Nemesis

presvedcovaci prostredek? Potlacit svuj odpor a pomilovat se se mnou?“

Wendelova zkrizila ruce na svych velkolepych prsou a tazave pohodila hlavou.

Fisher opatrne, vazil slova: „Opakuji, nemuzu vedet, co se odehravalo v hlavach tech, co me poslali. Sex nebyl soucasti instrukci jez jsem dostal, stejne jako ani mych zameru a kdyby byl, tak vas ujistuji, ze pri te predstave zadnym odpor nepocituji. Mel jsem, nicmene, za to, ze pochopite, jake vyhody by vam to prineslo z profesionalniho hlediska. Zaroven bych vas nemusel ponizovat predpokladem, ze potrebujete neco vic.“

„Jak hrozne se mylite,“ rekla Wendelova. „Chapu vyhody, ktere s sebou prinasi cesta na Zemi z profesionalniho hlediska a moc rada prijmu nabidku na lov motyla s hyperprostorovymi kridly po ubocich realna — ale take se nechci vzdat tech ostatnich presvedcovacich metod. Chci vsechno.“

„Ale —“

„Zkratime to. Kdyz chces me, musis zaplatit. Presvedcit me, jako bych byla palicata, a jak nejlepe to dokazes, jinak nejdu nikam. No tak, proc si myslis, ze jsme tady, v odpocivadle? Na co myslis, ze jsou? Ted, kdyz jsme si zacvicili, osprchovali se, trochu pojedli, neco vypili, poklabosili, proste okusili ze vseho trochu, je cas okusit neco dalsiho. Trvam na tom. Presvedc me, abych sla na Zemi.“

Svetlo v odpocivadle se dotykem jejiho prstu intimne ztlumilo.

SEDMNACT BEZPECI?

35

Insignova se citila nesva. To Siever Genarr trval na tom, aby Marlene s celou zalezitosti seznamili.

Vysvetloval: „Ty jsi jeji matka, Eugenie, a nedokazes o ni premyslet jinak nez jako o male holce. Chvilku to trva, nez si matky uvedomi, ze nejsou neomezenymi vladci a ze dcery nejsou jejich majetek.“

Eugenie Insignova se vyhnula jeho pokornemu pohledu. „Nepoucuj me, Sievere,“ branila se. „Sam zadne deti nemas. Neni tezke dulezite recnit o cizich detech.“

„Znelo to dulezite? To se omlouvam. Rekneme, ze ja nejsem tak emocionalne vazany vzpominkou na male dite. Mam ji moc rad, ale v mych predstavach je pouze obraz dospivajici mlade zeny s pozoruhodnymi dusevnimi schopnostmi. Ona je dulezita, Eugenie. Mam takovy zvlastni pocit, ze je daleko dulezitejsi nez ty nebo ja. Je treba se s ni dohodnout —“

„Musi se dostat do bezpeci,“ odporovala Insignova.

„Souhlasim, ale musime se s ni domluvit o co mozna nejlepsim postupu. Je mlada, nezkusena, ale mozna vi sama lepe, co je zapotrebi udelat. Prodiskutujeme to jako tri dospeli lide. Slib mi, Eugenie, ze nezneuzijes sve materske autority.“

Insignova trpce odpovedela: „Jak ti to muzu slibit? Ale dobra, promluvime si s ni.“

Takze ted vsichni tri sedeli v Genarrove kancelari, cloneni zapnute. Marlene preskakovala pohledem z jednoho na druheho. Sevrenymi rty pronesla: „Tohle se mi nelibi.“

Insignova odpovedela: „Obavam se, ze mame pro tebe spatne zpravy. Nebudu to protahovat. Premyslime o navratu na Rotor.“

Marlene uzasle vzhledla. „Ale co tva prace, mami? Nemuzes to jen tak nechat plavat. Vidim, ze ani nechces. V tom pripade nechapu.“

„Marlene,“ Insignova mluvila pomalu a durazne. „Uvazujeme o tvem navratu na Rotor. Pouze o tvem.“

Nastala chvile ticha, behem ktere Marlene uprene pozorovala jejich obliceje. Potom, skoro septem, rekla: „Vy to myslite vazne. Ne, tomu neverim. Ja se nevratim na Rotor. Nechci. Nikdy. Muj svet je Erythro. Chci zustat tady.“

„Marlene —“ spustila Insignova, hlas ji pomalu prechazel v jekot.

Genarr mirne zavrtel hlavou a zdvizenou rukou ji zastavil. Ztichla a Genarr se jemne zeptal: „Proc tolik touzis po tom, abys tu mohla zustat, Marlene?“

Marlene usecne odpovedela: „Protoze proste chci. Clovek muze mit bez nejakych zvlastnich duvodu chut na urcite jidlo — proste ma na to chut. Nevi proc. Proste to chci. Ja mam chut na Erythro. Nevim proc, ale chci to. A nepotrebuju nikomu nic vysvetlovat.“

„Matka ti povi, co vime.“

Insignova uchopila Marleninu chladnou, odmitavou ruku a spustila: „Pamatujes si, Marlene, jak jsi mi, nez jsme odjeli na Erythro, vypravela o tvem rozhovoru s komisarem Pittem a —“

„Ano?“

„Jak ses zminila, ze kdyz rekl, ze muzeme odejit na Erythro, tak neco zatajil. Nevedela jsi co, ale rikala jsi, ze je to spise neco neprijemneho — jakoby zleho.“

„Ano, pamatuju.“

Insigriova zavahala a Marleniny napjate rysy jeste vic ztvrdly. Zacala septat, jako kdyby v duchu rozmlouvala sama se sebou a docela si pritom neuvedomovala, ze sve myslenky rika nahlas. „Kmitnuti oka. Ruka u spanku. Pomalu klesa.“ Hlas utichl, prestoze rty se neprestavaly pohybovat.

Nato pobourene vybuchla: „Ty mas dojem, ze to nemam v hlave v poradku?“

„Ne,“ pospisila si Insignova. „Prave naopak, drahousku. Vime, ze tvuj mozek pracuje bezvadne a chceme, aby to tak zustalo i nadale. Je to takhle —“

Marlene si, s vyrazem, ktery mel nejspis vyjadrovat nejhlubsi pochybnosti, vyslechla historii o erythrejske Nakaze. „Vidim, ze tomu veris, matko, ale co kdyz ti nekdo proste lhal?“

„Slysela to ode me,“ rekl Genarr, „a ze sve osobni zkusenosti ti muzu potvrdit, ze je to vsechno pravda. Myslis, ze lzu? Mluvim pravdu.“

Marlene to proste vzala jako fakt a pokracovala dal. „A proc by prave mne melo hrozit nejake nebezpeci? Vetsi nez tobe nebo matce?“

„Jak ti uz matka rekla, Marlene — Mame za to, ze Nakaza pusobi ucinneji na lidi s bohatsi dusevni sferou, s vetsi predstavivosti. Existuji dukazy, podle kterych jsou nekteri lide presvedceni, ze zvlast schopne mozky podlehaji Nakaze snaze, a jelikoz ten tvuj je ten nejpozoruhodnejsi, jaky jsem kdy poznal, zda se mi mozne, ze budes k Nakaze nebezpecne nachylna. Komisar poslal instrukce, ze mas mit na Erythro volnou ruku, ze ti mame vsechno umoznit, dokonce ze ti mame dovolit prozkoumat povrch vne Kopule — pokud si to budes prat. Zni to od nej velmi uslechtile, ale neni to nahodou proto, ze chce, ze doufa, ze se tim zvysi pravdepodobnost tve infikace?“

Marlene nedavala najevo, co si o tom mysli.

„Copak to nechapes, Marlene? Komisar te nechce zabit. Z toho ho neobvinujeme. Jen chce vyradit z cinnosti tvuj rozum. Nehodi se mu do kramu. To, ze snadno rozpoznas jeho zamery, o kterych nechce, abys vedela — to proste nestrpi. Libuje si v tom, kdyz muze neco utajit.“

„Jestli se mi komisar Pitt pokousi ublizit,“ protahla Marlene, „proc se potom pokousite poslat me zpatky k nemu?“

Genarr pozdvihl oboci. „To uz jsme ti vysvetlili. V nebezpeci jsi tady.“

„V nebezpeci budu tam, v jeho blizkosti. Co udela — jestli se me chce opravdu zbavit? Jestli si mysli, ze budu znicena tady, tak me pusti z hlavy. Necha me tu na pokoji, aspon tak dlouho, co tady zustanu, neni to tak?“

„Ale co Nakaza, Marlene? Nakaza!“ Natahla se, aby ji objala. Marlene se jejimu objeti vyhnula. „Ta mi nedela starosti.“

„Vzdyt jsme ti vysvetlili —“

„Na tom nezalezi, co jste mi vysvetlili. Tady mi nic nehrozi. Vubec nic. Sve nitro znam. Ziju s nim cely zivot. Rozumim mu. Nic mu nehrozi.“

Genarr rekl: „Bud rozumna, Marlene. Nehlede na to, jak vyrovnana si pripadas, tvuj mozek je vystaveny ruznym nemocim a porucham. Clovek muze dostat meningitidu, epilepsii, mozkovy nador, nakonec i starnuti neni nic