„Aha. No co, jednou bude starsi. Bohuzel ja taky.“
„Neni to zadna neodolatelna krasavice.“
„Kdyby ses na me dobre podival, Janusi,“ rekl Leverett, „tak bys zjistil, ze ja taky ne. Moje podminky znas.“
„Chces, abych to oficialne vlozil do pocitace?“
„Aby se nereklo, co ty na to?“
Pitt se neusmal. „Dobra. Takze se pokusime davat pozor, kde pristanou, a prichystame te na cestu na Erythro.“
TRICET SEST
SETKANI
86
Eugenie Insignova prohodila tonem, ktery byl neco mezi rozpaky a nespokojenosti:,Marlene si dnes rano zpivala. Neco jako: 'Domove, domove mezi hvezdami, kde vsechny svety svobodne se toci. “
„Tu pisnicku znam,“ prikyvl Genarr. „Zazpival bych ti ji, ale nedrzim melodii.“
Prave skoncili s obedem. Obedvali spolecne kazdy den — bylo to neco, na co se Genarr tesil s mlcenlivym zadostiucinenim, prestoze predmetem jejich hovoru byvala pravidelne Marlene a prestoze Genarr citil, ze Insignova se na nej obraci pouze ze zoufalstvi, protoze s kym jinym by si na toto tema mohla svobodne pohovorit?
Bylo mu to jedno. Rad privital kazdou zaminku –
„Nikdy predtim jsem ji neslysela zpivat,“ rekla Insignova. „Vzdycky jsem si myslela, ze to neumi. Ve skutecnosti ma prijemny kontraalt.“
„To musi byt znamka toho, ze je stastna — (nebo) vzrusena —(nebo) uspokojena — proste neceho dobreho, Eugenie. Muj osobni pocit je ten, ze si nasla sve misto ve vesmiru, nasla osobni duvod, pro co zit. Neni dano vsem, aby ho nasli. Vetsina z nas, Eugenie, se vlece kupredu, hleda smysl vlastniho zivota a nenachazi nic. Konci s necim mezi do nebe volajicim zoufalstvim a tichou rezignaci. Ja osobne jsem typ toho tise rezignovaneho.“
Insignova se usmala, a jakoby nucene. „Coz si o mne, predpokladam, nemyslis.“
„Do nebe volajici zoufalec nejsi, Eugenie, ale mas tendenci pokracovat ve ztracenych bitvach.“
Sklopila oci. „Tim myslis Crila?“
Genarr rekl: „Kdyz se domnivas, ze tim myslim Crila, tak tedy ano. Ale ve skutecnosti jsem mel na mysli Marlene. Byla venku nejmene desetkrat. Zboznuje to. Cini ji to stastnou a ty tu presto sedis jako hromadka nestesti. Co ti na tom porad tak vadi?“
Insignova zavahala, vidlickou tapala po taliri. Potom odpovedela: „Pocit ztraty. Jeji nespravedlnost. Crile se rozhodl a ja ho ztratila. Marlene se rozhodla a ja ji ztracim — kdyz ne kvuli Nakaze, tak kvuli Erythro.“
„Ja vim.“ Genarr se natahl pro jeji ruku a ona mu ji, vicemene bezmyslenkovite, vlozila do dlane.
Rekla: „Marlene stale vic a vic touzi byt venku v te nekonecne pustine a stale mene a mene ji zajima nase spolecnost. Nakonec najde zpusob, jak tam zit a bude se vracet ve stale se prodluzujicich intervalech — a potom nas opusti docela.“
„Mozna mas pravdu, ale zivot je jedna velka symfonie po sobe jdoucich ztrat. Ztracis sve mladi, rodice, lasky, pratele, klid, zdravi a nakonec i zivot. Vzpouzet se ztrate cloveku nepomuze a navic ztrati vyrovnanost a klid mysli.“
„Nikdy nebyla stastne dite, Sievere.“
„Klades si to za vinu?“
„Mela jsem ji vic chapat.“
„Na to nikdy neni pozde. Marlene touzila po svete a ted ho ma. Svoji zvlastni schopnost, ktera ji vzdycky byla spis na obtiz, chtela premenit na zpusob, jak primo komunikovat s jinym vedomim, a to se ji ted splnilo. Chces ji nutit, aby se toho vzdala? Chces se vyhnout ztrate jeji vice ci mene stale pritomnosti tim, ze ji privodis mnohem vetsi ztratu, nez si ty a ja vubec dokazeme predstavit — ztratu opravdoveho vyuziti jejiho neobycejneho mozku?“
Insignove se podarilo slabe se usmat, prestoze se ji oci mela plne slz. „Ty bys premluvil i kralika, aby vylezl z nory.“
„Ale? Moje mluveni nebylo nikdy tak pusobive jako Crilovo mlceni.“
„To bylo neco jineho.“ Svrastila oboci. „Ale na tom nezalezi. Ted jsi tu ty, Sievere, a jsi pro me velkou utechou.“
Genarr smutne poznamenal: „Nic me o mem veku nepresvedcuje tolik jako fakt, ze skutecne nalezam utechu v tom, ze jsem pro tebe utechou. Ohen nesleha vysoko, kdyz nezadame to nebo ono, ale pouze utechu.“
„Na tom urcite neni nic spatneho.“
„Jiste, vubec nic. Myslim, ze je mnoho dvojic, ktere prosly perejemi vasni a obrady extaze, aniz by oba v sobe nalezli utechu, a nakonec byli mozna ochotni to vsechno za ni vymenit. Nevim. Ticha vitezstvi byvaji tak ticha. Nejdulezitejsi, ale nepovsimnuta.“
„Jako ty, muj ubohy Sievere?“
„Tak pozor, Eugenie. Cely zivot jsem stravil snahou, abych se nechytil do pasti sebelitosti a ty me do ni nesmis lakat, jenom sledovat me utrpeni.“
„Ach, Sievere, ja se nechci divat, jak trpis.“
„Presne tohle jsem chtel od tebe slyset. Vidis, jak jsem prohnany? Ale jestli chces nahradu za Marleninu pritomnost, tak ja ti budu stale nablizku, kdyz budes potrebovat utechu. Nic na svete by me od tebe neodlakalo — kdybys chtela, abych zustal.“
Stiskla mu dlan. „Nezaslouzim si te, Sievere.“
„Nepouzivej to jako vymluvu, abys me nemela, Eugenie. Ja jsem ochoten 'nechat se na tobe promarnit' a ty by ses me nemela pred touto 'svrchovanou obeti pokouset zastavit.“
„Nenasel jsi nikoho lepsiho?“
„Nehledal jsem ho. Taky jsem mezi rotorskymi zenami nezaregistroval zvlastni zajem. Krome toho, co bych delal s nekym lepsim? Jak nudne by to bylo — nabidnout se jako zaslouzeny dar. Mnohem romantictejsi je byt darem nezaslouzenym, darem z nebes.“
„Zarit jako Buh ve sve blahosklonnosti vuci nehodnym.“
Genarr zive prikyvl. „To by se mi libilo. Ano. Ano. To je presne predstava, ktera se mi zamlouva.“
Insignova se znovu usmala, tentokrat uz uvolneneji. „Ty jsi taky blazen. Vis, nejak jsem si toho nikdy nevsimla.“
„Mam v sobe netusene poklady. Az me lepe poznas — pozvolna, samozrejme —“
Prerusilo ho ostre zabzuceni prijimace depesi.
Zamracil se. „Tak to vidis, Eugenie. Kdyz te do neceho konecne vmanevruju — uz ani nevim, jak se mi to podarilo — kdyz se mi uz uz chystas skocit kolem krku, tak nas prerusi. Ale podivejme!“ Hlas se mu najednou docela zmenil. „To je od Saltada Leveretta.“
„Kdo je to?“
„Vlastne ho neznam. Jestli vubec kdo. Je to nekdo, kdo ma k poustevnikovi nejbliz ze vsech lidi, co jsem kdy potkal. Pracuje v pasu asteroidu, protoze se mu tam libi. Uz roky jsem toho stareho podivina nevidel. Vlastne ani nevim, proc rikam 'stareho', je mu tolik, co mne.
Navic je to zakodovane. Zakodovane na me otisky prstu, jak se tak divam. Tedy dostatecne tajne, abych te, driv nez to otevru, pozadal, abys odesla.“
Insignova se okamzite zdvihla, ale Genarr ji kyvnutim usadil zpatky do kresla. „Co blaznis, Eugenie? Tajnustkarstvi neni nic vic nez jen byrokraticky nesmysl. Kaslu na nej.“
Pritiskl na depesi palec a na jejim povrchu se zacala objevovat jednotliva pismena. Genarr to komentoval:
