mnoha dalsich, Pitt prosadil svou. Proto tvrdim, ze Marlene nikdy neudelali poradny snimek mozku a chci, aby ji ho udelali na nasem zarizeni.“
Marlene ucouvla: „Ne.“
V Eugeniine obliceji kmitl plaminek nadeje. „Proc ne, Marlene?“
„Protoze kdyz strycek Siever rekl, ze — tak si najednou prestal byt jisty.“
Ohradil se: „Ne, to neni —“ Zmlkl, zdvihl ruce a nechal je beznadejne klesnout. „O co se to snazim? Marlene, drahousku, kdyz se ti najednou zdam nejisty, tak je to proto, ze potrebujeme co nejpodrobnejsi mozkovy snimek, aby nam poslouzil jako standard tveho normalniho mentalniho stavu. Aby nam dalsi mozkovy snimek porovnanim rekl, ze doslo k nejake zmene, v pripade, ze bys po styku s Erythro utrpela treba jen nejnepatrnejsi mentalni poruchu, takovou, ze by ji pouhym pohledem ci rozhovorem neslo postihnout. No a v momente, kdy se zminim o detailnim mozkovem snimku, me napadne moznost zjisteni mentalni zmeny jinak nezjistitelne — a sama myslenka ve mne automaticky vyvola znepokojeni. To je to, co ty registrujes. No tak, Marlene, jak velke znepokojeni ve mne registrujes? Jak velke?“
„Moc velke ne, ale je tam,“ rekla Marlene. „Vim jen to, ze jsi znepokojeny, ale nevim proc. Treba je tenhle specialni mozkovy snimkovac nebezpecny.“
„Jak by mohl? Pouzili jsme ho uz tolikrat — Marlene, ty vis, ze ti Erythro neublizi, a to, ze ti mozkovy snimek neublizi, nevis?“
„Ne.“
„A vis, ze ti
„Ne,“ pripustila po nejake chvilce neochotne Marlene.
„Jak si muzes byt jista o Erythro a nejista o mozkovem snimku?“
„Nevim. Proste vim, ze mi Erythro neublizi, ale jestli mi neublizi nebo ublizi mozkovy snimek, nevim.“
Genarr se usmal. Nebylo zapotrebi zadnych zvlastnich schopnosti, aby clovek videl, jak moc se mu ulevilo.
„Proc te to tak tesi, strycku Sievere?“
„Protoze, kdyby sis sve intuitivni pocity vymyslela — abys byla dulezita nebo jen tak z romantiky ci z nejakeho sebeklamu — aplikovala bys je na vsechno. Ale to ty nedelas. Ty si vybiras. Nektere veci vis a nektere veci nevis. To me daleko vice utvrzuje v presvedceni, ze kdyz tvrdis, ze vis bezpecne, ze ti Erythro neublizi, je to fakt a uz se ani trochu nebojim, ze by mozkovy snimek mohl ukazat neco zneklidnujiciho.“
Marlene se obratila k matce. „Ma pravdu, mami. Citi se ted o moc lepe a ja se taky citim lip. Je to jasne. Chapes to, ne?“
„Nezalezi na tom, jestli to chapu,“ rekla Insignova. „
„Ach, mami,“ zabrucela Marlene. A hlasiteji ke Genarrovi: „Necham se snimkovat.“
46
„To se dalo cekat,“ mumlal si Siever Genarr.
Pozoroval, jak se pomalu objevovaly a zase vytracely barvy podivuhodnych, temer kvetnatych obrazcu pocitacove grafiky. Po jeho boku Eugenie Insignova pozorne sledovala monitor, ale nerozumela nicemu.
„Co se dalo cekat, Sievere?“ zeptala se.
„Neumim ti to vysvetlit, protoze tu jejich hantyrku neovladam. A kdyby ti to ozrejmila Ranay D'Aubissonova, ktera je v tomhle mistni specialista, nerozumel bych ji ani ja, ani ty. Nicmene tohleto mi vysvetlila —“
„Vypada to jako hlemyzdi ulita.“
„To dela to vybarveni. Ranay tvrdi, ze je to vic znameni slozitosti nez nejakeho konkretniho fyzickeho utvaru. Tahle cast je atypicka. Normalne ji v mozku nenajdeme.“
Eugenii se roztrasly rty: „Chces rict, ze uz to dostala?“
„Ne, jisteze ne. Rikam atypicka, ne abnormalni. To prece nemusim zkusenemu vedci, jako jsi ty, vysvetlovat. Musis uznat, ze Marlene opravdu je jina. Svym zpusobem jsem rad, ze tam ta ulita je. Kdyby mela naprosto standardni mozek, nezbyvalo by nam, nez zasnout nad tim, proc je takova; odkud se bere ta jeji vnimavost. Umi to na nas tak sikovne zahrat, nebo jsme proste hlupaci?“
„Ale jak vis, ze to neni neco — neco —“
„Zhoubneho? Jak by mohlo? Shromazdili jsme vsechny jeji mozkove snimky pocinaje detstvim. Tahle atypicnost tam byla vzdycky.“
„To mi nikdo nikdy nerekl. Ani slovem mi to nikdo nikdy nenaznacil.“
„Ovsem, ze ne. Prvni mozkove snimky byly celkem primitivni a tohle neukazaly, alespon ne tak, aby te to uderilo do oci. Ale kdyz ted mame k dispozici nove mozkove snimkovace citlive na kazdicky detail, muzeme se vratit k tem starym a najit to na nich. Ranay to uz taky udelala. Tahle vyspela snimkovaci technologie se uz davno mela stat rotorskym standardem. Ze to Pitt zarazil, byl jeden z jeho nejhloupejsich tahu. Jiste, levny neni.“
Insignova zamumlala:
„Zaplatim.“
„Neblazni. Jeji mozkove snimky jdou na ucet Kopule. Koneckoncu nam to muze pomoct s vyresenim zahady Nakazy. Prinejmensim tohle budu tvrdit, jestli se me na to nekdy budou ptat. Tak vidis, ted mame Marlenin mozek zaznamenany tak komplexne jako nikdy predtim. Sebemensi pripadna zmena se objevi na obrazovce.“
„Nemas vubec predstavu, jakou mi to nahani hruzu,“ rekla Insignova.
„Chapu te, vzdyt vis. Ale ona si je tak sebejista, ze si nemohu pomoct a musim stat pri ni. Jsem presvedceny, ze takovy nezlomny pocit bezpeci z neceho prameni.“
„A nevis z ceho?“
Genarr ukazal na hlemyzdi ulitu. „Ty to nemas, ja to nemam, takze nam neprislusi rikat, odkud se ten jeji pocit bezpeci bere. Ale ona ano a tak ji musime dovolit vyjit na povrch.“
„Proc ale riskovat jeji zdravi? Nechtel bys mi vysvetlit, proc musime riskovat jeji zdravi?“
„Ze dvou duvodu. Za prve, pusobi dojmem, ze je uz rozhodnuta a ja mam pocit, ze drive ci pozdeji dosahne vseho, k cemu se jednou rozhodne. V tom pripade vyjde nastejno, jestli to udelame dobrovolne nebo ne, protoze bychom ji stejne dlouho nezadrzeli. Za druhe, je mozne, ze se tim dozvime neco vic o Nakaze. Co, nemam tuseni, ale cokoli, i ta nejmensi drobnost, ktera by nam poskytla dodatecnou informaci o Nakaze, je k nezaplaceni.“
„Ne na ukor rozumu me dcery.“
„K tomu nedojde. Kvuli tobe, prestoze Marlene duveruju a verim, ze v tom neni zadne riziko, udelam vsechno, abychom ho minimalizovali. Predne ji nepustime na povrch hned. Napriklad bych ji mohl vzit na vyhlidkovy let po Erythro. Uvidi jezera, roviny, hory, kanony. Muzeme letet dokonce az k mori. Ma takovou zvlastni chladnou krasu — jednou jsem ho videl — ale je puste. Nikde nespatris zadny zivot — az na prokaryoty ve vode a ti jsou samozrejme neviditelni. Je mozne, ze ji takova uniformni pustota odradi a prestane se o povrch Erythro zajimat.
A kdyby se prece jen chtela podivat ven, ucitit erythrejskou pudu pod vlastnima nohama, dohledneme na to, aby mela na sobe E-oblek.“
„Co je E-oblek?“
„Erythrejsky oblek. Nic sloziteho — bezny skafandr, az na to, ze se v nem nemusi drzet pretlak proti vakuu. Je to nepropustna kombinace plastiku a textilu, ktera je velmi lehka a nebrani v pohybu. Helma s filtrem proti infracervenemu zareni uz neni tak bezna, navic ma pridavnou zasobu vzduchu a ventilaci. Vysledek je ten, ze clovek v E-obleku neni vlastne vystaven erythrejskemu prostredi. Navic s ni nekdo bude.“
„Kdo? Nesverila bych to nikomu krome sebe.“
Genarr se usmal. „Nikoho vhodnejsiho si uz ani nedokazu predstavit. Nic o Erythro nevis a navic se ji bojis. Tebe bych se ven neodvazil pustit. Podivej se, jediny clovek, kteremu to muzeme sverit, jsem ja a ne ty.“
„Ty?“ Insignova na nej civela s otevrenou pusou.
„Proc ne? Nikdo nezna Erythro lepe nez ja, a jestli je Marlene k Nakaze imunni, tak ja take. Za celych deset let se u me nic neobjevilo. Co vic, umim ridit letadlo, coz znamena, ze nebudeme potrebovat pilota. A taky nezapomen, ze kdyz budu s ni, budu ji mit vic na ocich. A kdyby udelala neco nezvykleho, at uz by to byla jakakoli malickost, tak ji bleskove dovezu nazpatek.“
„Coz uz bude, samozrejme, stejne pozde.“
