Nemesis

Rekl: „Davej si pozor, Marlene. Uklouznes.“

„Dam si pozor.“ Jeji hlas zvetsujici se vzdalenost samozrejme neztlumila, protoze ho k nemu neslo radiove vlneni.

Najednou se v Genarrove uchu ozval hlas Eugenie Insignove. „Proc Marlene utika, Sievere?“ A hned vzapeti dodala: „Marlene, proc utikas?“

Marlene se neobtezovala s odpovedi, ale Genarr ano: „Jen se chce podivat na nejaky potucek tam nahore, Eugenie.“

„Je v poradku?“

„Ovsem, ze je. Je tu az podivuhodne krasne. Po nejake chvili ti to tu ani nepripadne puste — spise jako nejaky abstraktni obrazek.“

„Neni cas na malirske kritiky, Sievere. Davej pozor, at se ti nevzdali.“

„Bud klidna. Jsem s ni v neustalem kontaktu. V teto chvili slysi, co povidas, a jestli ti neodpovida, je to proto, ze se nechce takovymi bezvyznamnostmi zabyvat. Klid, Eugenie. Marlene ma radost. Nekaz ji to.“

Genarr byl opravdu presvedceny, ze ma Marlene radost. A on, buhviproc, take.

Marlene bezela vzhuru po proudu podel okraje bystriny. Genarr nevidel duvod, proc by za ni mel spechat. At si trochu uzije, pomyslel si.

Kopule byla postavena na skalnatem vybezku, ale oblast, kde se nachazeli, protkavaly male, zvolna tekouci potucky, ktere se asi tricet kilometru odtud spojovaly do pomerne velkeho toku, ktery se potom vleval do more.

Potucky byly samozrejme prinosem. Predstavovaly pro Kopuli prirozeny zdroj vody — jakmile se z ni odstranili prokaryoti („zabili“ byl asi vhodnejsi vyraz). V pocatcich Kopule nekteri biologove protestovali proti zabijeni prokaryotu, coz bylo k smichu. Drobna stvoreni existovala na planete v neuveritelnem mnozstvi a mohla se rozmnozovat takovym zpusobem, ze je jakykoli ubytek, zpusobeny prostym procesem dezinfekce pri zajistovani dodavek vody, nemohl nijak vazneji ohrozit. Potom, jakmile se objevila Nakaza, zdvihla se proti Erythro neurcita, avsak silna vlna nepratelstvi, a nikoho uz nezajimalo, co si kdo s prokaryoty delal.

Jiste, ted, kdyz Nakaza podle vsech znamek prestala byt hrozbou, mohlo znovu dojit k humanitarnim (Genarr osobne povazoval „biotarni“ za prihodnejsi slovo) naladam. Genarr s nimi sice sympatizoval, ale jak by si potom Kopule zajistila dodavky vody?

Zabrany v myslenkach, prestal sledovat Marlene. Nahle se mu do usi zabodl ohlusujici vykrik.

„Marlene! Marlene! Sievere, co to dela?“

Vzhledl a uz se chystal Eugenii automaticky ujistit, ze se nic nedeje a ze je vsechno v poradku, kdyz jeho pohled spocinul na Marlene. Okamzik nedokazal rozeznat, co dela. Jen v tom ruzovem svetle Nemesis napinal zrak.

Potom to spatril. Odjistovala helmu a odlozila ji. Ted si zacinala svlekat zbytek E-odevu.

Musi ji zadrzet!

Genarr se pokusil zakricet, ale v okamziku hruzy ze sebe nedokazal vydat jedinou hlasku. Pokousel se k ni rozbehnout, ale nohy mel jako z olova a prakticky ignorovaly nalehavost jeho myslenek.

Bylo to, jako by se ocitl v nejakem desivem snu, kde se odehravaly same prisernosti, kterym nedokazal nijak zabranit, ci snad se mu pod tlakem udalosti nejakym zpusobem oddelil mozek od zbytku tela?

Ze by me zasahla Nakaza? premital zdesene Genarr. Jestli je to pravda, co ted bude s Marlene, kdyz se vystavila napospas zareni Nemesis a vzduchu Erythro?

DVACET SEST PLANETA

58

Crile Fisher videl Igora Koropatskeho za tri roky, co prevzal funkci, kterou pred nim zastaval Tanayama, a stal se skutecnym — pokud ne titularnim — vedoucim projektu, pouze dvakrat.

Kdyz mu ale fotocidlo promitlo na obrazovku jeho tvar, nemel zadne potize s identifikaci. Koropatsky byl stale stejne impozantni a sebejisty. Byl dobre obleceny, kolem krku velkou, nacechranou kravatu v nejnovejsim stylu.

Co se Fishera tyce, ten cele dopoledne relaxoval a zdaleka nebyl upraveny, ale clovek nemohl odmitnout nekoho, jako byl Koropatsky, prestoze prichazel neohlaseny.

Fisher stiskl tlacitko pro zobrazeni piktogramu figurky vitajiciho hostitele (ci hostitelky, pohlavi bylo totiz tradicne nejasne) s rukou mirne zdvizenou v gestu, ktere bylo obecne chapano jako „Hned to bude“, bez trapne povinnosti vyjadrit to slovy.

Fisher mel trochu casu, aby se ucesal a malinko upravil. Mohl by se i oholit, ale tusil, ze dalsi otaleni by Koropatsky povazoval za urazku.

Dvere se odsunuly stranou a Koropatsky vesel dovnitr. Zdvorile se usmal a rekl:

„Dobry den, Fishere. Vidim, ze vas zdrzuji.“

„Vubec ne, rediteli,“ rekl Fisher a snazil se o uprimny ton: „ale jestli jste prisel za doktorkou Wendelovou, tak vam musim bohuzel sdelit, ze je u lodi.“

Koropatsky zabrucel:

„Vite, vlastne jsem to i predpokladal. V tom pripade mi nezbyva nez si promluvit s vami. Mohu se posadit?“

„Ovsem, zajiste, rediteli,“ rekl Fisher. V duchu se proklinal, ze to Koropatskemu nenabidl, nez ho sam pozadal. „Date si neco?“

„Ne.“ Koropatsky se poplacal po brise. „Kazde rano se vazim a uz to staci, aby me presla chut na jidlo — skoro. Fishere, nikdy jsem nemel moznost si s vami promluvit jako muz s muzem. A chtel jsem.“

„Bude mi potesenim, rediteli,“ zamumlal Fisher. Citil vzrustajici nepokoj. Co to ma vsechno znamenat?

„Nase planeta ma vuci vam velky dluh.“

„Kdyz to rikate, rediteli.“

„Byl jste na Rotoru pred jeho odletem.“

„To bylo pred ctrnacti lety, rediteli.“

„Vim. Byl jste zenaty a mel jste dite.“

„Ano, rediteli,“ odvetil tise Fisher.

„Ale vratil jste se na Zemi tesne predtim, nez Rotor opustil slunecni soustavu.“

„Ano, rediteli.“

„Neco, co vam nekdo rekl — a co jste potom tady zopakoval, plus jeste jeden vas podnet, privedlo Zemi k objeveni Sousedni hvezdy.“

„Ano, rediteli.“

„A byl jste to vy, kdo z Adelie privedl na Zemi doktorku Wendelovou.“

„Ano, rediteli.“

„A diky vam tu uz pres osm let pracuje a citi se spokojene, eh?“

Spokojene se zachichotal a Fisher mel dojem, ze kdyby Koropatsky sedel trochu bliz, tak by ho takovym tim 'bodre chlapskym' zpusobem rypl loktem do boku.

Fisher opatrne odvetil:

„Da se rict, ze si rozumime, rediteli.“

„Ale nikdy jste se nevzali.“

„Ja uz jsem zenaty, rediteli.“

„Ctrnact let zijete oddelene. Rozvod by se dal snadno zaridit.“

„Take mam dceru.“

„Ktera ji zustane, i kdybyste se znovu ozenil.“

„Byla by to jen zbytecna formalita, nic vic.“