslence, ze ma vymenit bezpecny, maly a pohodlny Rotor za obrovsky, prazdny svet Erythro, cizi a nepratelsky a celych sest set padesat tisic kilometru vzdaleny (skoro dvojnasobna vzdalenost, nez jaka kdysi delila Rotor od Zeme), znovu dodalo odvahy.

Lod, ktera je mela vzit na Erythro, nebyla ani zajimava, ani hezka. Jen funkcni. Byl to jeden z prepravnich clunu flotily, vzpinajici se neochvejne, jednou vzhuru, jednou dolu, proti tizivemu ramenu erythrejske pritazlivosti a prodirajici se jeji promenlivou, vetrnou, nepredvidatelnou a nezkrocenou atmosferou.

Insignova necekala, ze by cesta mohla byt prijemna. Vetsinu casu stravi v beztiznem stavu a dva dny v beztiznem stavu nemohou dozajista znamenat nic jineho nez nudu.

Jeji premitani prerusil Marlenin hlas.

„Pojd, mami, cekaji na nas. Zavazadla a vsechno ostatni uz mame uvnitr.“

Insignova vykrocila. Jeji posledni uzkostliva myslenka, kdyz prochazela pretlakovou komorou, byla — jak jinak — Proc nas Janus nechal tak lehce odejit?

25

Siever Genarr vladl svetu velkemu jako Zeme. Ci snad presneji, primo vladl zastresenemu, pomalu se rozrustajicimu prostoru, citajicimu skoro tri ctverecni kilometry. Zbytek sveta, skoro pet set milionu ctverecnich