Rekl: „Marlene. Chtel jsem rict Marlene.“
Vyslovil to spatne, zaznamenala Marlene. Dvojslabicne. Ale to se dalo pochopit. Odkud by to mohl vedet?
Objevil se druhy muz a postavil se vedle nej. Mel rovne cerne vlasy, siroky oblicej, uzke oci a nazloutlou pokozku. Marlene v zivote nevidela nikoho, kdo by vypadal jako on. Civela na nej a musela se ovladat, aby neotevrela pusu.
Druhy muz se tichym, neduverivym hlasem zeptal toho prvniho: „Tohle je vase dcera, Fishere?“
Marlene se rozsirily oci. Fisher! Tak je prece jeji otec!
Otec se na druheho muze nedival. Pouze na ni. „Ano.“
Ten druhy rekl, jeste tiseji: „Na prvni rozdani, Fishere? Prijdete si sem a prvni, koho potkate, je vase dcera?“
Fisher se pokusil odtrhnout oci od dcery, ale nepodarilo se mu to. „Uz to tak bude, Wu. Marlene, tve prijmeni je Fisherova, ze? A tva matka se jmenuje Eugenie Insignova. Je to tak? Ja jsem Crile Fisher, tvuj otec.“
Natahl k ni ruce.
Marlene si byla dobre vedoma, ze touzebny pohled na otcove tvari byl naprosto uprimny, ale znovu ustoupila o krok a chladne se zeptala: „Jak to, ze jsi tady?“
„Prisel jsem ze Zeme, abych te nasel. Abych te nasel. Po vsech tech letech.“
„Proc jsi me chtel najit? Opustil jsi me, kdyz jsem byla dite.“
„Musel jsem, ale udelal jsem to s presvedcenim, ze se pro tebe vratim.“
Dalsi hlas — mrazivy, ocelovy — je prerusil: „Takze ses vratil pro Marlene? Pro nic jineho?“
Stala tam Eugenie Insignova, tvar bledou, rty temer bezbarve, ruce roztresene. Za ni stal Siever Genarr, vypadal ohromene, ale drzel se v pozadi. Nikdo z nich nemel ochranny oblek.
Insignova, napul hystericka, vyhrkla: „Myslela jsem si, ze to budou koloniste ze slunecni soustavy. Myslela jsem si, ze to mohou byt nejake mimozemske bytosti. Pocitala jsem se vsemi moznostmi, ktere jsem si jen dokazala predstavit, se vsim, co me jen mohlo napadnout, kdyz jsem se dozvedela, ze tu pristane nejaka neznama lod. V zivote by me nenapadlo, ze to muze byt Crile Fisher. Vracejici se pro Marlene!“
„Prisel jsem s ostatnimi s dulezitym poslanim. Tohle je muj kolega Cao-Li Wu. A — a —“
„A najednou potkas me. Napadlo te vubec nekdy, ze by k tomu mohlo dojit? Nebo se tve myslenky soustredovaly vyhradne na Marlene? Jake je to vase dulezite poslani? Najit Marlene?“
„Ne, to neni nase poslani. Jen me nejvroucnejsi prani.“
„A ja?“
Fisher sklopil zrak. „Prisel jsem pro Marlene.“
„Tak pro ni sis prisel? Abys ji odvezl s sebou?“
„Myslel jsem —“ zacal Fisher, ale ztratil rec.
Wu vsechno udivene sledoval. Genarr se zlostne mraci.
Insignova se prudce otocila k dceri. „Marlene, sla bys nekdy s timto muzem?“
„Nehodlam jit nikam a s nikym,“ hlesla Marlene.
Insignova vyhrkla: „Tady mas svou odpoved, Crile. Neni to jen tak opustit me a nechat s rocnim ditetem a za patnact let se vratit se slovy: 'Mimochodem, tentokrat si ji beru ja . A o mne ani zminka. Biologicky je to tva dcera, ale nic vic. Patri mi pravem patnactilete lasky a pece.“
Marlene rekla: „Kvuli mne se nema smysl hadat, mami.“
Cao-Li Wu udelal krok vpred. „Omlouvam se, byl jsem vam sice predstaven, ale mne nebyl predstaveny prozatim nikdo. Vy, madam, jste?“
„Eugenie Insignova Fisherova,“ ukazala na Fishera. „Jeho zena — kdysi.“
„A ta divka je vase dcera, madam?“
„Ano. To je Marlene Fisherova.“
Wu se mirne uklonil. „A tento gentleman?“
Genarr se prestavil: „Ja jsem Siever Genarr, velitel kopule, kterou vidite za mnou na horizontu.“
„Ach, skvele. Veliteli, rad bych si s vami promluvil. Je mi lito teto rodinne sceny, ale s nasim poslanim to nema nic spolecneho.“
„A v cem tedy vase poslani spociva?“ zavrcel dalsi novy hlas. Prichazela k nim belovlasa postava se svesenymi koutky ust a v rukou s necim, co musela byt zbran.
„Nazdar, Sievere,“ rekla, kdyz prochazela kolem Genarra.
Genarr vypadal prekvapene. „Saltade? Co tu delas?“
„Reprezentuji komisare Januse Pitta z Rotoru. Opakuji svoji otazku, pane. Jake je vase poslani? A jake je vase jmeno?“
„Me jmeno vam sdelim snadno,“ rekl Wu, „jmeno ano. Doktor Cao-Li-Wu. A vy, pane?“
„Saltade Leverett.“
„Tesi me. Prichazime v miru,“ rekl Wu s pohledem uprenym na zbran.
„To doufam,“ temne pronesl Leverett. „Mam s sebou sest lodi, ktere maji tu vasi na musce.“
„Opravdu?“ podivil se Wu. „Takova mala kopule a tak velka flotila?“
„Tato mala kopule je pouze zakladna,“ odpovedel Leverett. „Flotilu mam. Byt vami, nespolehal bych se na to, ze blafuju.“
„Dobra, dam na vase slova,“ rekl Wu, „ale nase malicka a samotinka lod prichazi ze Zeme. Dorazila sem, protoze je schopna superluminalniho presunu. Vite, co to znamena? Let nadsvetelnou rychlosti.“
„Vim moc dobre, co to znamena.“
Genarr se najednou otazal: „Marlene, mluvi doktor Wu pravdu?“
„Ano, strycku.“
„Zajimave,“ zamumlal Genarr.
Wu klidnym hlasem poznamenal:
„Nesmirne me tesi, ze tato mlada dama potvrdila moje slova. Mam to chapat tak, ze je rotorskou kapacitou na superluminalni presun?“
„Chapejte si to, jak chcete,“ rekl netrpelive Leverett. „Proc jste tady? Nikdo vas sem nezval.“
„To je pravda. Nevedeli jsme, ze tu najdeme nekoho, koho budeme muset zadat o souhlas. Ale nyni vas snazne zadam, abyste nepodlehali zbytecnym nepratelskym emocim. Pri sebemensim naznaku nepratelstvi z vasi strany nase lod proste zmizi v hyperprostoru.“
Marlene rychle rekla: „Neni si tim jisty.“
Wu se zamracil: „Jsem si dostatecne jisty. A i kdyby se vam lod podarilo znicit, nase domovska zakladna na Zemi vi, kde se nachazime, jsme s ni v neustalem spojeni. Pokud se nam neco stane, dalsi expedici bude tvorit jeden z padesati superluminalnich bojovych krizniku. Neriskujte to, pane.“
Marlene rekla: „To neni pravda.“
Genarr se zeptal: „Co neni pravda, Marlene?“
„Kdyz rekl, ze domovska zakladna na Zemi vi, kde jsou, nemluvil pravdu, a on vedel, ze nemluvi pravdu.“
Genarr rekl: „To mi staci. Saltade, tito lide nemaji hyperkomunikaci.“
Wuuv vyraz se nezmenil. „Chcete se spolehat na spekulace nejakeho ditete?“
„To nejsou spekulace. To je jistota. Saltade, vysvetlim ti to pozdeji. Musis mi duverovat.“
Marlene nahle rekla: „Zeptejte se meho otce. On vam to potvrdi.“ Nechapala presne, jak mohl otec o jejim daru vedet — urcite ho nemela, nebo se alespon nijak neprojevoval, kdyz ji byl jeden rok, ale jeho 'zasveceni bylo zrejme. Bilo do oci, prestoze ostatni si niceho nevsimli.
Fisher rekl: „Nema to smysl, Wu. Marlene nam vidi az do zaludku.“
Zdalo se, ze Wua poprve opustila jeho chladnokrevnost. Se zamracenou tvari kysele poznamenal: „Jak muzete o teto divce vubec neco vedet? Je to sice vase dcera, ale naposledy jste ji videl jako nemluvne.“
„Mel jsem kdysi mladsi sestru,“ odpovedel slabym hlasem Fis-her.
Genarr najednou pookral: „Takze to koluje v rodine. Zajimave. Doktore Wu, jak vidite, mame tu nastroj, ktery znemoznuje veskere blufovani. Budme tedy k sobe uprimni. Proc jste sem prisli?“
„Abychom zachranili slunecni soustavu. Zeptejte se teto mlade damy — kdyz je vasi nejvyssi autoritou — jestli
Marlene rekla: „Samozrejme, ze mluvite pravdu, doktore Wu. My o tom nebezpeci vime. Objevila ho ma
