Nemesis

ze mate cely nedozirny svet, ktery nikdy, az na par nepatrnych vyjimek, neopoustite.“

Fisher se usmal. „Ja jsem zrovna jedna takova vyjimka, ktera to udelala. A casto. A ty jsi kolonista. Takze zaryta planetarni krysa neni ani jeden z nas.“

„To je pravda,“ rekla Wendelova a vrhla na nej postranni pohled. „Nekdy me napadne, ze uz ani nevim, ze jsem vlastne kolonista.“

„Zato ja na to nezapominam nikdy, to si pis. Sice si bez prestani nehuhlam: 'Tessa je kolonista! Tessa je kolonista! ale pamatuji si to stale moc dobre.“

„A myslis, ze krome tebe jeste nekdo?“ Machla rukou kolem dokola, jako by tim chtela zahrnout veskery prostor kolem sebe. „Zde — cele Hyper City pod nepredstavitelne prisnym utajenim — a proc? Kvuli kolonistum. Jenom proto, aby Zeme mohla prijit s fungujicim superluminalnim plavidlem driv, nez s tim koloniste vubec zacnou. A kdo ma cely projekt pod palcem? Kolonista!“

„Tohle te napadlo poprve za tech pet let, co delas na projektu?“

„Ne, napadne me to vzdycky jednou za cas. Nemuzu to pochopit. To nemaji strach?“

Fisher se rozesmal. „Vzdyt jsi vedec.“

„No a?“

„No a vedci jsou vlastne zoldaci bez zavazku vuci jakekoli spolecnosti. Dej vedci nejaky fascinujici problem, hodne penez, vybaveni a pomoc, a on po tom skoci a nebude ho zajimat, kdo to plati. Ruku na srdce — tobe vubec nezalezi na Zemi nebo na Adelii ci jakekoli jine kolonii, dokonce ani na lidstvu jako takovem. Ty chces pouze rozpracovat detaily superluminalniho presunu a nejaka loajalita je ti ukradena.“

Wendelova nakrcila nos:

„To je predsudek, ktery nepasuje na kazdeho vedce. Mozna ani na me ne.“

„Jsem si jist, ze oni si to uvedomuji taky, takze jsi pravdepodobne pod neustalym dohledem. Nektery z tvych nejblizsich asistentu bude mit nejspis jako dulezitou soucast sve pracovni naplne neustale sledovani tve cinnosti a pravidelne podavani hlaseni vlade.“

„Doufam, ze nemluvis o sobe.“

„Nerikej, ze te nikdy nenapadlo, ze bych se te mohl drzet prave jako 'mamitel tajemstvi. “

„Abych rekla pravdu, tak napadlo — sem tam.“

„Jenze to neni moje prace. Mam podezreni, ze nase vztahy jsou prilis intimni, nez aby mi mohli duverovat. Vlastne jsem si celkem jisty, ze sleduji i me, a ze peclive hodnoti vsechno, co udelam. Hlavne, ze te udrzuju v blazenosti —“

,Jsi hnusny, Crile. Jak si muzes delat legraci z neceho takoveho?“

„To vubec neni legrace. Jen se snazim byt realisticky. Az te omrzim, ztratim sve postaveni. A nestastna Tessa muze byt ne-produktivni Tessa, takze me rychle odsunou z cesty a udelaji misto pro meho nastupce. Koneckoncu, tva spokojenost je mnohem dulezitejsi nez moje a ja uznavam, ze je to jen spravne. Chapes muj realismus?“

Wendelova najednou natahla ruku a pohladila Crila po tvari.

„Neboj se. Myslim, ze na to, abys me ted omrzel, jsem si na tebe uz prilis zvykla. Za meho horkokrevneho mladi me mozna muzi mohli omrzet tak, abych se jich zbavovala, ale ted —“

„To nestoji za tu namahu, eh?“

„Kdyz myslis. Treba jsem se nakonec zamilovala ~ svym zpusobem.“

„Chapu, jak to myslis. Strizliva laska muze byt uklidnujici. Ale rekl bych, ze ted neni vhodna chvile to dokazovat. Nejdriv musis stravit tu malou vymenu nazoru s Koropatskym a zbavit se zluce z tech reci o podvodu.“

„To casem prejde. Ale je tu jeste neco. Jak uz jsem ti rekla. Pozemstane nemaji vubec zadny smysl pro prostor.“

„Ano, pamatuju se.“

„Tady mas priklad. Koropatsky nema ani ten nejzakladnejsi smysl pro prostor. Mluvil o ceste k Sousedni hvezde a nalezeni Rotoru. Ted mi povez, jak si to predstavuje? Kolikrat se stane, ze objevime nejaky asteroid a ztratime ho drive, nez stacime propocitat jeho drahu? Vis, jak dlouho trva, nez se takovy ztraceny asteroid podari znovu lokalizovat? A to pres vsechno moderni vybaveni a pristroje, co mame k dispozici? Nekdy cela leta. Vesmir je veliky, i kdyz jde o blizke okoli jedne hvezdy, a Rotor je maly.“

„Ano, ale asteroid musime hledat mezi stovkami tisic jinych asteroidu, kdezto Rotor je jediny objekt sveho druhu v blizkosti Sousedni hvezdy.“

„To ti napovidal kdo? I kdyby Sousedni hvezda nemela planetarni system naseho typu, je krajne nepravdepodobne, ze by ji neobklopoval nejaky planetarni odpad.“

„Ale bude to mrtvy odpad, stejne mrtvy jako asteroidy. A Rotor je fungujici kolonie a tedy vydavaji siroke spektrum zareni, ktere pujde snadno lokalizovat.“

„Pokud Rotor bude fungujici kolonie. Co kdyz ne? Tak by to byl jen dalsi asteroid, jehoz nalezeni by mohlo znamenat nadlidsky ukol. Vubec bychom to nemuseli do nejakeho rozumneho casoveho limitu zvladnout.“

Fisher nedokazal zakryt svuj nemohouci odpor.

Wendelova neco konejsive zaseptala, pristoupila k nemu a polozila mu ruku na rameno. Nereagoval. „Ach, milacku, prece vis, jak situace vypada. Musis se s ni vyrovnat.“

Fisher pridusene rekl: „Ja vim. Ale prezit mohli. Je to tak?“

„Mohli,“ odpovedela Wendelova s mirnou strojenosti v hlase, „a pokud prezili, tim lepe pro nas. Jak uz jsi rekl, bude mnohem snazsi lokalizovat je podle jejich radioveho vysilani. A co vic —“

„Ano?“

„Koropatsky chce, abychom prinesli zpatky dukaz toho, ze jsme byli na Rotoru, mysli si, ze tim nejlepe dokazeme, ze jsme podnikli cestu do vzdaleneho vesmiru a zpatky, cestu dlouhou cele svetelne mesice, popripade i roky. Az na to, ze nevime, co presne bude dostatecne presvedcive? Rekneme, ze najdeme nejake bludne kusy kovu nebo betonu. Co myslis, ze by rekli? Kus zeleza, na kterem neni nic typicky rotorskeho, a ktery jsme stejne dobre mohli uz mit s sebou cestou tam. I kdybychom nasli nejaky kousek ocividne rotorskeho puvodu — nejaky artefakt, ktery mohl pochazet pouze z Rotoru — mohli by ho povazovat za padelek.

Kdyby vsak Rotor zil a fungoval, mozna bychom mohli presvedcit nektereho Rotorana, aby se vratil s nami. Rotorana uz identifikovat lze. Otisky prstu, struktura sitnice, analyza DNA. Mozna se i najdou koloniste nebo Pozemstane, kteri by toho urciteho Rotorana, ktereho bychom privezli s sebou, znali. Koropatsky bez ustani naznacoval, abychom udelali prave tohle. Ohanel se tim, ze Kolumbus si ze sve prvni cesty za ocean privezl domorode Americany.

Ovsem —“ Wendelova si zhluboka povzdechla a pokracovala, „existuje urcity limit, kolik toho muzeme s sebou vzit zpatky, ziveho nebo neziveho. Jednou mozna postavime plavidla velka jako kolonie, ale nase prvni lod bude mala a (podle pozdejsich meritek) primitivni vecicka, o tom nepochybuji. Mozna vezmeme jednoho Rotorana, vic bychom nezvladli, a tak si budeme muset vybrat toho praveho.“

„Mou dceru Marlene,“ rekl Fisher.

„Treba nebude chtit. Muzeme vzit jen toho, kdo si to bude prat. Mezi tolika tisici se urcite nekdo najde, mozna i vic, ale jestli nebude chtit jit s nami ona —“

„Marlene bude chtit jit. Nechas me s ni promluvit. Nejak ji presvedcim.“

„Jeji matka bude treba proti.“

„Nejak ji presvedcim,“ opakoval Fisher uminene. „Nejak to uz udelam.“

Wendelova si znovu povzdechla. „Nemuzu te nechat zivit se touhle myslenkou, Crile. Copak nechapes, ze tvou dceru s sebou vzit nemuzeme, i kdyby chtela?“

„Proc ne. Proc ne?“

„Byl ji rok, kdyz odesli. Nema na slunecni soustavu zadne vzpominky. Nikdo ve slunecni soustave by ji nemohl identifikovat. Je velmi nepravdepodobne, ze by tu o ni existovaly zaznamy, ktere by se daly nezavisle overit. Ne, musi to byt nekdo prinejmensim ve strednich letech, a zaroven nekdo, kdo byl na jinych koloniich, nebo jeste lepe, na Zemi.“

Chvilicku se odmlcela a nejiste pokracovala: „Napriklad tvoje zena. Nerikal jsi jednou, ze nejaky cas studovala na Zemi? Budou tam o ni zaznamy a bude mozno ji identifikovat. I kdyz, abych rekla pravdu, mnohem radeji bych vybrala nekoho jineho.“

Fisher mlcel.

Wendelova, skoro plase, dodala: „Je mi lito, Crile. Ja si to tak neprala.“