Nemesis

„To je co? O nicem takovem jsi nikdy nemluvila.“

Wendelova neodpovedela hned. Rozhledla se kolem, mlcky a zamyslene, potom pronesla: „Budime pozornost, Crile, a mam dojem, ze je tu par lidi, kterym neni tvoje pritomnost moc prijemna. Pojdme domu.“

Fisher se nepohnul. „Mam to brat, jako ze o tom se mnou odmitas mluvit? Prestoze je to pro me zivotne dulezite?“

„Promluvime si o tom — ale doma.“

53

Crile Fisher byl nedockavy a stale zlostnejsi. Odmitl se posadit a vztekle se tycil nad Tessou Wendelovou, ktera jen pokrcila rameny a posadila se na bilou modulovou lenosku. Hledela na nej vzhuru a mracila se.

„Proc jsi tak rozcileny, Crile?“

Fisherovi se chvely rty. Pevne je stiskl a s odpovedi si dal nacas, jako by se snazil pouhym svalovym usilim donutit ke klidu.

Nakonec rekl: „Jakmile se jednou sestavi posadka beze me, bude to precedent. Nikdy uz se tam nedostanu. Musim mit od zacatku zaruku, ze budu na palube vzdycky, az dokud nedosahneme Sousedni hvezdy — a Rotoru. Nechci se stat patym kolem u vozu.“

Wendelova odporovala:

„Proc delas tak unahlene zavery? Az nastane rozhodujici okamzik, nikdo te nevynecha. Lod jeste ani neni schopna provozu.“

„Tvrdila jsi, ze je. Co jsou to ty neuronove detektory, kterymi se tak najednou ohanis? Prostredek, jak me umlcet, jak odvest moji pozornost a potom se s lodi vytratit driv, nez si stacim uvedomit, ze jste se na me vykaslali. Presne takhle to totiz je. A ty v tom jedes s nimi.“

„Crile, ty ses zblaznil. Neuronove detektory byl muj napad, moje prani, ja na nich trvala.“ Vyzyvave, bez jedineho mrknuti, mu hledela do oci.

„Tvuj napad!“ vybuchl. „Ale…“

Zdvihla ruku, jako by ho chtela utisit. „Je to neco, na cem jsme pracovali soubezne s lodi. Nespada to do meho oboru, ale byla jsem to ja, kdo neurofyziky, da se rict, nemilosrdne popohanel, aby to co nejrychleji dokoncili. A duvod? Prave proto, ze chci, abys byl na lodi, kdyz se vyda k Sousedni hvezde. Nechapes?“

Zavrtel hlavou.

„Mysli, Crile. Kdybys nebyl tak bezhlave zaslepeny vztekem, prisel bys na to sam. Je to prece uplne jednoduche. Je to 'neuronovy detektor'. Zaznamenava nervovou aktivitu na dalku. Vyssi nervovou aktivitu. Zkratka pritomnost inteligentniho zivota.“

Fisher mel oci dokoran. „Myslis to, co pouzivaji doktori v nemocnici?“

„Ovsem. Bezne lekarske a psychologicke zarizeni ke zjistovani mentalnich poruch v rannem stadiu — ale z metrove vzdalenosti. Ja potrebuji astronomicke vzdalenosti. Neni to nic noveho. Stara vec, jen s obrovsky rozsirenym dosahem. Crile, jestli je Marlene nazivu, tak bude na kolonii, na Rotoru. Rotor bude obihat nekde kolem te hvezdy. Rikala jsem ti, ze nebude snadne zjistit jeho polohu. Kdyz ho nenajdeme rychle, myslis, ze si budeme moci byt jisti, ze tam opravdu neni — a ne, ze jsme ho jen nahodou nezpozorovali, ostruvek u oceanu jinych asteroidu? Mame snad po cele mesice nebo roky pokracovat v patrani, abychom se ujistili, ne ze jsme ho nepostrehli, ale ze tam opravdu neni?“

„A neuronovy detektor —“

„Najde Rotor za nas.“

„Nebude to stejne tak obtizne, zjistit —“

„Ne, nebude. Vesmir je prehlceny svetelnymi a radiovymi vlnami a vsemoznymi druhy zareni a my musime rozlisit jeden zdroj od tisice, od milionu ostatnich. Lze to provest, ale neni to snadne a muze to chvili trvat. Ovsem elektromagneticke zareni, priznacne pro vyssi nervovou cinnost, je zcela jedinecne. Je velmi nepravdepodobne, ze zachytime vice nez jeden zdroj — a pokud ano, bude to proto, ze Rotor postavil dalsi kolonii. Tak je to, abys vedel. Chci najit tvou dceru stejne tak, jako ji chces najit ty sam. A proc bych to delala, kdybych nechtela, abys letel s nami? Poletis.“

Fisher vypadal ohromene. „A ty jsi to vnutila celemu projektu?“

„Mam nad nimi nemalou moc, Crile. A nejen to — je to ale prisne tajne, proto jsem nemohla mluvit u lodi.“

„Ah? Nenapinej me.“

Wendelova rekla hlasem, ve kterem se ozyvala neha: „Crile, myslim na tebe mnohem casteji, nez si dovedes predstavit. Ani nevis, jak hrozne bych te chtela usetrit zklamani. Co kdyz u Sousedni hvezdy nic nenajdeme? Co kdyz nam pruzkum oblohy s urcitosti rekne, ze v blizkosti neexistuje zadna zivouci forma inteligentniho zivota? Vratime se rovnou domu a ohlasime, ze jsme po Rotoru nenasli zadnou stopu? Jen se, prosim te, ted nepoddej jedne z tech tvych nalad. Ja netvrdim, ze kdyz nenalezneme u Sousedni hvezdy znamky inteligentniho zivota, ze to musi nutne znamenat, ze Rotor a jeho obyvatele jsou mrtvi.“

„Co jineho by to melo znamenat?“

„Mohli byt se Sousedni hvezdou tak nespokojeni, ze se rozhodli odejit jinam. Mozna se zdrzeli jen tak dlouho, aby mohli vydolovat z asteroidu nove suroviny, ktere budou potrebovat pro stavbu a revitalizaci mikrofuznich motoru, a hned leteli dal.“

„A kdyby to tak bylo, jak bychom se dozvedeli, kde jsou?“

„Jsou pryc skoro ctrnact let. S hyperposilovanim mohou cestovat pouze rychlosti svetla. Jestli dosahli nektere hvezdy a usidlili se v jeji blizkosti, musi to byt hvezda, ktera je od nas vzdalena v okruhu ctrnacti svetelnych let. A tech neni moc. Pri superluminalni rychlosti je muzeme navstivit vsechny. A s neuronovymi detektory zase rychle zjistime, zda se Rotor nachazi v blizkosti nektere z nich.“

„Taky mohou v teto chvili bloudit v prostoru mezi hvezdami. Jak bychom je lokalizovali potom?“

„Nijak, ale kdyz za sest mesicu prozkoumame neuronovymi detektory tucet hvezd, namisto abychom ten cas stravili marnym prohledavanim jedine hvezdy, tak se tim nase sance prinejmensim trochu zvetsi. A kdyz neuspejeme — a na takovou moznost se musime pripravit — tak se alespon vratime se spoustou udaju o tuctu ruznych hvezd — bilem trpaslikovi, horke, modrobile hvezde, hvezde slunecniho typu, dvojhvezde, a tak dale. Je nanejvys pravdepodobne, ze se vic nez na jednu takovou cestu uz nikdy v zivote nedostaneme, takze kdyz uz, tak uz. Vejit do historie s poradnym ramusem, co ty na to, Crile?“

Crile zamyslene odpovedel: „Asi mas pravdu. Procesat tucet hvezd a nic nenajit bude uz tak dost zle, ale prohledat okoli jedine hvezdy a vratit se s vedomim, ze Rotor muze byt nekde jinde, v dosazitelne vzdalenosti, jenomze jsme uz nemeli cas se nikam vydat, by bylo mnohem horsi.“

„Presne tak.“

Crile posmutnele slibil:

„Zkusim si to zapamatovat.“

„Jeste neco,“ rekla Wendelova. „Neuronovy detektor muze zaznamenat i inteligenci, ktera neni pozemskeho puvodu. To bychom si prece nemohli nechat ujit.“

Fisher vypadal polekane. „Ale neni to prilis pravdepodobne, ze?“

„To tedy ne, ale kdyby k tomu doslo, o duvod vic nenechat si to ujit. Zvlaste, nachazi-li se v okruhu ctrnacti svetelnych let od Zeme. V celem vesmiru nemuze byt nic tak zajimaveho jako jina forma inteligentniho zivota — nebo taky nebezpecneho. Museli bychom se o ni dozvedet vic.“

„Jake jsou vubec vyhlidky na zaznamenani inteligence nepozemskeho puvodu?“ zeptal se Fisher. „Neuronove detektory jsou konstruovany pouze na lidskou inteligenci. Mne se zda, ze bychom nerozpoznali ani zivot jako takovy, natoz inteligentni.“

„Mozna se nam nepodari rozpoznat pritomnost zivota, ale podle me v zadnem pripade nemuzeme nezaznamenat pritomnost inteligence, a to, za cim jdeme, neni zivot jako takovy, nybrz prave inteligence. A ta, at uz je jakakoli, jakkoli nezvykla, jakkoli nerozpoznatelna, musi mit slozitou strukturu, velmi slozitou strukturu — prinejmensim tak slozitou, jako je lidsky mozek. A co vic, musi s sebou nest elektromagneticke interakce. Gravitacni pritazlivost je velmi slaba; silne a slabe nuklearni interakce maji prilis kratky dosah. A co se tyce toho noveho hyperpole, se kterym pracujeme pri superluminalnim pohonu, to, pokud vime, neexistuje nikde v prirode, ale pouze