Nemesis

to nikdy nerekl.“

„Ne?“

„Ver mi, davala jsem pozor. A vis. co jeste je zvlastni? Ja ti taky nikdy nerekla, ze te miluju, a presto — miluju te. Ale ze zacatku tomu tak nebylo. Nevis, co se stalo?“

Fisher potichu rekl: „Mozna jsme se do sebe zamilovali postupne, aniz bychom si toho vsimli. To se nekdy stava, nemyslis?“

Plase se na sebe usmali, jako by nevedeli, co si s tim maji pocit.

DVACET PET POVRCH

54

Eugenii Insignovou suzovaly obavy. Vic nez to.

„Povim ti, Sievere, od te doby, co jsi vzal Marlene na vylet letadlem, jsem se poradne nevyspala.“ Hlas ji sklouzl do neceho, co by se u zeny s mene pevnym charakterem dalo mozna nazvat fnukanim. „Nebyla ta projizdka vzduchem — k oceanu a zpatky, taky jste se vratili az po soumraku — nebylo to pro ni dost? Proc ji nezastavis?“

„Proc ji nezastavim?“ protahl Siever, jakoby otazku vychutnaval na jazyku. „Proc ji nezastavim? Eugenie, uz jsme se dostali za hranici, kdy jsme byli schopni Marlene zastavit.“

„To je nesmysl, Sievere. To je skoro az zbabelost. Schovavas se za ni a predstiras, ze je vsemocna.“

„A neni? Ty jsi jeji matka. Prikaz ji, at zustane v Kopuli.“

Insignova sevrela rty.

„Je ji patnact. Nechci ji tyranizovat.“

„Prave naopak. Moc rada bys ji tyranizovala. Ale kdyz se o to pokusis, podiva se na tebe tema svyma neskutecnyma ocima a rekne neco jako: 'Matko, citis se vinna tim, zes me pripravila o otce, a take mas pocit, ze se proti tobe spikl cely svet, aby te za trest pripravil o me, coz je nesmyslna predstava'.“

Insignova se zamracila.

„To je nejvetsi blbost, jakou jsem kdy slysela, Sievere. Nic takoveho nepocituji a ani bych nemohla.“

„Samozrejme, ze ne. Jenom jsem si neco vymyslel. Ale Marlene si vymyslet nebude. Ona bude vedet presne, z toho, jak pohnes palcem nebo lopatkou nebo necim jinym, co te szira, a taky ti to povi a bude to cista pravda a to tak zahanbujici pravda, ze si myslim, ze budes mit dost starosti s tim, co rict na svou obranu, a radeji toho nechas, nez aby sis od ni nechala postupne odlupovat jednotlive slupky sve duse.“

„Nerikej mi, ze se ti to stalo.“

„Mne ne, protoze me ma rada a ja se s ni snazim jednat velmi diplomaticky. Ale mam strach pomyslet, co by ze me zbylo, kdybych se ji postavil na odpor. Podivej se, pokousel jsem se ji zdrzet. To musis uznat. Chtela jit ven okamzite po navratu z toho vyhlidkoveho letu. A ja ji zdrzel az do konce mesice.“

„Jak se ti to povedlo?“

„Pouha sofistika, to te muzu ujistit. Je prosinec. Rekl jsem ji, ze za tri tydny zacne novy rok, alespon podle Pozemskeho kalendare, a jak lepe oslavit zacatek roku 2237, zeptal jsem se ji, nez odstartovanim nove ery pruzkumu a osidlovani Erythro? Vis, ona se totiz prave takto diva na sve pusobeni na planete — jako na zacatek nove ery. A tim je to horsi.“

„Proc horsi?“

„Protoze se na to nediva jako na svuj rozmar, ale jako na neco, co je zivotne dulezite pro Rotor a mozna i pro lidstvo. Neni nad to, kdyz clovek uspokojuje sve poteseni a nazyva to vznesenym prispevkem ke spolecnemu blahu. Omlouva to vsechno. Delal jsem to take, jako ty, jako vsichni. A z tech, koho znam, nejvic Pitt. Ten se nejspis presvedcil, ze dycha jen proto, aby prispival oxidem uhlicitym rostlinstvu na Rotoru.“

„Takze jsi ji zdrzel tim, ze jsi zabrnkal na jeji megalomanskou strunu.“

„Ano, a jeste stale mame tyden casu zjistit, jestli ji neco muze zastavit. To rikam, i kdyz musim priznat, ze ji moje zduvodneni neoklamalo. Souhlasila, ze pocka, ale rekla: 'Myslis si, ze kdyz me pozdrzis, ziskas tim alespon kousicek naklonnosti me matky, ze, strycku Sievere? Nevidim na tobe nic, co by poukazovalo na to, ze bys prichodu noveho roku prikladal sebemensi vyznam. “

„Takova neomalenost.“

„Jen neomalena pravda. Mozna uplne totez.“

Insignova odvratila pohled. „Moji naklonnost? Co mam na to rict —“

Genarr rychle rekl: „Co bys rikala? Rekl jsem ti, ze jsem te miloval a ted vidim, ze s pribyvajicimi roky se na tom mnoho nezmenilo. Ale to je muj problem. Nikdy ses ke mne nechovala necestne. Nikdy jsi mi nezavdala duvod k nadejim. A jestli jsem takovy blazen, ze nedokazu pochopit, co znamena ne. proc by te to melo zajimat?“

„Zajima me, jestli se citis nestastny, at uz z jakehokoli duvodu.“

„To uz je co rict.“ Genarr vydoloval na tvari usmev. „To je nesrovnatelne lepsi nez nic.“

Insignova odvratila zrak a po chvilce vahani se vratila k tematu Marlene. „Ale Sievere, kdyz Marlene prohledla tve pohnutky, proc potom souhlasila s odkladem? „

„Nebude se ti to libit, ale radeji ti povim pravdu. Marlene rekla: 'Pockam do Noveho roku, strycku Sievere, protoze to treba matku opravdu potesi, a ja jsem na tve strane. „

„To rekla?“

„Nesmis se na ni zlobit. Ocividne ji ucaroval muj pronikavy duvtip a sarm, mysli si, ze mi tim prokaze sluzbu.“

„Normalni dohazovacka,“ konstatovala Insignova; viditelne se zmitala mezi hnevem a pobavenosti.

„Abych rekl pravdu, napadlo me, ze kdyby ses prinutila dat najevo trochu zajmu o me, mohli bychom toho vyuzit a k ledascemu ji presvedcit, kdyz si bude myslet, ze to posili tvoji naklonnost ke mne — jenze ta by musela byt opravdova, jinak by to prokoukla. A kdyby byla opravdova, tak by zase Marlene nepovazovala za

nutne se omezovat a napomahat necemu, co uz existuje. Chapes?“

„Chapu,“ rekla Insignova, „ze kdyby nebylo Marleniny vnimavosti, tak by byl tvuj vztah ke mne rozhodne machiavelisticky.“

„Ted jsi me docela prokoukla, Eugenie.“

„Tak, a coz takhle udelat to, co se nakonec samo nabizi? Dat ji pod zamek, strcit do rakety a poslat zpatky na Rotor.“

„Se svazanyma rukama a nohama, predpokladam. Stejne bychom neco takoveho ani nedokazali, a uz chapu, jak se na to diva Marlene. Zacinam uvazovat o kolonizaci Erythro — celeho sveta, ktery nam lezi u nohou.“

„Dychat jeho bakterie, mit je v potrave a ve vode.“ Insignova se usklibla.

„A co ma byt? Dychame, pijeme a jime je — do urcite miry — i zde. Nelze se jich zbavit dokonale. Kdyz uz o tom mluvime, na Rotoru jsou take bakterie, ktere dychame, pijeme i jime.“

„Ano, ale na rotorske zivotni formy jsme adaptovani. A toto jsou cizi zivotni formy.“

„Tim lepe. Kdyz na ne nejsme adaptovani, nejsou adaptovane ani ony na nas. Nemame duvod si myslet, ze by na nas mohly eventualne parazitovat. Proste to budou jen neskodne castecky prachu.“

„A Nakaza.“

„To uz je horsi, jiste, dokonce i v takovem pripade, kdy se jedna pouze o to dovolit Marlene, aby se prosla venku. Ucinime, samozrejme, potrebna bezpecnostni opatreni.“

„Jaka opatreni?“

„Bude mit na sobe ochranny oblek, to je jedna vec. A druha vec, pujdu s ni ja. Budu fungovat jako jeji kanarek.“

„Co tim myslis, 'kanarek'?“