„Mensi?“ rekla Marlene udivene. „Pocitac mi rekl, ze je to Nemesis, kdo je z tech dvou mensi.“
„Ve skutecnosti ano. Ale Rotor je Nemesis mnohem bliz, nez byl za starych casu Slunci, proto se Nemesis zda vetsi.“
„Od Nemesis jsme vzdaleni ctyri miliony kilometru, ze?“
„Ale od Slunce jsme byli vzdaleni padesat milionu kilometru. Kdybychom byli takto vzdaleni od Nemesis, prijimali bychom mene nez jedno procento mnozstvi svetla a tepla, jake prijimame ted. A kdybychom byli tak blizko Slunci jako jsme Nemesis, tak bychom se vyparili. Slunce je mnohem vetsi, jasnejsi a teplejsi nez Nemesis.“
Marlene se na Genarra nedivala, ton jeho hlasu ji zjevne stacil. „Z toho, jak to rikas, strycku Sievere, mam dojem, ze bys byl nejradeji zpatky u Slunce.“
„Narodil jsem se tam a tak neni divu, ze me nekdy prepadne touha po domove.“
„Ale Slunce je zhave a zarive. To musi byt nebezpecne.“
„Nedivali jsme se do nej. A stejne tak by ses nemela divat prilis dlouho na Nemesis. Divej se jinam, drahousku.“
Presto sam vrhl na Nemesis jeste jeden rychly pohled. Visela na zapadni obloze, ruda a nesmirna, s viditelnym prumerem na ctvrtem stupni oblouku, tedy osmkrat tak velka jako Slunce pozorovane ze stare polohy Rotoru. Tiche cervene kolecko svetla, ale Genarr vedel, ze (ac pomerne zridkakdy) se stavalo, ze vzplanulo a na jeho vyrovnane tvari se na nekolik minut ukazala bila skvrnka, na niz se nedalo divat pouhyma ocima. Male, temne rude slunecni skvrny byly castejsi, ale hure postrehnutelne.
Zabrucel prikaz letadlu a to se stocilo tak, aby se jim Nemesis dostala ze zorneho pole.
Marlene na Nemesis naposledy zamyslene pohledla a potom uz se venovala panoramatu Erythro, ktere se pod ni rozkladalo.
„Na tu vsudypritomnou ruzovou barvu si clovek zvykne,“ rekla. „Po nejake chvilce uz mu tak ruzova ani nepripadne.“
Genarr si toho uz take vsiml. Jeho zrak rozeznaval rozdilnosti v odstinech, takze se mu svet pod nimi zdal mene monochromaticky. Reky a jezirka byly narudlejsi a tmavsi nez sous a obloha vypadala celkove tmavejsi. V atmosfere byla rozptylena jen mala cast z nachoveho svitu Nemesis.
Nejbeznadejneji vsak na Erythro pusobila jeji pustota. Rotor, i kdyz v malem meritku, mel zelena pole, zlute obili, ruznobarevne ovoce, hlucna zvirata. Vsechny barvy a zvuky patrici k lidskemu spolecenstvi.
Zde panovalo jen ticho a nehybnost.
Marlene se zamracila. „Na Erythro je zivot, strycku Sievere.“
Genarr nepoznal, jestli mu to Marlene oznamuje nebo se ho pta nebo odpovida na otazku, kterou ji prozradilo jeho telo. Tvrdila mu to nebo potrebovala ujisteni?
„Jiste,“ rekl. „Je ho tu plno. Je vsude. A nejen ve vode. Prokaryoti ziji i v mikroskopickych vrstvickach vody v casteckach pudy.“
V tom se pred nimi na horizontu zacal objevovat ocean, nejprve jako nepatrna tmava cara, potom, jak se k nemu letadlo priblizovalo, jako stale sirsi a sirsi prouzek.
Genarr starostlive vrhnul na Marlene postranni pohled, aby videl, jak to na ni pusobi. O erythrejskych oceanech uz jiste cetla a musela je videt v holovizi, ale neni nad skutecny zazitek. Genarr, ktery byl na Zemi jednou (jednou!) jako turista, uz pobrezi oceanu videl. Ovsem nad oceanem a z dohledu pevniny nebyl nikdy a sam nevedel, jak na to bude reagovat.
Pobrezi se pod nimi prevalilo a ted to byla pevnina, z ceho se stala svetlejsi cara za jejich zady a co nakonec zmizelo docela. Genarr se s podivnym pocitem okolo zaludku podival pod sebe. Vzpomnel si na jednu prastarou metaforu: „vinove rude more.“ Ocean pod nimi vskutku pripominal obrovskou, prevalujici se masu cerveneho vina, misty pokrytou naruzovelou penou.
V te ohromne vodni mase se nedalo orientovat, a nebylo ani kam pristat. Samotna podstata slova „poloha“ ztratila smysl. Presto vedel, ze kdyby se chtel vratit, stacilo pouze letadlu naridit, aby je zavezlo zpet na pevninu. Mozek letadla neustale zaznamenaval jejich polohu podle rychlosti a smeru a vedel, kde je pevnina — dokonce i kde je Kopule.
Vleteli pod hustou vrstvu mracen. Ocean zcernal. Jedno Genarrovo slovo a letoun proletel oblaky a vznesl se nad ne. Nemesis opet zazarila, zatimco ocean pod nimi uz nebyl videt. Namisto neho tam bylo more ruzovych vodnich kapicek, vzdouvajici a prelevajici se z mista na misto, takze za oknem obcas proletel car mlhy.
Potom se mracna zacala trhat a mezi jejich okraji znovu prosvitlo vinove temne more.
Marlene se divala, usta pootevrena, dech neznatelny. Vydechla:
„To je vsechno voda, ze, strycku Sievere?“
„Tisice kilometru vsemi smery, Marlene — a misty deset kilometru hluboka.“
„Kdyby tam clovek spadl, tak by se asi utopil.“
„To te nemusi trapit. Nase letadlo do oceanu nespadne.“
„Ja vim, ze ne,“ rekla Marlene s naprostou samozrejmosti.
Za chvili se jim naskytne dalsi pohled, na ktery by ji asi mel pripravit, napadlo Genarra.
Marlene mu prerusila myslenky. „Znovu zacinas byt neklidny, strycku Sievere.“
Genarr se musel pousmat nad tim, s jakou samozrejmosti uz bral Marleniny odhalovaci schopnosti. Rekl: „Nikdy jsi nevidela Megas a ja jsem premital, jestli ti ji mam ukazat. Totiz, k Megas je privracena jen jedna strana Erythro a Kopule byla postavena na opacne strane, takze na nasi obloze se Megas nikdy neukaze. Ale kdyz poletime dal timto smerem, dostaneme se Megas na dohled a uvidime ji stoupat nad obzor.“
„To bych rada videla.“
„Jak si prejes, ale priprav se na to. Je velka. Doopravdy velka. Skoro dvakrat tak objemna jako Nemesis, a vypada to, jako by na nas mela kazdou chvili spadnout. Nekteri lide ten pohled zkratka neunesou. Ale nespadne. Zkus na to pamatovat.“
Vystoupali do vetsi vysky a zrychlili. Pod nimi lezel ocean, stale stejne vrascity a misty zakryty mraky.
Za chvili Genarr upozornil: „Kdyz se podivas pred sebe, trosku doprava, uvidis, jak se Megas zacina vynorovat nad horizontem. Natocime se proti ni.“
Nejdrive to pripominalo tenky pruh svetla lemujici horizont, ale potom se to zacalo pomalu zdvihat jako priboj. Nato se nad horizont vznesla stale se rozsirujici vysec temne rudeho kruhu. Byl zretelne tmavsi nez Nemesis, ktera byla stale viditelna na pravem boku vzadu za letadlem, ponekud nize nad obzorem.
Jak se Megas zvetsovala, behem chvile bylo jasne, ze pred nimi neni uplny svetelny kruh, ale jen neco vic nez polokruh.
Marlene hloubave pronesla: „Tak tohle je to, cemu se rika 'faze', ze?“
„Presne tak. Vidime jen cast osvetlenou Nemesis. Jak se Erythro otaci kolem Megas, vypada to, jako by se Nemesis priblizovala k Megas, a my videli stale mensi a mensi cast osvetlene poloviny planety. Potom, kdyz Nemesis proleti tesne nad nebo pod urovni Megas, vidime jen tenounky osvetleny obrys Megas; to je vse, co se da zahlednout z jeji osvetlene poloviny. Nekdy Nemesis proleti za Megas. Dojde k zatmeni Nemesis a na nebe vyjdou vsechny matne nocni hvezdy, ne pouze ty, ktere se ukazuji i tehdy, kdyz je Nemesis na obloze. Behem zatmeni muzeme videt na nebi velky, temny kruh, v nemz nesviti ani jedina hvezda; podle neho poznas, kde se Megas nachazi. A kdyz se Nemesis objevi na druhe strane, znovu uvidis ten tenounky osvetleny obrys.“
„To je nadhera,“ rekla Marlene. „To je jako predstaveni na obloze. A podivej se na Megas — vsechny ty pohybujici se pruhy.“
Rozprostiraly se pres osvetlenou cast planety, siroke, cerveno-hnede, promichane s oranzovymi prouzky, a pomalu se propletaly.
„To jsou bourkove pasy,“ rekl Genarr, „s hroznymi vetry vanoucimi sem a tam. Kdyz se pozorne podivas, uvidis, jak se nekde utvori skvrnka, zvetsi se, kousek se posune, potom se roztahne do sirky a zmizi.“
„To je jako holovizni predstaveni,“ vydechla Marlene omamene. „Jak to, ze se na to lide bez prestani nedivaji?“
„Astronomove se divaji. Pozoruji to svymi pristroji, napojenymi na pocitac, umistenymi na teto polokouli. Sam jsem to sledoval v nasi observatori. Vis, ve slunecni soustave mame podobnou planetu. Jmenuje se Jupiter a je dokonce vetsi nez Megas.“
Mezitim uz nad obzor vystoupala cela planeta. Vypadala jako napuchly balon, ktery na leve polovine nejakym zvlastnim zpusobem castecne uchazi.
Marlene byla unesena: „To je krasa. Kdyby Kopuli postavili na teto strane Erythro, mohli by to videt vsichni.“
