Nemesis

sevrene.

„Oblek je na to, aby te chranil, Marlene. Jestli ti sedne nebo ne, to me nezajima.“

„To ale neznamena, ze musi byt nepohodlny, ne, matko? Ten, co mi sedne, me ochrani stejne dobre.“

„Tenhle ti myslim padne docela dobre,“ rekl Genarr. „Lepsi uz jsme nenasli. Koneckoncu, mame je jen v cislech pro dospele.“ Otocil hlavu k Insignove. „V posledni dobe uz je moc nepouzivame. Jednu dobu, po tom, co odeznela Nakaza, jsme jeste delali nejake pruzkumy, ale ted uz nase nejblizsi okoli zname pomerne dobre a kdyz se obcas prece jen dostaneme ven, tak vetsinou v uzavrenych E-vozech.“

„Nejradeji bych byla, kdybyste ty uzavrene E-vozy pouzili i ted.“

„To ne,“ vydesila se Marlene. „V jednom dopravnim prostredku uz jsem venku byla. Chci jit pesky. Chci — citit zem.“

„Blazen,“ zavrtela hlavou Insignova.

Marlene vybuchla: „Prestanes konecne s temi narazkami —“

„Kam se podela tva vnimavost? Nemela jsem na mysli Nakazu. Jen posedlost v beznem slova smyslu. Chci rict — ach, Marlene, ja se z tebe zblaznim.“

Potom rekla: „Sievere, kdyz jsou ty obleky stare, jak muzes vedet, ze jsou nepropustne?“

„Protoze jsme je zkouseli, Eugenie. Ujistuji te, ze jsou v poradku. Nezapomen, ze jdu s ni a budu ho mit taky.“

Insignova zjevne hledala nejakou zaminku. „A co kdyz se ti najednou bude chtit —“ udelala rukou mnohoznacne gesto.

„Mocit? To mas na mysli? O to je take postarano, i kdyz to neni zrovna pohodlne. Jenze toho nebude zapotrebi. Vyprazdnili jsme sve mechyre a na nekolik hodin jsme bez problemu — anebo bychom meli byt. Taky nejdeme buhvijak daleko, takze se v pripade potreby budeme moci vratit do Kopule. Uz bychom meli jit, Eugenie. Venku jsou priznive podminky a toho bychom meli vyuzit. Ukaz, Marlene, pomuzu ti s tim oblekem.“

„Jsi nejak moc horlivy,“ podotkla ustepacne Insignova.

„Proc ne? Abych se priznal, sam se rad podivam ven. Kopule ti muze po case snadno zacit pripadat jako vezeni, abys vedela. Mozna, ze kdybychom chodili ven casteji, tak by nasi lide vydrzeli v Kopuli dele. Tady mas, Marlene, ted uz zbyva jen helma.“

Marlene zavahala. „Jeste okamzik, strycku Sievere.“ Nacpana v obleku s naprazenou pazi pristoupila k Insignove.

Insignova na ni chmurne shlizela.

„Mami,“ obratila se k ni Marlene. „Znovu ti opakuju, bud klidna, prosim te. Mam te rada a jen tak pro nic za nic bych te strachu nevystavovala. Delam to jenom proto, ze vim, ze se mi nic nestane a ze k zadnemu strachu neni duvod. Vsadim se, ze by sis sama nejradeji nasadila E-oblek, abys mohla jit se mnou ven a neztratit me z oci, ale neopovaz se to udelat.“

„Proc ne, Marlene? Nikdy bych si neodpustila, ze jsem nebyla s tebou, abych ti pomohla, kdyby se ti neco stalo.“

„Ale mne se nic nestane. A i kdyby se stalo, k cemuz nedojde, co bys mohla delat? Krom toho se Erythro tak bojis, ze tvoje psychika je pravdepodobne bezbranna vuci vsem neznamym ucinkum. Co kdyby Nakaza napadla tebe a ne me? Jak bych s tim pak mela zit ja?“

„Ma pravdu, Eugenie,“ rekl Genarr. „Budu tam s ni ja, a nejlepsi, co muzes udelat ty, je zustat tady a byt klidna. Vsechny E-obleky jsou vybaveny vysilackami. Marlene a ja se navzajem uslysime a taky budeme ve spojeni s Kopuli. Slibuji ti, ze kdyby se zacala chovat nejak divne, kdybych mel jen to nejmensi podezreni, ze neco neni v poradku, okamzite ji dopravim do Kopule. A kdybych citil, ze neco neni v poradku se mnou, okamzite se vratim a Marlene privedu s sebou.“

Insignova potrasla hlavou. Nevypadala, ze by ji to uklidnilo. Divala se, jak si nejprve Marlene potom Genarr nasadili helmy.

Byli blizko hlavni prechodove komory a Insignova sledovala, jak se otvira. Otviraci proceduru znala dokonale — jak taky jinak, kdyz je nekdo kolonista.

Komora mela velmi jemnou regulaci tlaku vzduchu nutnou k tomu, aby vzduch z Kopule pronikal ven co nejrovnomerneji a nikdy ne naopak — z Erythro do Kopule. Kazdou chvili se provadely automatizovane kontroly propustnosti.

Potom se otevrely vnitrni dvere. Genarr vstoupil do prechodove komory a pokynul Marlene, aby ho nasledovala. Vstoupila dovnitr a dvere se zavrely. Oba ji na okamzik zmizeli z oci.

Insignova ucitila, jak ji vynechalo srdce.

Pozorovala signalni svetla a presne vedela, kdy se otevrou a zase zavrou vnejsi dvere. Holovizni obrazovka se probudila k zivotu a ona na ni spatrila dve postavy v oblecich, stojici na pustem povrchu Erythro.

Jeden z techniku podal Insignove male sluchatko a ona si ho vlozila do praveho ucha. Nad hlavu ji kdosi pripevnil stejne maly mikrofon.

Hlas v uchu rekl: „Radiovy kontakt,“ a hned nato se ozval znamy Marlenin hlas. „Slysis me, mami?“

„Ano, milacku,“ odpovedela Insignova. Vlastni hlas ji znel vyschle a nezvykle.

„Jsme venku a je tu nadherne. Krasneji tu uz ani byt nemohlo.“

„Ano, milacku,“ opakovala Insignova a citila v sobe prazdnotu. Premitala, jestli jeste nekdy svou dceru uvidi pri zdravem rozumu.

57

Sieveru Genarrovi bylo skoro do zpevu, kdyz vstoupil na povrch Erythro. Za jeho zady se zdvihala stena Kopule, ale on k ni zustaval zady, protoze pohled na neco tak ne-erythrejskeho by zkazil cely dojem.

Dojem? Zvlastni vyraz pro neco, co se tykalo Erythro, protoze v danem okamziku nemel zadny smysl. Zil pod ochranou sve helmy, dychal vzduch z Kopule, tedy alespon vycisteny a upraveny v Kopuli. Pod ochranou sveho obleku nemohl citit ani vuni ani 'chut planety.

A presto pocitoval neco, co mu dodavalo pocit zvlastniho stesti. Boty mu slabe sramotily o zem. Prestoze povrch Erythro nebyl skalnaty, byl prece jen oblazkovity a mezi kamenim prosvitalo neco, co se dalo nazvat jedine pudou. Byl tam samozrejme dostatek vody a vzduchu k tomu, aby narusil prapuvodni skalnaty povrch stejne, jako to v nespocetnych bilionech udelali svou trpelivou praci, citajici miliardy let, kdysi mozna i prokaryoti.

Puda vypadala mekka. Den predtim prselo; mirne a vytrvale erythrejske mrholeni — prinejmensim teto casti Erythro. Puda byla proto jeste trochu mokra a Genarr si predstavil jednotlive kousicky pudy, zrnka pisku, hliny a blata, kazdy s cerstve obnovenym mikroskopickym povlakem vody kolem sebe. Povlakem, ve kterem si vesele zily prokaryotni bunky, vyhrivaly se ve svetle Nemesis a vytvarejici z jednoduchych proteinovych struktur struktury slozitejsi, zatimco jini prokaryoti, indiferentni na solarni energii, zuzitkovavali energii z pozustatku bilionu jinych prokaryotu, umirajicich kazdickym okamzikem.

Marlene mel u boku. Divala se vzhuru a Genarr mekce rekl:

„Nedivej se do Nemesis, Marlene.“

Jeji hlas znel prirozene. Nebyla v nem ani stopa po nejakem napeti nebo strachu. Spise se v nem ozyvala ticha radost. Rekla: „Divam se na oblaka, strycku Sievere.“

Genarr vzhledl k obloze a po chvilce mzourani postrehl slaby zelenozluty zablesk, oproti kteremu se rysovala nacechrana oblaka priznacna pro krasne pocasi, zachytavajici svetlo Nemesis a odrazejici ho v nadhernem oranzovem provedeni.

Na Erythro panovalo nezvykle ticho. Nebylo tam nic, co by mohlo vydavat zvuk. Nic ziveho nezpivalo, nervalo, nevrcelo, nebucelo, nestebetalo, necvrcelo ani nebzucelo. Obcas jste za boure mohli zaslechnout duneni hromu nebo zakvileni vetru o nahodny balvan — foukal-li dost silne. Ale ve dnech nehybnych a klidnych, jako byl tenhle, bylo ticho.

Genarr promluvil jen proto, aby se ujistil, ze je opravdu takove ticho, a ze znenadani neohluchl. (Ve skutecnosti ohluchnout nemohl, protoze slysel slabe selesteni vlastniho dechu.)

„Jsi v poradku, Marlene?“

„Citim se nadherne. Tam nahore je potucek.“ Chvatne presla z chuze do klopytaveho behu, E-oblek ji branil v pohybu.