„Ze zustanu s Eugenii, protoze to byl jediny zpusob?“
„Tak nejak.“
Fisher zavrtel hlavou. „Stejne by to nefungovalo. Nejdriv jsem si myslel, ze je to Roseanne — moje mala sestricka. Hlavne ocima, ale pripominala mi ji i jinak. Jenze ona byla neco mnohem vic nez Roseanne, Tesso. Ona uz nebyla clovekem, neni clovekem. Vysvetlim ti to pozdeji. Ja —“ zavrtel hlavou.
„To nevadi, Crile,“ rekla Wendelova. „Vysvetlis mi to, az budes chtit.“
„Nebyla to zase naprosta prohra. Videl jsem ji. Je nazivu. Ma se dobre. Nakonec myslim, ze jsem ani vic nechtel. Marlene je pro me po tom vsem — proste Marlene. Zbytek sveho zivota, Tesso, chci uz jen
„Budu ti jako utecha stacit, Crile?“
„Budes pro me daleko vic nez jen utecha, Tesso. Formalne se rozvedu a tim padem se my dva vezmeme. Rotor a Nemesis ponechame Wuovi a my dva zustaneme na Zemi nebo na kolonii, kterou si vyberes. Budeme oba pobirat slusnou penzi a galaxii a jeji problemy prenechame jinym. Uz jsme udelali dost. Tedy, pokud s tim budes souhlasit.“
„Uz aby to bylo.“
O hodinu pozdeji se jeste stale objimali.
95
Eugenie Insignova rekla: „Jsem tak rada, ze jsem u toho nebyla. Musim na to neustale myslet. Chudinka Marlene. Musela mit hrozny strach.“
„Ano, to mela. Ale dokazala to a diky ni bude Zeme zachranena. Dokonce ani Pitt s tim nic nezmuze. V podstate se zhroutil smysl jeho celozivotniho snazeni. Nejenze uz nema smysl drzet se jeho projektu o utajenem budovani nove civilizace, ale dokonce musi sam pomahat dohlizet nad projektem zachrany Zeme. Musi. Rotor uz neni tajemstvim. Je dosazitelny v kteremkoli okamziku. Kdybychom nespolupracovali, odvratilo by se od nas vsechno pozemske i mimozemske lidstvo. A to vsechno by se bez Marlene nemohlo uskutecnit.“
Insignova o tak dalekosahlych dusledcich nepremyslela. „Ale kdyz mela strach, myslim opravdovy strach, obratila se na tebe, ne na Crila.“
„Ano.“
„To ty jsi ji drzel, ne Crile.“
„Ano, ale nedelej z toho zadnou vedu, Eugenie. Me znala, jeho ne.“
„Ty musis vzdycky vsechno tak logicky vysvetlit. To jsi cely ty. Ale jsem rada, ze se obratila na tebe. On si ji nezaslouzil.“
„To mas pravdu. On si ji nezaslouzil. Ted ale, Eugenie, prosim — pojdme dal. Crile odchazi. Uz se nikdy nevrati. Videl svou dceru. Byl u toho, jak se zaslouzila o zachranu Zeme. Preji mu to a ty bys mu to mela prat take. Takze, jestli se nebudes zlobit, zmenim tema. Vis o tom, ze Ranay D'Aubissonova odleta s nimi?“
Ano. Mluvi se o tom vsude. Mne ale nijak schazet nebude. Nikdy se mi nezdalo, ze by ji Marlene mela moc v lasce.“
„Ty obcas taky ne, Eugenie. Pro Ranay je to velka vec. Jakmile si uvedomila, ze takzvana erythrejska Nakaza vubec nespada do jejiho oboru, prisla tim vlastne vnivec cela jeji zdejsi prace, ale na Zemi bude moci zavest moderni mozkove snimkovani a mit skvelou profesionalni karieru.“
„Vyborne, dobre ji tak.“
„Ale Wu se vrati. Velice inteligentni clovek. To jeho mozek poskytl spravne reseni. Vis, jsem si jisty, ze se sice vrati, aby pracoval na efektu odpudivosti, ale ve skutecnosti mu pujde o to, aby zustal na Erythro. Organismus Erythro si ho vybral, stejne jako si vybral Marlene. A co je jeste legracnejsi, myslim, ze si vybral i Leveretta.“
„Podle ceho, myslis, si je vybira, Sievere?“
„Myslis, proc si vybral Wua a ne Crila? Proc si vybral Leveretta a ne me?“
„Wu musi byt mnohem inteligentnejsi nez je Crile, to je mi jasne, ale ty jsi zase daleko lepsi nez Leverett. Ne, ze bych o tebe chtela prijit.“
„Diky. Predpokladam, ze organismus Erythro ma sva vlastni kriteria. Dokonce si myslim, ze mam mlhavou predstavu o tom, jaka by mohla byt.“
„Opravdu?“
„Ano. Kdyz byla nase vedomi sondovana, vstupoval tim do nas skrze Marlene samotny organismus Erythro. Mam dojem, ze jsem zachytil cast jeho myslenek. Samozrejme ne vedome, ale kdyz bylo vsem, jako bych vedel neco, co jsem predtim nevedel. Marlene ma zvlastni dar, ktery ji umoznuje s organismem komunikovat a take mu poslouzit vlastnim mozkem jako sondou do ostatnich mozku. Ja si ale myslim, ze to je pouze prakticka vyhoda. Vybralo si ji to kvuli necemu mnohem neobycejnejsimu.“
„A co by to jako melo byt?“
„Predstav si, Eugenie, ze jsi nit. Jak by ses citila, kdybys zjistila, ze existuje neco jako krajka? Predstav si, ze jsi kruh. Jak by ses citila, kdybys narazila na kouli? Erythro znala jen jeden druh vedomi — sve vlastni. To je sice nepredstavitelne rozsahle, ale tak nejak fadni. Je tim, cim je, pouze proto, ze se sklada z bilionu bilionu bunecnych jednotek, ktere jsou vsechny mezi sebou propojeny jen velmi volne.
A najednou narazi na lidsky mozek, ve kterem je bunecnych jednotek relativne malo, ale existuje mezi nimi nepredstavitelny pocet vzajemnych propojeni — neprestavitelna slozitost. Krajka misto nite. Uz jen samotna jeho krasa musela Erythro ucarovat. A Marlenin mozek se ji musel zdat nejkrasnejsi ze vsech. Proto se na ni tak upjala. Ty bys nechtela ziskat praveho Rembrandta nebo Van Gogha? Proto ji tak uzkostlive ochranovala. Ty bys neochranovala mistrovske umelecke dilo? A presto se Erythro odvazila riskovat Marleninu dusi kvuli lidstvu. Bylo to vuci Marlene drsne, ale od Erythro uslechtile.
Bud jak bud, dostavam se k tomu, co si myslim, ze Erythro je. Totiz umelecky znalec, sberatel tech nejkrasnejsich mozkovych struktur.“
Insignova se rozesmala. „To potom musi mit Wu a Leverett opravdu rozkosne dusicky.“
„Pro Erythro asi ano. A bude ve sve sbirce pokracovat, az sem dorazi vedci ze Zeme. Myslim, ze nakonec skonci sbirkou skupiny lidi, kteri se nejak lisi od tech ostatnich. Erythrejskou skupinu. Mozna jim Erythro pomuze najit pro nas ve vesmiru nove domovy a galaxie se mozna bude nakonec skladat ze dvou svetu — sveta Pozemstanu a sveta neohrozenych prukopniku, opravdovych vesmiranu. Jsem zvedavy, co by z toho vzeslo. Jiste by to znamenalo, ze prave oni budou tvurci nasi budoucnosti. Trochu me to mrzi.“
„Nemysli na to,“ rekla vemlouvave Insignova. „At se s budoucnosti vyporadaji lide budoucnosti. V danem okamziku jsme ty a ja lide smyslejici o sobe jako dva obycejni lide.“
Genarr se radostne usmal, jeho dobracky oblicej se cely rozzaril. „To jsem strasne rad, protoze mne tvoje duse pripada krasna a mozna moje pripada stejne krasna i tobe.“
„Ach, Sievere, vzdycky mi tak pripadala. Vzdycky.“
Genarruv usmev ponekud znejistel. „Ale na svete jsou i jine druhy krasy, ja vim.“
„Pro me uz ne. Ty mas vsechny druhy krasy. Sievere, ztratili jsme rano, ty a ja. Ale den jeste neskoncil.“
„V tom pripade — co vic si jeste muzu vubec prat, Eugenie? Stalo za to ztratit rano — pokud muzeme byt zbytek dne spolu.“
Jejich ruce se setkaly.
EPILOG
Znovu Janus Pitt sedel sam obkliceny.
Rudy trpaslik uz nebyl nastrojem zkazy. Byl to jen rudy trpaslik, ktery mel byt lidstvem, stale arogantnejsim a presto stale mocnejsim, odsunut stranou.
Avsak Nemesis tu byla stale, prestoze uz ne jako hvezda.
