Nemesis

„Protoze ve dvou budeme bezpecnejsi. Protoze, kdyby k necemu doslo, jeden bude mozna moci uprchnout, zatimco druhy 'hrozbu' zadrzi. Ale hlavne proto, ze, jak rikate, znate Rotorany. Vas usudek nemusi byt objektivni.“

Wendelova rozhodla: „Tak tedy pristaneme. Fisher a Wu opusti lod. Pokud by se vase nazory na postup rozchazely, prioritu v rozhodovani prisuzuji Wuovi.“

„Z jakeho duvodu?“ dozadoval se rozhorcene Fisher.

„Wu rika, ze znate Rotorany a vase rozhodnuti nemusi byt tedy objektivni,“ rekla Wendelova a uprela na Fishera odhodlany pohled, „a ja s nim souhlasim.“

88

Marlene byla stastna. Mela pocit, jako by byla schoulena v neznem, ochranu skytajicim naruci. Videla nacervenale svetlo Nemesis a na tvari citila vitr. Pozorovala, jak po casti nebo po cele kouli Nemesis pochodovaly mraky a jeji svetlo na cas slablo a dostavalo sedivy nadech.

Ona ale videla stejne dobre jak v sedivem, tak v cervenem svetle a to ve vsech jeho odstinech, ktere vytvarely fascinujici obrazce. A prestoze se vitr pokazde, kdyz mraky zastinily svetlo Nemesis, ochladil, nikdy ji nestudil. Bylo to, jako by Erythro nejakym zpusobem zvyraznovala jeji videni, bylo-li to treba, ohrivala vzduch kolem jejiho tela, nejakym zpusobem o ni po vsech strankach pecovala.

Take mohla s Erythro rozmlouvat.

Rozhodla se, ze bude o bunkach, ktere tvorily na Erythro zivot, uvazovat jako o Erythro. Jako o planete. Proc ne? Jak take jinak? Samostatne byla kazda bunka pouze bunkou, primitivnejsi — vlastne mnohem primitivnejsi — nez jednotlive bunky tvorici jeji vlastni telo. Jen veskere prokaryotni bunky dohromady spolu vytvarely organismus, jez obklopoval celou planetu v miliardach bilionu drobounkych spolu propojenych castecek, ktere planetu zaplnovaly, prostupovaly, uchopovaly. Slo na ne tedy pohlizet jako na planetu samotnou.

Jak podivuhodne, pomyslela si Marlene. Tato titanska zivotni forma pred prichodem Rotoru nikdy ani netusila, ze muze krome ni existovat jiny zivot.

Jeji hloubani a pocity nemusely existovat pouze v jejim vedomi. Erythro se ji obcas „zjevila“ v podobe jemneho oblacku prachu formujiciho se do podoby prizracne lidske postavy s nejasnymi obrysy. Ta „bytost“ mela pokazde takovou 'prelevajici se' strukturu. Nemohla ji sice postrehnout okem, zachytit, ale s naprostou urcitosti citila, jak miliony neviditelnych bunek mizi a jsou v okamziku nahrazovany dalsimi. Zadna prokaryotni bunka nemohla zit dlouho mimo svuj vodni povlak a tak byla kazda jen prchavou soucasti postavy, ale postava samotna byla tak stala, jak jen si Marlene prala a nikdy neztracela svou identitu.

Erythro uz na sebe podruhe Aurinelovu podobu nevzala. Pochopila, aniz by se ji to reklo, ze to nebylo spravne. Jeji podoba byla nyni neutralni a nepatrne se promenovala, ovlivnovana fantazii Marleninych myslenek. Erythro mohla sledovat jemne promeny jeji myslenkove struktury daleko lepe, uvedomovala si Marlene nez ona sama. Bytost Erythro se jim prizpusobovala, jednou pripominala postavu nekoho z jeji pameti, podruhe, kdyz se ji pokusila zaostrit a identifikovat, se zlehka zmenila v neco jineho. Tu a tam stacila zahlednout zname rysy: krivku matciny tvare, silny nos strycka Sievera, torza divek a chlapcu, ktere znala ze skoly.

Byla to vzajemne se ovlivnujici symfonie. Ani ne tak rozhovor jako mentalni balet, ktery neumela popsat, neco nekonecne konejsiveho, nekonecne ruznorodeho — castecne to menilo podobu — castecne hlas — castecne myslenku.

Byl to rozhovor v tolika rozmerech, ze pri predstave moznosti navratu ke komunikaci pozustavajici pouze z reci pocitila marnost a prazdnotu. Jeji dar vnimani mluvy tela rozkvetl v neco, v co se sama nikdy predtim neodvazila doufat. Mohla si vymenovat myslenky mnohem rychleji — a hloubeji — nez syrovou neohrabanosti reci.

Erythro ji vysvetlila — ci spise ji naplnila vysvetlenim — svuj dusevni otres z existence jinych vedomi. Mnozne cislo. Jedno navic se snad dalo pochopit. Jiny svet. Jine vedomi. Ale setkat se s mnoha vedomimi, natesnanymi na sobe, kazde jine, prekryvajici se v malych prostorach. Nemyslitelne.

Myslenky, ktere prostupovaly Marlenino vedomi — rec Erythro — by se daly slovy vyjadrit jen vzdalene a neuspokojive. Za tonoucimi a nadbytecnymi slovy se skryvaly emoce, pocity, neuronove vibrace, ktere Erythro roztristily na preskupujici se pojmy.

Planeta s nimi experimentovala — ohmatavala je. Ne tak, jak lide chapou vyznam slova 'ohmatavat', ale docela jinak, lidskymi slovy a pojmy jen vzdalene pochopitelnymi. A nektere z nich se zhroutily, rozpadly, zkazily se. Erythro prestala s nahodnym ohmatavanim lidskych mysli, a pustila se do hledani takove, ktera by kontakt prezila.

Marlene se zeptala.

„A nasla jsi me?“

„A nasla jsem tebe.“

„Ale proc? Proc jsi me hledala?“ otazala se dychtive Marlene.

Postava se rozkolisala a o neco zpruhlednela. „Proto, abych te nasla.“

To nebyla zadna odpoved. „Proc chces, abych byla s tebou?“

Postava zacala mizet a i myslenka byla spise neurcita. „Proto, abys byla se mnou.“

A byla pryc.

Pouze jeji podoba byla pryc. Marlene neprestavala vnimat jeji ochranu, naruc tepla. Proc ale zmizela? Ze by se ji svou otazkou znelibila?

Zaslechla zvuk.

Na puste planete je snadne naucit se v rychlosti urcovat si jednotlive zvuky, protoze jich neni mnoho. Zvuk tekouci vody nebo krehky zvuk vanouciho vetru. Existuji predpokladane zvuky, ktere zpusobujete sami — klopytnuti, zaselesteni satu, dychani.

Marlene zaslechla neco, co nebylo ani jednim z nich a otocila se tim smerem. Zpoza skalnateho vyklenku po jeji levici vyklouzla hlava muze.

Nejprve ji, samozrejme, napadlo, ze si pro ni prisel nekdo z Kopule a pocitila naval zlosti. Proc ji neustale sleduji? Odedneska odmitne nosit vysilacku a potom ji nebudou moci lokalizovat jinak nez naslepo.

Ale tuto tvar neznala a v Kopuli uz bezpochyby znala kazdeho. Mozna neznala jednotliva jmena ani nic o jejich nositelich, ale kdyby spatrila nekoho z Kopule, jiste by si jeho tvar dokazala zaradit.

Tuto novou tvar nikde v Kopuli nezahledla.

Oci se na ni upiraly. Usta mel ten clovek malinko pootevrena, jako kdyby tezce dychal. A potom ten nekdo, kdokoli uz to byl, presel pahorek a rozbehl se k ni.

Otocila se k nemu celem. Ochrana, kterou kolem sebe citila, byla silna. Nebala se.

Zastavil se deset stop od ni, oci vytrestene, naklanel se dopredu, jako kdyby narazil na nejakou neprekrocitelnou barieru, ktera ho zbavila schopnosti pohybu.

Nakonec priskrcenym hlasem zvolal: „Roseanne!“

89

Marlene si ho peclive prohlizela. Jeho mikropohyby byly nedockave a vyzaroval z nich pocit vlastnictvi: blizkost, moje, moje, moje.

O krok ustoupila. Jak je to mozne? Proc by si mel –

Zamzena vzpominka na holosnimek, ktery videla, kdyz byla jeste mala holcicka –

Potom uz neslo dale zapirat. Jakkoli silene to znelo, jakkoli nepredstavitelne –

Jako by se schoulila uvnitr sveho ochranneho prehozu, kdyz rekla: „Otce?“

Vyritil se k ni, jako by se ji chystal sevrit do naruce, a ona znovu ustoupila. Zarazil se a polozil si ruku na celo, jako kdyby zapasil s mdlobami.