„Ne. Nemusi byt. Nesmis se na Nakazu divat jako na zalezitost typu bud-anebo. Meli jsme i lehke pripady, dokonce velmi lehke pripady, a lide, kteri jsou postizeni jen lehce, mohou vest vicemene normalni zivot. Nic se ji nestane. Na to dam krk.“
Insignova sedela tise v kresle, zdala se mala a bezbranna.
Genarr ji impulzivne polozil ruku kolem ramen. „No tak, Eugenie, nemysli na to. Slibuji ti. ze se jeste prinejmensim tyden ven nedostane — mozna i dele, kdyz se mi podari oslabit jeji odhodlani tim, ze ji ukazu Erythro ze vzduchu. Behem letu bude uvnitr letadla, kde bude stejne bezpecna, jako je tady. Ted se te na neco zeptam — jsi astronom?“
Podivala se na nej a chabe odvetila:
„Vis, ze jsem.“
„Tak to znamena, ze se nikdy nedivas na hvezdy. Astronomove se na ne nikdy nedivaji. Hledi jen do tech svych pristroju. Nad Kopuli je ted noc; nechces jit se mnou nahoru na pozorovaci plosinu? Obloha je bez jedineho mracku a neni nad to divat se jen tak na hvezdy, tise a pokorne. Ver mi.“
47
Byla to pravda. Astronomove se na hvezdy nedivali. Nemuseli. Stacilo vydat teleskopum, kameram a spektroskopum pres pocitac, ktery prijimal naprogramovane prikazy, prislusny povel.
A pristroje pracovaly, analyzovaly, provadely graficke simulace. Astronom pouze zadal otazky a potom si prostudoval odpovedi. A k tomu nebylo treba divat se na hvezdy.
Jenze jak se ma nekdo divat necinne na hvezdy, napadlo ji. Muze si neco takoveho astronom vubec dovolit? Uz jen ten pohled by ve vas mel vyvolat neklid. Cekala na vas prace, kterou bylo treba udelat, otazky, ktere bylo treba polozit, zahady, ktere bylo treba rozresit, a po nejake chvili stravene cetbou romanu ci sledovanim nejakeho holovizniho predstaveni se clovek stejne vratil do laboratore, aby se do neceho pustil.
Prave cosi v tomto smyslu brucela smerem k Sieveru Genarrovi, ktery chodil po kancelari a pred odchodem kontroloval vsechny 'nedodelky'. (Byl nevylecitelnym 'overovatelem nedodelku , vzpomnela si Insignova na davne casy, kdyz byli jeste mladi. Tehdy ji to rozcilovalo, ale mozna to mela obdivovat. Siever mel tolik ctnosti, napadlo ji, Crile, na druhou stranu —)
Nemilosrdne odehnala myslenky, ktere ji napadly, a namirila je jinym smerem.
Genarr ji prave rikal:
„Ja sam na pozorovaci plosinu vlastne taky moc nechodim. Vzdycky jako by se naslo na praci neco dulezitejsiho. A kdyz uz se tam prece jen vydam, skoro pokazde jsem tam sam. Bude mile mit tam jednou spolecnost. Pojd!“
Dovedl ji k malemu vytahu. Bylo to poprve, co se Insignova ocitla v Kopuli ve vytahu, a na malou chvili se ji zazdalo, ze je zpatky na Rotoru — az na to, ze nepocitila zadnou zmenu pseudo-gravitace, ktera by ji dusledkem Coriolisova efektu jemne pritiskla k jedne ze sten, jak by tomu bylo na Rotoru.
„Jsme tady,“ rekl Genarr a pokynul, aby vystoupila. Ucinila to se zvedavosti a stanula jakoby v prazdne prostore. Temer okamzite zacouvala zpatky. „Nejsme venku?“ vyhrkla.
„Venku?“ zeptal se nechapave Genarr. „Ach, myslis jako venku, v erythrejske atmosfere? Ne, ne. Nemusis mit strach. Jsme pod sklenenou polokouli potazenou diamantovym povlakem, ktery nic neposkrabe. Jiste, meteorit by ji rozbil, ale sousedstvi Erythro je bez meteoritu. Mate takove sklo i na Rotoru, vsak vis, ale“ — v hlase mu zaznela hrdost — „ne takove kvality a takovych rozmeru.“
„Nejak ti tu dole dopravaji,“ rekla Insignova a zlehka natahla ruku, aby se dotkla sklenene kupole a ujistila se o jeji existenci.
„Musi, aby sem dostali lidi.“ Stocil rec zpatky ke kupoli: „Sem tam, samozrejme, zmokne, ale to byva stejne zamraceno. Kdyz se vyjasni, rychle oschne. To, co po desti na kupoli zustane, se potom pres den ocisti specialni saponatovou smesi. Posad se, Eugenie.“
Insignova usedla do mekkeho, pohodlneho kresla, ktere se samocinne sklopilo, takze najednou zjistila, ze hledi vzhuru. Zaslechla, jak pod Genarrovou vahou tise zasumelo dalsi kreslo. Nato v mistnosti zhasly i lampicky, ktere osvetlovaly jednotlive stolky a kresla. Ocitli se v temnote neobydleneho sveta, na jehoz nebi, bezmracnem a tmavem jak cerny samet, plapolaly zarive jiskry.
Insignova zatajila dech. Teoreticky vedela, jak mistni nebe vypadalo. Znala ho ze schemat, map, simulaci a fotografii — znala ho z kazdicke stranky, krome reality. Shledala, ze si nevybira zajimave, necim zvlastni objekty, zahady, ktere ji nutily pustit se do prace. Nedivala se na zadny objekt, ale na obrazce, ktere vytvarely.
V davne prehistorii, napadlo ji, to bylo prave studium obrazcu, jez si stare narody predstavovaly, a ne jednotlivych hvezd, co polozilo zaklady astronomii.
Genarr mel pravdu. Mir se na ni snesl jako lehoucka, hebka pavucina.
Po chvili temer ospale pronesla:
„Dekuji ti, Genarre.“
„Za co?“
„Za to, ze jsi se nabidl, ze pujdes s Marlene. Za to, ze chces pro mou dceru riskovat svuj rozum.“
„Ten neriskuju. Zadnemu z nas se nic nestane. A krome toho, mam k ni — takovy otcovsky vztah. Koneckoncu, myslim, ze jsme spolu kdysi usli hodny kus cesty, Eugenie, ty a ja, a ja te — vzdycky jsem si te moc vazil.“
„Ja vim,“ rekla Insignova a citila provinile bodani na plicich. Vzdycky vedela, co k ni Genarr citil — nikdy to nedokazal skryt. Nez potkala Crila, byla s jeho city smirena, potom ji uz jen vadily.
„Jestli jsem te nekdy, Sievere, zranila, tak je mi to opravdu lito,“ rekla.
„Neni treba se omlouvat,“ rekl tise Genarr a potom nasledovalo dlouhe ticho — mir se jeste vice prohloubil — a Insignova si najednou touzebne prala, aby nikdo nevstoupil a nezlomil to zvlastni kouzlo vyrovnanosti, ktere ji pevne drzelo v objeti.
Po chvili Genarr podotkl:
„Mam takovou teorii, proc lide nechodi na pozorovaci plosinu. Stejne tak na Rotoru. Vsimla sis nekdy, ze pozorovaci plosina na Rotoru take vetsinou zeje prazdnotou?“
„Marlene tam obcas chodila,“ rekla Insignova. „Rikala, ze tam byvala obvykle sama. Posledni rok nebo tak nejak, rikavala, ze se rada diva na Erythro. Mela jsem ji poslouchat pozorneji — davat pozor —“
„Marlene je vyjimka. Myslim si, ze to, co lidem nejvice zabranuje sem chodit, je tamto.“
„Co?“
„Tamto,“ rekl Genarr. Ukazoval na nejaky bod na obloze, ale ve tme nebylo jeho ruku videt. „Ta jasna hvezda; nejjasnejsi na obloze.“
„Myslis Slunce — nase Slunce — Slunce slunecni soustavy.“
„Ano. To je ten vetrelec. Nebyt tehle jasne hvezdy, vypadalo by nebe skoro stejne, jako je videt ze Zeme. Alfa Centauri je sice dost posunuta a Sirius je mirne vychyleny, ale to bychom si ani nevsimli. Kdyz to prehledneme, je obloha, na kterou se divas, stejna, jakou ji videli Sumerane pred peti tisici lety. Az na Slunce.“
„A ty si myslis, ze Slunce je to, co lidi odrazuje od navstevy pozorovaci plosiny?“
„Ano, mozna ne vedome, ale myslim, ze ten pohled je drazdi. Prevlada podvedoma predstava, ze Slunce je daleko, nedosazitelne daleko, nekde v uplne jinem vesmiru. A zatim visi na obloze, zari a domaha se nasi pozornosti, a vyvolava v nas pocit viny, ze jsme od nej utekli.“
„Kdyz je to tak, jak potom vysvetlis, ze na plosinu nechodi ani mladez a deti. kteri vedi o Slunci a slunecni soustave bud jen malo nebo vubec nic?“
„Davame jim spatny priklad. Az tu nebudeme, az na Rotoru nebude jediny clovek, pro ktereho by byla slunecni soustava neco vic nez pouhe slovo, tak si myslim, ze obloha zacne znovu patrit Rotoru a tohle misto se zaplni — pokud bude jeste existovat.“
„Myslis, ze by nemuselo existovat?“
„Nikdo nevi, co nas ceka, Eugenie.“
„Zatim se zda, ze se nam dari a ze se rozrustame.“
„Ano, to je pravda, ale ta jasna hvezda — vetrelec — ta mi dela starosti.“
„Nase stare Slunce. Co nam muze udelat. K nam se nemuze dostat.“
