Nemesis

nevylekal ani v nejmensim, a co mi dodalo byl fakt, ze Megas ji pripadala zajimava a zabavna.“

„Tomu neverim.“

„Budes muset. Je to pravda.“

Insignova se zamyslela a potom zdrahave pronesla: „Mozna to je priznak toho, ze se u ni uz projevuje ta — ta —“

„Nakaza? Hned po priletu jsem zaridil dalsi mozkovy snimek. Jeste nemame uplnou analyzu, ale predbezna prohlidka neukazala zadne zmeny. Mozkove krivky se meni velmi vyznamne uz pri velmi lehkych pripadech onemocneni Nakazou. Marlene ji proste nema. Nicmene me napadla zajimava myslenka. Vime, ze Marlene je vnimava, ze si dokaze povsimnout nejruznejsich drobnosti. Pocitu, ktere do ni proudi z jinych lidi. Ale videla jsi nekdy, ze by tomu bylo naopak? Ze by ona vyzarovala pocity do druhych?“

„Nechapu, kam miris.“

„Vi, kdy jsem nejisty nebo mirne rozruseny, i kdybych se to snazil ukryt sebevic, nebo ze jsem klidny a vyrovnany. Ale existuje zpusob, jak by me mohla prinutit nebo nejak napomoci k pocitu nejistoty a mirne rozrusenosti — nebo klidu a vyrovnanosti? Kdyz prijima, nemuze i vysilat?“

Insignova na nej vytrestila oci. „To je silenost!“ vykrikla a hlas se ji pritom nevericne trasl.

„Mozna. Ale vsimla sis nekdy u Marlene neceho takoveho? Premyslej.“

„Neni o cem premyslet. Niceho takoveho jsem si nikdy nevsimla.“

„Hm,“ zabrucel Genarr. „Nejspis opravdu ne. Urcite by se ji moc libilo, kdyby te mohla donutit, aby ses o ni tak nestrachovala — a to se ji bezesporu nedari. Ovsem je pravda, kdyz se pridrzime ciste jejich zvlastnich schopnosti, ze od te doby, co prijela na Erythro, se jeste prohloubily. Souhlasis?“

„To ano.“

„Ale to neni vsechno. Je ted silne intuitivni. Vi, ze je imunni vuci Nakaze. Je si jista, ze ji na Erythro nic nehrozi. Kdyz se divala dolu na ocean, vedela naprosto presne, ze do nej s letadlem nemuze spadnout a utopit se. Jak se chovala na Rotoru? Citila se na nem nekdy nejiste a ne prilis bezpecne, stejne jako se citi kterykoli jeji vrstevnik?“

„Ano! Urcite.“

„Ale tady je z ni jiny clovek. Naprosto jisty sam sebou. Proc?“

„To nevim.“

„Ze by na ni Erythro nejak pusobila? Ne, ne, nemam na mysli Nakazu. Ze by nejaky dalsi vliv? Neco docela jineho? Povim ti, proc se na to ptam. Citim to sam.“

„Citis sam co?“

„Urcity optimismus, co se tyce Erythro. Nevadi mi jeji pustota ani nic jineho. Ne, ze by mne to v minulosti vadilo, ze by me Erythro kdovijak zneklidnovala, ale nikdy jsem tuhle planetu nemel rad. Jenze pri vyletu s Marlene jsem k Erythro pocitoval vice sympatii nez za cela leta meho pobytu zde. Napadlo me, ze je treba Marlenina radost nakazliva, nebo ze me k ni nejakym zpusobem nuti. Nebo ze neco jineho, at je to cokoli, co na ni pusobi, muze pusobit i na me — v jeji pritomnosti.“

„Myslim, ze by sis mel dat sam udelat snimek mozku,“ podotkla kousave Insignova.

Genarr pozdvihl oboci. „Myslis, ze jsem to neudelal? Co jsem tady, tak si ho nechavam delat pravidelne. Krome neodlucitelnych zmen spojenych s procesem starnuti u me k zadnym jinym zmenam nedoslo.“

„Ale nechal sis svuj mozek prohlednout potom, co jste se vratili z toho letu?“

„Zajiste. To bylo prvni. Nejsem blazen. Uplna analyza mi jeste nedosla, ale predbezne vysetreni zadne zmeny nezjistilo.“

„Co tedy hodlas podniknout ted?“

„To je logicke. Marlene a ja opustime Kopuli a vyjdeme na povrch Erythro.“

„Ne.“

„Ucinime prislusna opatreni. Uz jsem venku byl.“

„Ty mozna,“ branila se tvrdosijne Insignova. „Ale ona ne. Nikdy.“

Genarr si povzdychl. Otocil se v kresle a podival se na falesne okno visici na stene jeho kancelare, jako by se pokousel pres nej zahlednout narudlou krajinu venku. Ohledl se na Insignovou.

„Tam venku je obrovsky, zbrusu novy svet,“ rekl, „svet, ktery nepatri nikomu a nicemu. Muzeme ho mit cely, rozvinout ho, mit pritom na pameti vsechna ponauceni nasbirana trpkymi lekcemi v nasem drivejsim svete. Tentokrat muzeme postavit dobry, cisty, slusny svet. Na cervenou barvu se da zvyknout. Muzeme planetu ozivit nasimi rostlinami a zviraty. Muzeme zurodnit jeji more a pevniny a zahajit jeji vlastni evoluci.“

„A Nakaza? Co udelas s ni?“

„Muzeme ji eliminovat a vytvorit z Erythro idealni planetu.“

„Kdyz eliminujeme teplo a gravitaci a zmenime chemicke slozeni, muzeme udelat idealni planetu i z Megas.“

„Ano, Eugenie, ale musis uznat, ze Nakaza nepatri do stejneho soudku jako teplota, gravitace a chemicke slozeni.“

„Ale Nakaza je stejne nebezpecna; jen jinym zpusobem.“

„Eugenie, myslim, ze uz jsem ti rekl, ze Marlene je nejdulezitejsi osoba, kterou mame.“

„Pro me zcela urcite.“

„Pro tebe je dulezita jednoduse proto, ze je to tvoje dcera. Pro nas ostatni pro to, co dokaze.“

„Co dokaze? Interpretovat mluvu tela? Carovat?“

„Je presvedcena, ze je vuci Nakaze imunni. Jestli je to pravda, mohlo by nam to pomoci —“

„Jestli je to pravda. Je to detske fantazirovani a ty to vis. Nesmis se chytat kazdeho stebla. Tam za dvermi je cely svet a ja ho chci. Nakonec mluvis jako Pitt. Chces pro tenhle svet riskovat zivot me dcery?“

„V lidske historii se uz riskovalo mnohem vice pro mnohem mene.“

„Tim vetsi hanba lidske historii. A vubec, rozhodnuti zalezi na mne. Je to ma dcera.“

A Genarr, tichym hlasem, ve kterem zaznival nekonecny smutek, rekl: „Miluji te, Eugenie, ale kdysi jsem te ztratil. Citil jsem prchavou nadeji, ze bych se tu ztratu snad mohl pokusit odcinit. Ale ted se bojim, ze te musim ztratit znovu a navzdy. Protoze, abys vedela, musim ti rict, ze rozhodnuti nezalezi na tobe. Dokonce nezalezi ani na mne. Zalezi jen na Marlene. K cemukoli se rozhodne, toho nejakym zpusobem nakonec dosahne. A protoze je dost dobre mozne, ze dokaze ziskat pro lidstvo novy svet, tak ji navzdory tobe pomohu ve vsem, co se rozhodne udelat. Musis se s tim smirit, Eugenie. Prosim.“

DVACET CTYRI DETEKTOR

52

Crile Fisher si zarazene prohlizel Superluminal. Videl ho poprve, a pri kratkem pohledu na Tessu Wendelovou mu bylo zcela jasne, ze jeji usmev si muze vysvetlit jedine jako majetnickou pychu.

Sedela v obrovske skalni jeskyni, obklicena trojitou pavucinou bezpecnostnich zatarasu. Byli tam lide, ale vetsinu fyzicke prace obstaravali peclive naprogramovani nehumanoidni roboti.

Fisher uz v zivote spatril hodne kosmickych lodi nejruznejsich modelu a pro vsechny mozne ucely, ale neco takoveho, jako byl Superluminal jeste nikdy — nikdy nevidel neco tak na prvni pohled odpudiveho.

Kdyby nevedel, co to je, mozna by ani neuhodl, ze se jedna o kosmicke plavidlo. Jaka by v tom pripade byla jeho reakce? Na jedne strane nechtel Wendelovou rozcilit, a na druhe strane mu bylo jasne, ze se uz nemuze dockat, aby ji rekl, co si mysli, stejne jako se ona nemohla dockat jeho pochvaly.

A tak ze sebe nesmelym hlasem vysoukal: „Ma takovy strasidelny puvab — takovy vosi.“

Zasmala se slovnimu spojeni „strasidelny puvab,“ a Fisher vedel, ze zvolil ten spravny vyraz. Ale potom