Napul klopytajici, napul padajici se vydala smerem ke Genarrovi, ktery ji zachytil a pevne stiskl. „Marlene — uvolni se — vsechno dobre dopadne —“ Neprestaval pridrzovat Marlenino strnule telo a opatrne se posadil do kresla.
92
Pripominalo to bezhlesy vybuch svetla, ktery vyhladil svet. Nic nepresahovalo vlastni hranice.
Genarr si ani neuvedomoval, ze je Genarr. Vlastni ja prestalo existovat. Existovala jen pableskujici, vse propojujici a velmi spletita mlha, ktera vybihala a rozdelovala se do vlaken, ktera cim vice se rozdelovala, tim byla spletitejsi.
Vireni, vzdalovani se a rozpinani s kazdym mlznym priblizenim. Znovu a znovu, hypnoticky, jako neco, co tu vzdycky bylo a vzdycky bude, az do konce veku.
Nekonecny pad do priblizujiciho se usti viru, ktere se vecne rozsirovalo a nikdy nerozsirilo. Neustala promena beze zmen. Oblacky formujici se do nove spletitosti.
Znovu a znovu, bez konce. Zadny zvuk. Zadny vjem. Dokonce zadne videni. Uvedomovani si neceho, co melo vlastnosti svetla, aniz by to bylo svetlo. Bylo to vedomi, ktere si zacinalo uvedomovat samo sebe.
A potom, bolestne — pokud ve vesmiru existovalo neco jako bolest — a se stenanim — pokud ve vesmiru existovalo neco jako zvuk — zacalo vsechno sednout a virit, stale rychleji a rychleji, az dosahlo jedineho bodu svetla, zazarilo a zhaslo.
93
Realny vesmir pusobil tezkopadne.
Wu se protahl a rekl:
„Citil to jeste nekdo?“
Fisher prikyvl.
Leverett rekl: „Ted uz verim. Jestli tohle je silenstvi, tak jsme blazni vsichni.“
Genarr vsak stale drzel Marlene a sklanel se nad ni s bolestnou starostlivosti. Dychala preryvane.
„Marlene. Marlene.“
Fisher se namahave postavil. „Je v poradku?“
„Nevim,“ zamumlal Genarr. „Zije, ale to nestaci.“
Otevrela oci. Hledela na Genarra, oci prazdne, zrak zastreny.
„Marlene,“ zoufale septal Genarr.
„Strycku Sievere,“ zaseptala na oplatku Marlene.
Genarr se odvazil nadechnout. Aspon ze ho poznala.
„Nehybej se,“ prikazal ji. „Pockej, az to prejde.“
„Uz to
„Ale jsi v poradku?“
Odmlcela se a potom vydechla: „Ano, citim se dobre. Erythro rika, ze jsem v poradku.“
Wu se zeptal: „Nasla jsi tu skrytou vedomost, kterou jsme meli udajne mit?“
„Ano, doktore Wu. Nasla.“ Prejela si rukou mokre oboci. „Byl jste to vy, kdo ji mel.“
„Ja?“ zaril Wu. „Co to bylo?“
„
„Kdyz mi popises co?“
„Neco, co gravitace od sebe odtahuje, misto aby to pritahovala.“
„Gravitacni odpudivost, ano,“ rekl Wu. „Tvori soucast superluminalniho letu.“ Zhluboka se nadechl a naprimil se. „Muj objev.“
„No, a kdyz superluminalnim presunem proletite blizko Nemesis,“ pokracovala Marlene, „zpusobi to gravitacni odpudivost. Cim rychleji poletite, tim bude te odpudivosti vic.“
„Ano, odpudi lod od sebe.“
„A neodpudi se Nemesis v opacnem smeru?“
„Ano, v obracenem pomeru hmotnosti, ale pohyb Nemesis bude nezmeritelne maly.“
„Ale co kdyz se to bude opakovat stovky a stovky let?“
„Pohyb Nemesis bude i tak velmi maly.“
„Ale jeji draha se mirne pozmeni a behem svetelnych let odchylka naroste do takove vzdalenosti, ze Nemesis Zemi mozna mine dostatecne daleko, aby ji usetrila.“
„Hm —“ protahl Wu.
Leverett vyhrkl: „Dalo by se neco takoveho propocitat?“
„Muzeme to zkusit. Kolem letici asteroid, vnoreny na biliontinu sekundy z bezne rychlosti do hyperprostoru, z ktereho by se vynoril o par milionu mil dal. Asteroidy na orbite Nemesis vnorovane vzdy na teze strane do hyperprostoru,“ Wu se pohrouzil na chvili do vlastnich myslenek. Potom omluvne dodal: „Casem bych na to urcite prisel sam.“
Genarr se pousmal: „Zasluha muze byt i tak vase. Marlene to, koneckoncu, nasla ve vasem mozku.“
Rozhledl se po ostatnich trech a prohlasil: „Tak, panove, pokud se nestane nic mimoradneho, zapomeneme na vyuziti Erythro coby prestupni stanice, nebot ona by to stejne nedovolila. Jestli se dokazeme naucit plne vyuzivat mechanismus gravitacni odpudivosti, nemusime si s evakuaci Zeme zatezovat hlavu. Myslim, ze tim, ze jsme prizvali Marlene, se situace znacne vylepsila.“
„Strycku Sievere,“ rekla Marlene.
„Ano, drahousku.“
„Mne se chce hrozne spat.“
94
Tessa Wendelova upirala na Crila Fishera vazny pohled. „Stale si rikam: 'Vratil se. Nejak jsem byla presvedcena, ze se uz nevratis, jakmile bylo jasne, ze jsi nasel Rotorany.“
„Marlene byla prvni — uplne prvni osoba, kterou jsem potkal.“
Dival se pred sebe. Wendelova ho nerusila. Bude se s tim muset vyrovnat sam. Meli ted dost jinych nametu k premysleni.
Vraceli se s jednim Rotoranem: neurofyzickou Ranay D'Aubissonovou. Pred dvaceti lety pracovala v jedne nemocnici na Zemi. Urcite se najde nekdo, kdo si ji bude pamatovat. Najdou se zaznamy, ktere poslouzi k jeji identifikaci. Stane se z ni zivouci dukaz toho, co dokazali.
Z Wua se stal take jiny clovek. Plny planu o vyuziti gravitacni odpudivosti k ovlivneni pohybu Sousedni hvezdy. (Ted uz ji rikal Nemesis, ale kdyby nekdy tusil, ze dokaze formulovat plan, ktery by ji tak snadno odstranil z cesty, nemusela byt pozemskou Nemesis vubec.)
Take se z nej stal skromny clovek. Nechtel, aby zasluha za objev byla pripsana jemu, coz se Wendelove zdalo naprosto neuveritelne. Rekl, ze projekt vzesel z jednani, a ze o tom nechce vic mluvit.
A co vic, byl pevne rozhodnuty se do nemesijske soustavy vratit — a nejen proto, aby projekt ridil. Chtel tam proste byt. „I kdybych mel jit pesky,“ prohlasil.
Wendelova si uvedomila, ze ji Fisher sleduje a mirne se pritom mraci. „Proc sis myslela, ze se nevratim, Tesso?“
Rozhodla se pro uprimnost. „Tva zena je mladsi nez ja a dcery by se nevzdala, tim jsem si byla jista. A ty jsi tak zoufale chtel zpatky svou dceru, ze jsem si myslela —“
