„To ne, Marlene. To by asi neslo. Vetsina lidi nema Megas rada. Rikal jsem ti, ze nekteri maji pocit, ze na ne Megas pada. Desi je to.“
Marlene netrpelive poznamenala: „Takova hloupa myslenka muze napadnout jen par lidi.“
„Ze zacatku. Ale hloupe myslenky mohou byt nakazlive. Strach se siri a nekdo, kdo by se sam normalne nebal, se zacne bat proto, protoze se boji jeho soused. Copak ses s necim takovym jeste nesetkala?“
„Ano, setkala,“ odvetila Marlene s nadechem horkosti. „Kdyz si jeden kluk o nejake kace mysli, ze je hezka, mysli si to i ostatni. Zacnou se predhanet —“ zarazila se, jakoby zahanbene.
„Nakazlivost strachu byla jednim z duvodu, proc jsme Kopuli postavili na opacne polokouli. Dalsi je ten, ze kdyz je Megas neustale na obloze, byla by na teto polokouli astronomicka pozorovani obtiznejsi. Ale myslim, ze je nacase, abychom se vratili. Vis, jaka je matka. Bude strachy bez sebe.“
„Tak ji zavolej a rekni, ze jsme v poradku.“
„To neni nutne. Nas letoun vysila nepretrzite signaly. Vi, ze jsme v poradku — fyzicky. Ale ona ma strach z neceho jineho,“ rekl a vyznamne si poklepal na celo.
Marlene se prudce oprela do operadla a ve tvari se ji mihl vyraz nespokojenosti. „Ach jo. Ja vim, ze mi vsichni reknou: 'To je jen proto, ze te ma moc rada, ale me uz to vazne nebavi. Proc mi nemuze jednoduse uverit, kdyz ji rikam, ze se mi nic nestane?“
„Protoze te ma moc rada,“ rekl Genarr a tichym hlasem letadlu naridil, aby se vratilo zpet, „stejne jako ty mas rada Erythro.“
Marlene se okamzite rozsvitil oblicej: „Ach ano, to mam.“
„Ja vim. Staci te pozorovat, jak na ni reagujes.“
A Genarra napadlo, jak by asi Eugenie reagovala na
51
Reagovala vztekle. „Co tim chces rict, ze miluje Erythro? Jak muze milovat mrtvy svet? Je mozne, ze bys ji tak oblbnul? Existuje nejaky duvod, proc bys ty chtel, aby ji milovala?“
„Eugenie, bud rozumna. Vazne si myslis, ze je mozne Marlene oblbnout? Uz se ti to nekdy podarilo?“
„Tak co se stalo?“
„Vlastne jsem se ji pokusil vystavit situaci, ktera by se ji nelibila nebo ze ktere by mela strach. Takze jestli jsem se o neco pokusil, tak jedine o to, aby se ji Erythro znelibila. Vim ze zkusenosti, ze Rotorane odchovani malou a tesnou kolonii nekonecnost Erythro nesnaseji; nelibi se jim cervene svetlo ani ta ohromna oceanova louze, nechteji videt stahujici se mraky, nelibi se jim Nemesis; a ze vseho nejvic se jim nelibi Megas. Vsechny tyhle veci je vetsinou deprimuji a desi. A ja je Marlene ukazal vsechny. Vzal jsem ji nad ocean a potom jeste dal, aby videla Megas celou nad obzorem.“
„A?“
„A ji to vubec nevadilo. Rekla, ze si uz zvykla na cervene svetlo, a ze ji uz nepripada tak straslive. Ocean ji nevylekal ani v nejmensim, a co mi dodalo byl fakt, ze Megas ji pripadala zajimava a zabavna.“
„Tomu neverim.“
„Budes muset. Je to pravda.“
Insignova se zamyslela a potom zdrahave pronesla: „Mozna to je priznak toho, ze se u ni uz projevuje ta — ta —“
„Nakaza? Hned po priletu jsem zaridil dalsi mozkovy snimek. Jeste nemame uplnou analyzu, ale predbezna prohlidka neukazala zadne zmeny. Mozkove krivky se meni velmi vyznamne uz pri velmi lehkych pripadech onemocneni Nakazou. Marlene ji proste nema. Nicmene me napadla zajimava myslenka. Vime, ze Marlene je vnimava, ze si dokaze povsimnout nejruznejsich drobnosti. Pocitu, ktere do ni proudi z jinych lidi. Ale videla jsi nekdy, ze by tomu bylo naopak? Ze by ona vyzarovala pocity do druhych?“
„Nechapu, kam miris.“
„Vi, kdy jsem nejisty nebo mirne rozruseny, i kdybych se to snazil ukryt sebevic, nebo ze jsem klidny a vyrovnany. Ale existuje zpusob, jak by me mohla prinutit nebo nejak napomoci k pocitu nejistoty a mirne rozrusenosti — nebo klidu a vyrovnanosti? Kdyz prijima, nemuze i vysilat?“
Insignova na nej vytrestila oci. „To je silenost!“ vykrikla a hlas se ji pritom nevericne trasl.
„Mozna. Ale vsimla sis nekdy u Marlene neceho takoveho? Premyslej.“
„Neni o cem premyslet. Niceho takoveho jsem si nikdy nevsimla.“
„Hm,“ zabrucel Genarr. „Nejspis opravdu ne. Urcite by se ji moc libilo, kdyby te mohla donutit, aby ses o ni tak nestrachovala — a to se ji bezesporu nedari. Ovsem je pravda, kdyz se pridrzime ciste jejich zvlastnich schopnosti, ze od te doby, co prijela na Erythro, se jeste prohloubily. Souhlasis?“
„To ano.“
„Ale to neni vsechno. Je ted silne intuitivni. Vi, ze je imunni vuci Nakaze. Je si jista, ze ji na Erythro nic nehrozi. Kdyz se divala dolu na ocean, vedela naprosto presne, ze do nej s letadlem nemuze spadnout a utopit se. Jak se chovala na Rotoru? Citila se na nem nekdy nejiste a ne prilis bezpecne, stejne jako se citi kterykoli jeji vrstevnik?“
„Ano! Urcite.“
„Ale tady je z ni jiny clovek. Naprosto jisty sam sebou. Proc?“
„To nevim.“
„Ze by na ni Erythro nejak pusobila? Ne, ne, nemam na mysli Nakazu. Ze by nejaky dalsi vliv? Neco docela jineho? Povim ti, proc se na to ptam. Citim to sam.“
„Citis sam co?“
„Urcity optimismus, co se tyce Erythro. Nevadi mi jeji pustota ani nic jineho. Ne, ze by mne to v minulosti vadilo, ze by me Erythro kdovijak zneklidnovala, ale nikdy jsem tuhle planetu nemel rad. Jenze pri vyletu s Marlene jsem k Erythro pocitoval vice sympatii nez za cela leta meho pobytu zde. Napadlo me, ze je treba Marlenina radost nakazliva, nebo ze me k ni nejakym zpusobem nuti. Nebo ze neco jineho, at je to cokoli, co na ni pusobi, muze pusobit i na me — v jeji pritomnosti.“
„Myslim, ze by sis mel dat sam udelat snimek mozku,“ podotkla kousave Insignova.
Genarr pozdvihl oboci. „Myslis, ze jsem to neudelal? Co jsem tady, tak si ho nechavam delat pravidelne. Krome neodlucitelnych zmen spojenych s procesem starnuti u me k zadnym jinym zmenam nedoslo.“
„Ale nechal sis svuj mozek prohlednout potom, co jste se vratili z toho letu?“
„Zajiste. To bylo prvni. Nejsem blazen. Uplna analyza mi jeste nedosla, ale predbezne vysetreni zadne zmeny nezjistilo.“
„Co tedy hodlas podniknout ted?“
„To je logicke. Marlene a ja opustime Kopuli a vyjdeme na povrch Erythro.“
„Ne.“
„Ucinime prislusna opatreni. Uz jsem venku byl.“
„Ty mozna,“ branila se tvrdosijne Insignova. „Ale ona ne. Nikdy.“
Genarr si povzdychl. Otocil se v kresle a podival se na falesne okno visici na stene jeho kancelare, jako by se pokousel pres nej zahlednout narudlou krajinu venku. Ohledl se na Insignovou.
„Tam venku je obrovsky, zbrusu novy svet,“ rekl, „svet, ktery nepatri nikomu a nicemu. Muzeme ho mit cely, rozvinout ho, mit pritom na pameti vsechna ponauceni nasbirana trpkymi lekcemi v nasem drivejsim svete. Tentokrat muzeme postavit dobry, cisty, slusny svet. Na cervenou barvu se da zvyknout. Muzeme planetu ozivit nasimi rostlinami a zviraty. Muzeme zurodnit jeji more a pevniny a zahajit jeji vlastni evoluci.“
„A Nakaza? Co udelas s ni?“
„Muzeme ji eliminovat a vytvorit z Erythro idealni planetu.“
„Kdyz eliminujeme teplo a gravitaci a zmenime chemicke slozeni, muzeme udelat idealni planetu i z Megas.“
„Ano, Eugenie, ale musis uznat, ze Nakaza nepatri do stejneho soudku jako teplota, gravitace a chemicke slozeni.“
„Ale Nakaza je stejne nebezpecna; jen jinym zpusobem.“
„Eugenie, myslim, ze uz jsem ti rekl, ze Marlene je nejdulezitejsi osoba, kterou mame.“
