hlavu a vratime se primo do temneho stredoveku. A tobe se to zda 'mrzute . Opravdu prilehava reakce na tak obrovskou tragedii.“
„Souhlasim,“ rekl Fisher, „ale dokud mi nereknes konkretne, co s tim muzu udelat, co pomuze jakkoli vymluvne pranyrovani? Byl jsi na Akrume, ze jo?“
„Jo,“ rekl Wyler.
„Vedi o Sousedni hvezde?“
„Bezpochyby. Pokud vim, vedi o tom uz vsechny kolonie.“
„Byli znepokojeni?“
„Ani v nejmensim. Proc taky? Maji na to tisice let. Dlouho predtim, nez se Sousedni hvezda priblizi a bude-li vubec nebezpecna, coz neni tak stoprocentne jiste, vzdyt vis, muzou se proste sebrat a odletet. Vsechny kolonie se muzou sebrat a odletet. Rotor je jejich vzor a sami jen cekaji na to, az budou moci vypadnout.“ Wyler se mracil, hlas mel zahorkly.
„Odejdou vsichni a my tu zustaneme trcet,“ pokracoval. „Jak mame postavit dostatek kolonii pro osm miliard lidi a dostat je vsechny odtud pryc?“
„Mluvis presne jako Tanayama. Co nam pomuze, kdyz se je vydame pronasledovat, abychom je za to potrestali nebo dokonce znicili? Stejne tu porad budeme trcet. Kdyby tu vsichni jako poslusne deticky zustali s nami, abychom spolecne privitali Sousedni hvezdu, v cem by nam to pomohlo?“
„Jak muzes byt tak netecny, Crile? Tanayamou lomcuje hnev a ja jsem na jeho strane. Je tak vztekly, ze by roztrhl galaxii vejpul, jen abychom meli vlastni hyperposilovani. Potrebuje ho, abychom mohli dohnat Rotor a vyhodit ho do vzduchoprazdna. Hyperposilovani budeme ale potrebovat i tak — abychom ze Zeme dostali co nejvic lidi, kdyz se ukaze, ze nas k tomu Sousedni hvezda donuti. Takze to, co Tanayama dela, je spravne, i kdyz to dela z nespravnych pohnutek.“
„Predstav si, ze mame hyperposilovani a potom zjistime, ze mame cas a prostredky na evakuaci jen jedne miliardy lidi. Ktera miliarda to bude? A co se stane, kdyz ti, kteri o tom budou rozhodovat, zacnou zachranovat 'sve lidi?“
Wyler zavrcel: „Na to radeji ani nemyslet.“
„Spravne,“ souhlasil Fisher. „Budme radi, ze nez to vsechno vubec zacne, bude uz davno po nas.“
„Co se toho tyce,“ Wyler najednou ztlumil hlas. „Prvni kroky uz byly mozna ucineny. Mam podezreni, ze uz mame hyperposilovani. nebo ho budeme mit co nevidet.“
Fisheruv vyraz vyjadroval hluboky cynismus. „K cemuz te vede co? Sny? Intuice?“
„Ne. Znam holku, jejiz sestra zna nekoho ze starochovych lidi. Staci?“
„Ovsem, ze ne. Musel bys mi prozradit trochu vic nez jen tohle.“
„To bohuzel nemuzu. Hele, Crile, jsem prece tvuj pritel. Vis, ze jsem ti pomohl ziskat zpatky tve postaveni v Uradu.“
Crile prikyvl. „Vim. A cenim si toho. Cas od casu jsem se ti to snazil odpovidajicim zpusobem vratit.“
„To je pravda a ja si toho taky cenim. Chci ti ted rict neco, co ber jako velmi duvernou informaci, ktera, myslim, muze byt pro tebe uzitecna a dulezita. Jsi pripraveny ji vyslechnout a nechat si ji pro sebe?“
„Jako vzdycky.“
„Tak tedy — asi vis, co jsme vlastne celou tu dobu delali.“
„Jiste,“ rekl Fisher. Byla to zbytecna, recnicka otazka, ktera nevyzadovala odpoved.
Agenti Uradu se uz pet let (samotny Fisher tri roky) prohrabavali skladkami informacniho smeti kolonii. Mrchozroutstvi.
Stejne jako Zeme, pracovaly vsechny kolonie na vlastnim hyperposilovani. Uz od te doby, co se preslechlo, ze ho Rotor vyvinul, a
Vetsina kolonii, mozna vsechny, podle vseho ziskala nejake utrzky informaci o tom, co Rotor vyvinul. Kdyby dodrzovali Dohodu o vymene vedeckych informaci a poskladali vsechny tyto utrzky dohromady, znamenalo by to funkcni hyperposilovani pro vsechny. To bylo vsak v tomto konkretnim pripade jen zbozne prani. Kdovi, jake uzitecne vedlejsi poznatky s sebou nova technologie prinese. Zadna kolonie se nechtela vzdat nadeje, ze se to podari prave ji a ziska tak dulezity naskok, at uz v kterekoli oblasti, pred ostatnimi. A tak si kazda schovavala to, co mela — pokud vubec neco mela — a zadna z nich nemela dost.
Samotna Zeme, se svym hojne rozvetvenym Pozemskym ministerstvem bezpecnosti cenichala, bez rozdilu po vsech koloniich. Zeme lovila ryby, a Fisher — jak prihodne — byl jednim z jejich rybaru.
Wyler zvolna pokracoval: „Poskladali jsme vsechno co mame dohromady a myslim, ze to staci na to, abychom sestrojili hyperposilovany pohon. Taky si myslim, ze se vydame k Sousedni hvezde. Nechtel bys byt na palube, az k tomu vyletu dojde?“
„Proc bych tam mel chtit byt? Jestli k takovemu vyletu vubec dojde, o cemz pochybuji.“
„Ja jsem si celkem jisty, ze k nemu dojde. Nemuzu ti prozradit svuj zdroj, ale je spolehlivy, dej na ma slova. A co se tebe tyce, urcite se ho budes chtit zucastnit. Mohl bys mozna znovu spatrit svoji zenu. A kdyz ne ji — tak sve dite.“
Fisher se nepokojne zavrtel. Pripadalo mu, ze stravil polovinu sveho soucasneho zivota tim, ze se na ty oci pokousel zapomenout. Marlene ted bude sest let a bude mluvit stejne tise a rozvazne — jako Roseanne. Videt skrz lidi — jako Roseanne.
„Vykladas nesmysly, Garande,“ rekl. „I kdyby se takovy let uskutecnil, proc by me na nej pousteli. Poslali by odborniky z te ci one oblasti. Krom toho, jestli existuje nekdo, koho bude staroch drzet od vseho dal, tak jsem to ja. Mozna dovolil, abych se vratil do Uradu a pridelil mi praci, ale vis sam, jaky je jeho postoj k neuspechu. A muj pobyt na Rotoru nic jineho neprinesl.“
„Ano, ale prave o to jde. Prave to z tebe dela odbornika. Jestli chce pronasledovat Rotor, jak by si mohl dovolit vyclenit z vypravy Pozemstana, ktery zil na Rotoru ctyri roky? Kdo zna Rotor lepe a kdo muze vedet lepe, jak se s nimi vyporadat? Pozadej ho o rozhovor a tohle mu zdurazni, ale pamatuj — nemas vedet o tom, ze mame hyperposilovani. Mluv pouze o eventualitach, v podminovacim zpusobu. A v zadnem pripade me do toho netahej. Ja o tom taky nemam vedet.“
Fisherovo celo se zbrazdilo usilovnym premyslenim. Bylo to mozne? Neodvazoval se doufat.
30
Den nato, zatimco Fisher stale uvazoval, ma-li to risknout a pozadat Tanayamu o rozhovor, padlo rozhodnuti za nej. Dostal predvolani.
Reditel zridkakdy predvolaval obycejneho agenta. Na to mel dostatek namestku, aby se na nich vyradili. Pokud staroch sam agenta predvolal, tak to pro nej skoro nikdy nevestilo nic dobreho. A tak se Crile Fisher s pochmurnou odevzdanosti pripravil na ulohu inspektora vyslaneho do zavodu na vyrobu umelych hnojiv.
Tanayama na nej vzhledl od stolu. Fisher ho za ty tri roky, co ubehly od objeveni Sousedni hvezdy, videl jen zridka a vzdycky kratce. Zdal se mu stale stejny. Malinky a scvrkly uz byl tak dlouho, ze nejaka dalsi fyzicka zmena, jak se zdalo, neprichazela v uvahu. Stejne tak neubylo jeho ocim nic na pichlavosti a usklebku usazenemu na rtech na sziravosti. Mozna mel na sobe dokonce i tytez saty jako pred tremi lety. Nedalo se to poznat.
Ale prestoze i strohy hlas zustal beze zmeny, prekvapil ho jeho ton. Staroch ho ocividne, navzdory astronomicke nepravdepodobnosti, predvolal, aby ho pochvalil.
Tanayama spustil svou podivnou, sice ne tak docela odpudivou, ale presto lamanou planetarni anglictinou: „Vyznamenal jste se, Fishere. Chci, abyste to slysel ode me.“
Stojici Fisher (nikdo ho nevybidl, aby usedl) se snazil zakryt prekvapeni.
Reditel rekl: „Nemuzeme kvuli tomu usporadat zadne verejne oslavy, laserove prehlidky a holograficke pruvody. Chybi k tomu tradice. Ale rikam vam to osobne.“
„To uplne staci, rediteli,“ rekl Fisher. „Dekuji vam.“
Tanayama ho zpod privrenych vicek uprene pozoroval. „To je vsechno, co reknete? Zadne otazky?“
„Predpokladam, ze mi sam sdelite to, co potrebuji vedet.“
„Jste tajny agent, schopny muz. Sam jste na nic neprisel?“
„Ne, rediteli. Staram se jen o to, o co je mi narizeno se starat.“
