rekl, bude mnohem snazsi lokalizovat je podle jejich radioveho vysilani. A co vic —“
„Ano?“
„Koropatsky chce, abychom prinesli zpatky dukaz toho, ze jsme byli na Rotoru, mysli si, ze tim nejlepe dokazeme, ze jsme podnikli cestu do vzdaleneho vesmiru a zpatky, cestu dlouhou cele svetelne mesice, popripade i roky. Az na to, ze nevime, co presne bude dostatecne presvedcive? Rekneme, ze najdeme nejake bludne kusy kovu nebo betonu. Co myslis, ze by rekli? Kus zeleza, na kterem neni nic typicky rotorskeho, a ktery jsme stejne dobre mohli uz mit s sebou cestou tam. I kdybychom nasli nejaky kousek ocividne rotorskeho puvodu — nejaky artefakt, ktery mohl pochazet pouze z Rotoru — mohli by ho povazovat za padelek.
Kdyby vsak Rotor zil a fungoval, mozna bychom mohli presvedcit nektereho Rotorana, aby se vratil s nami. Rotorana uz identifikovat lze. Otisky prstu, struktura sitnice, analyza DNA. Mozna se i najdou koloniste nebo Pozemstane, kteri by toho urciteho Rotorana, ktereho bychom privezli s sebou, znali. Koropatsky bez ustani naznacoval, abychom udelali prave tohle. Ohanel se tim, ze Kolumbus si ze sve prvni cesty za ocean privezl domorode Americany.
Ovsem —“ Wendelova si zhluboka povzdechla a pokracovala, „existuje urcity limit, kolik toho muzeme s sebou vzit zpatky, ziveho nebo neziveho. Jednou mozna postavime plavidla velka jako kolonie, ale nase prvni lod bude mala a (podle pozdejsich meritek) primitivni vecicka, o tom nepochybuji. Mozna vezmeme jednoho Rotorana, vic bychom nezvladli, a tak si budeme muset vybrat toho praveho.“
„Mou dceru Marlene,“ rekl Fisher.
„Treba nebude chtit. Muzeme vzit jen toho, kdo si to bude prat. Mezi tolika tisici se urcite nekdo najde, mozna i vic, ale jestli nebude chtit jit s nami ona —“
„Marlene bude chtit jit. Nechas me s ni promluvit. Nejak ji presvedcim.“
„Jeji matka bude treba proti.“
„Nejak ji presvedcim,“ opakoval Fisher uminene. „Nejak to uz udelam.“
Wendelova si znovu povzdechla. „Nemuzu te nechat zivit se touhle myslenkou, Crile. Copak nechapes, ze tvou dceru s sebou vzit nemuzeme, i kdyby chtela?“
„Proc ne.
„Byl ji rok, kdyz odesli. Nema na slunecni soustavu zadne vzpominky. Nikdo ve slunecni soustave by ji nemohl identifikovat. Je velmi nepravdepodobne, ze by tu o ni existovaly zaznamy, ktere by se daly nezavisle overit. Ne, musi to byt nekdo prinejmensim ve strednich letech, a zaroven nekdo, kdo byl na jinych koloniich, nebo jeste lepe, na Zemi.“
Chvilicku se odmlcela a nejiste pokracovala: „Napriklad tvoje zena. Nerikal jsi jednou, ze nejaky cas studovala na Zemi? Budou tam o ni zaznamy a bude mozno ji identifikovat. I kdyz, abych rekla pravdu, mnohem radeji bych vybrala nekoho jineho.“
Fisher mlcel.
Wendelova, skoro plase, dodala: „Je mi lito, Crile. Ja si to tak neprala.“
„Jen at je Marlene nazivu,“ dodal horce Fisher. „Uvidime, co se da delat.“
DVACET JEDNA
SNIMEK
45
„Omlouvam se,“ rekl Siever Genarr, a podival se pres svuj velky nos na matku a dceru takovym stylem, ze by mu musely prominout, i kdyby nic nerekl. „Tvrdil jsem Marlene, ze to neni moc rusna prace a temer vzapeti jsme meli mensi krizi s dodavkou energie a ja zjistil, ze musim nasi malou poradu odlozit. Krize, vlastne to ani nebylo nic mimoradneho, kdyz se na to tak zpetne divam, je v tuto chvili za nami. Odpoustite mi?“
„Zajiste, Sievere,“ rekla Eugenie Insignova znacne nervozne. „I kdyz netvrdim, ze to byly vesele tri dny. Mam pocit, ze kazda hodina naseho pobytu zde zvysuje Marlenino ohrozeni.“
„Ja z Erythro nemam nejmensi strach, strycku Sievere.“
Insignova podotkla: „A nemyslim si, ze proti nam muze Pitt na Rotoru neco podniknout. Uvedomuje si to, jinak by nas neposlal sem.“
„A ja se pokusim sehrat roli poctiveho smirciho soudce a vyhovet vam obema. At uz Pitt muze nebo nemuze provest neco primo, zbyva hodne toho, co muze udelat neprimo, takze je, Eugenie, nebezpecne ze strachu z Erythro podcenovat Pittovo odhodlani a duvtip. Tak napriklad, kdyz se vratis na Rotor, porusis tim jeho prikaz stran vyjimecneho stavu, a muze te strcit do vezeni nebo poslat do exilu na Novy Rotor, nebo dokonce zpatky sem,“ rekl Gennar.
„Co se tyce Erythro, nebezpeci Nakazy nepodcenujeme, prestoze se zda, ze ve sve prvotni virove podobe zanikla. Nechtel bych Marlene vystavit nejakemu riziku stejne jako ty, Eugenie.“
Marlene podrazdene zaseptala: „Zadne riziko neexistuje.“
„Sievere, nemyslim si, ze bychom meli v tomto rozhovoru pokracovat za pritomnosti Marlene.“
„Mylis se. Chci, aby pri tom byla. Mam dojem, ze vi lepe nez my oba, co by mela udelat. Ona je spravcem sve duse a nasim ukolem je michat se ji do toho co nejmene.“
Insignova vydala neartikulovany zvuk. Genarr, jehoz hlas o poznani ztvrdl, pokracoval: „Chci, aby Marlene u toho byla. Chci znat jeji nazor.“
Insignova namitla: „Ale ty jeji nazor prece znas. Chce vyjit ven a ty tvrdis, ze ji musime dovolit vsechno, co si zamane, protoze v ni vidis neco magickeho.“
„O nicem magickem nepadlo jedine slovo, ani o tom, ze bychom ji meli jen tak pustit ven. Navrhuji experiment. Se vsemi patricnymi bezpecnostnimi opatrenimi, samozrejme.“
„Jakeho druhu?“
„Tak za prve bych chtel mit snimek jejiho mozku.“ Otocil se k Marlene. „Snad chapes, Marlene, ze je to nezbytne? Mas nejake namitky?“
Marlene se mirne zakabonila. „Uz mi delali mozkove snimky. Kazdemu kdysi delali mozkovy snimek. Nez cloveka pusti do skoly, musi mu udelat mozkovy snimek. Pokazde, kdyz ti delaji podrobne lekarske vysetreni, tak —“
„Ja vim,“ prerusil ji chapave Genarr. „Tak docela jsem zase ty tri dny nepromarnil. Mam tu“ — jeho ruka spocinula na stohu pocitacovych sestav na levem okraji stolu — „komputerizaci vsech mozkovych snimku, ktere ti kdy udelali.“
„Ale neco zamlcujes, strycku Sievere,“ rekla Marlene klidne.
„Ach,“ protahla triumfalne Insignova. „Co skryva, Marlene?“
„Je neklidny. Neveri tak docela memu pocitu bezpeci. Je na rozpacich.“
„To snad ne, Marlene. O tvem bezpeci jsem si naprosto jisty.“
Ale Marlene, v zapalu nahleho prozreni, namitla: „Myslim, ze proto jsi cekal ty tri dny, strycku Sievere. Presvedcoval jsi sam sebe, abych nepostrehla tvoji nejistotu. Jenze to nezabralo. Postrehla jsem ji stejne.“
„Kdyz se to da postrehnout, Marlene, tak jen proto, ze mi na tobe tak zalezi, ze i nejmensi riziko povazuji za neprijatelne.“
Insignova vzplanula: „Kdyz povazujes i to nejmensi riziko za neprijatelne, jak si myslis, ze se asi citim ja jako matka? Takze, abys ulevil sve nejistote, porusis lekarske tajemstvi a sezenes si Marleniny mozkove snimky.“
„Musel jsem se neco dozvedet. Taky jsem se dozvedel. Jsou totiz nevyhovujici.“
„V jakem smeru?“
„V pocatcich Kopule, kdy neustavaly pripady Nakazy, jsme se zamerili na vyvoj detailnejsiho mozkoveho snimkovani a vykonnejsiho programu pro pocitac, ktery interpretuje udaje. Na Rotor se nikdy neposlal. Pittova prehnana touha utajit Nakazu ho dovedla az k tomu, ze odmitl vylepseny mozkovy snimkovac, ktery jsme vyvinuli. Mohlo by to zavdat pricinu k nezadoucim otazkam a recem. Z meho pohledu nesmysl, ale v tomto pripade, jako i v
