Nemesis

ze prave muze smrtelne urazet reditele, cloveka, ktery se dal snadno urazit a navic byl nebezpecny.

Tanayama ani nemrkl. „To vim, ale nejsou to snad Eurove, kdo v posledni dobe ovladli planetu a nechteji na to zapomenout?“

„Ostatni mozna take nechteji zapomenout a maji vice duvodu k nenavisti.“

„Jenomze to byl prave Rotor, ktery tak chvatne zmizel ze slunecni soustavy.“

„Nekdo musel vynalezt hyperposilovani jako prvni.“

„A odletet k blizke hvezde, o ktere vedeli jen oni. a ktera miri primo na slunecni soustavu a muze proletet dostatecne blizko na to, aby ji celou rozvratila?“

„Nevime, jestli to vedi, a jestli vubec vedi o te hvezde.“

„Ovsemze to vedi,“ skoro zavrcel Tanayama. „A odleteli, aniz by nas varovali.“

„Rediteli — se vsi uctou — to nedava smysl. Prece neodleti, aby se usadili na hvezde, ktera na sve ceste rozvrati slunecni soustavu a tim padem i svoji vlastni.“

„Oni mohou snadno uniknout, i kdyby mezitim postavili dalsi kolonie. My mame k evakuaci cely svet citajici osm miliard lidi —a to je mnohem obtiznejsi ukol.“

„Kolik nam zbyva casu?“

Tanayama pokrcil rameny. „Tvrdi mi, ze par tisic let.“

„To je dlouha doba. Je mozne, ciste teoreticky, ze je nenapadlo, ze je nutne nas varovat. Jak se bude hvezda priblizovat, musime ji objevit i bez upozorneni.“

„A tou dobou budeme mit jeste mene casu k evakuaci. Oni hvezdu objevili nahodou. My bychom ji nemuseli objevit hodne dlouho, nebyt jedne nediskretni poznamky vasi zeny a vaseho podnetu — velmi bystreho podnetu — abychom se podivali zblizka na vynechanou cast oblohy. Rotor chtel, abychom ji objevili co nejpozdeji.“

„Ale, rediteli, proc by meli neco takoveho chtit? Z cire, bezduvodne nenavisti?“

„Nikoli bezduvodne. Proto, aby mohla byt slunecni soustava se svym tezkym nakladem ne-Euru znicena. Aby mohlo lidstvo zacit znova na ciste Euro zakladech. Ha? Co vy na to?“

Fisher zavrtel bezmocne hlavou. „Nemozne. Nemyslitelne.“

„Proc by nas jinak nevarovali?“

„A nemohlo to byt prece jen tak, ze nevedeli, kam miri?“

„Nemozne,“ rekl Tanayama ironicky. „Nemyslitelne. Neexistuje zadny jiny duvod pro to, co udelali, nez jejich prani videt nasi zahubu. Ale my vyvineme vlastni hyperprostorovy pohon a najdeme si je u te jejich nove hvezdy. A vyrovname ucet.“

TRINACT KOPULE

22

Eugenie Insignova privitala zpravu dcery s nevericnym, rozpacitym smichem. Co ma clovek delat, pochybovat o zdravem rozumu vlastni dcery nebo funkcnosti sveho sluchoveho ustroji?

„Cos to rekla, Marlene? Jak to myslis — jedu na Erythro?“

„Pozadala jsem o to komisare Pitta a on slibil, ze to zaridi.“

Insignova vypadala zarazene. „Ale proc?“

Marlene odpovedela, mirne podrazdene:

„Protoze sama rikas, ze potrebujes uskutecnit podrobna astronomicka pozorovani, ktera nelze provadet na Rotoru. Muzes to udelat na Erythro. Ale vidim, ze ve skutecnosti se ptas na neco jineho.“

„Spravne. Proc by komisar Pitt sliboval, ze to zaridi? Zadala jsem ho o to sama uz nekolikrat a vzdycky odmitl. Nikoho nechce pustit na Erythro — krome nekolika odborniku.“

„Stacilo mu to nastinit z trochu jine stranky, mami.“ Marlene na okamzik zavahala. „Rekla jsem mu, ze vim, ze se te chce zbavit a ze tohle je jeho sance.“

Insignova se nadechla tak prudce, ze se zakuckala a musela si odkaslat. Potom se slzicima ocima vyhrkla: „Jak jsi mohla rict neco takoveho?“

„Protoze je to pravda. Kdyby to pravda nebyla, nerekla bych to. Slysela jsem ho, jak s tebou mluvi a slysela jsem tebe, jak mluvis o nem. Je to tak do oci bijici, ze to musis vedet i ty, nerikej, ze ne. Ma na tebe zlost a chce, abys ho prestala obtezovat — tim, cim ho obtezujes. Vsak vis.“

Insignova sevrela rty. „Vis, milacku, budu z tebe muset udelat sveho zpovednika. Opravdu me privadi do rozpaku, kdyz vytahujes na denni svetlo takovehle veci.“

„Ja vim, mami.“ Marlene sklopila oci. „Odpust.“

„Ale stejne to nechapu. Ze ma na me zlost musi vedet sam, na to prece nepotrebuje tebe, abys mu to vysvetlila. Proc mi nedovolil odejit na Erythro, kdyz jsem ho o to sama v minulosti zadala?“

„Protoze nenavidi vsechno, co s Erythro souvisi, a fakt, ze by se te mohl zbavit, nestacil, aby prekonal svuj odpor k planete. Jenomze tentokrat se nezbavi jen tebe. Zbavi se i me. Nas obou.“

Insignova se naklonila dopredu a polozila dlane na stul mezi sebe a Marlene. „Ne, Molly — Marlene. Erythro neni misto pro tebe. Nebudu tam naveky. Provedu nutna pozorovani a vratim se. Ty tu zustanes a pockas na me.“

„To bohuzel nepujde. Nemuze byt totiz pochyb o tom, ze te pusti jen proto, ze to je jediny zpusob, jak se zaroven zbavit i me. Souhlasil proto, ze jsem ho pozadala, aby nas pustil obe, kdyby slo jen o tebe, tak by nesouhlasil. Chapes?“

Insignova se zamracila. „Ne, nechapu. Ani trochu. Co s tim mas ty spolecneho?“

„Kdyz jsme spolu rozmlouvali a ja jsem mu rekla, ze vim, ze by se nas chtel obou zbavit, ztuhl mu oblicej — chapes, aby na nem nemel zadny vyraz. Vedel, ze bych jeho vyraz a jine drobnosti umela rozsifrovat a asi nechtel, abych uhadla, na co mysli. Ale to je taky urcity zpusob vypovedi a rekne ti o cloveku hodne. Krome toho, vsechno se zakryt neda. Mihnes okem a mne to staci.“

„Takze jsi vedela, ze se te chce take zbavit.“

„Nejen to. On se me bal.“

„Proc by se te mel bat?“

„Nejspis proto, ze se nemohl smirit s tim, ze vim to, co nechce, abych vedela.“ Jakoby urazene si odfrkla: „Hodne lidi to drazdi.“

Insignova prikyvla. „Tomu se nedivim. Lide se pred tebou citi — jako nazi, dusevne nazi, jako by se jim dusi prehnala smrst.“

Primhourenyma ocima se zadivala na svou dceru. „Nekdy si tak pripadam i ja. Kdyz se divam do minulosti, myslim, ze jsi me 'zneklidnovala' uz jako male dite. Casto jsem si rikala, ze jsi proste jen neobycejne inteli —“

Marlene ji rychle doplnila:

„Myslim, ze jsem.“

„Ano, to taky, ale muselo v tom byt i neco dalsiho, i kdyz jsem tomu moc nerozumela. Povez mi — nevadi ti, ze se o tom bavime?“

„S tebou ne, mami,“ odpovedela Marlene, ale v jejim hlase byla patrna jista ostrazitost.

„Tak mi rekni, kdyz jsi byla mensi a zjistila jsi, ze tohle dokazes a jine deti ne — dokonce ani dospeli ne — proc jsi za mnou neprisla a nerekla mi to?“

„Jednou jsem se o to i pokusila, ale ty jsi byla cela netrpeliva. Sice jsi mi to nerekla, ale poznala jsem, ze nemas cas a naladu zabyvat se detskymi hloupostmi.“

Insignova vylekane rozsirila oci. „Tohle jsem rekla, 'detske hlouposti'?“

„Ne, nerekla, ale rekl to zpusob, jakym ses na me podivala a jak jsi pritom mela ruce.“

„Mela ses dozadovat me pozornosti.“