Nemesis

Koropatsky prikyvl:

„Mozna mate pravdu. Mozna je to tak dokonce lepsi. Asi vite, ze nase superluminalni lod je hotova. Doufame, ze bude moci vystartovat zacatkem roku 2237.“

„Totez mi rekla doktorka Wendelova, rediteli.“

„Neuronove detektory jsou uz instalovany a funguji dobre.“

„To mi rekla take, rediteli.“

Koropatsky, ruce slozene v kline, jedna svirajici druhou, tezkopadne pokyval velkou hlavou. Potom kratce vzhledl k Fisherovi a rekl: „Vite, jak pracuji?“

Fisher zavrtel hlavou. „Ne, pane, O tom, jak vlastne lod funguje, nevim nic.“

Koropatsky znovu pokyval hlavou. „Ja take ne. Musime se spolehnout na slovo doktorky Wendelove a nasich inzenyru. Ale jedna vec nam jeste stale chybi.“

„Uh?“ (Fisherovi prejel mraz po zadech. Dalsi zdrzeni?) „Co jeste, rediteli?“

„Spojeni. Clovek by myslel, ze kdyz existuje zarizeni, ktere umozni lodi pohybovat se rychleji nez svetlo, melo by rovnez existovat zarizeni, ktere by nadsvetelnou rychlosti vysilalo vlny, nebo neco podobneho, na prenaseni zprav. Vyslat superluminalni zpravu mi pripada snadnejsi, nez pohanet superluminalni lod.“

„To nemohu posoudit, rediteli.“

„A presto me doktorka Wendelova ujistuje, ze opak je pravdou; ze, alespon prozatim, neexistuje zadna metoda, jak docilit vykonneho superluminalniho spojeni. Jednou ho mit budeme, ale ne ted, tvrdi mi, a take se ji nechce na nej cekat, pry by to mohlo trvat dlouho.“

„Ja take nechci cekat, rediteli.“

„Ano, sam se nemohu dockat nejakeho pokroku, uspechu. Cekali jsme na to cele roky a i ja bych uz nejradeji videl lod odstartovat a vratit se. Ale to by v praxi znamenalo, ze v okamziku, kdy vystartuje, s ni ztratime spojeni.“

Zamyslene pokyval hlavou, Fisher zachovaval rozvazne mlceni. (Co to ma vsechno znamenat? K cemu ten stary lisak smeruje?)

Koropatsky vzhledl na Fishera. „Vite, ze Sousedni hvezda leti nasim smerem?“

„Ano, rediteli, slysel jsem uz o tom, ale zda se, ze prevazuje vseobecny nazor, ze nas mine v bezpecne vzdalenosti, aniz by nam nejak ublizila.“

„To je to, co chceme, aby si lide mysleli. Ovsem pravda je ta, Fishere, ze nas Sousedni hvezda mine dostatecne blizko na to, aby podstatnym zpusobem narusila obeznou drahu Zeme.“

Fisher se na chvilku ohromene odmlcel. „A znicila ji?“

„Ve fyzickem slova smyslu ne. Dojde ovsem k podstatne zmene podnebi a Zeme se stane neobyvatelnou.“

„Je to jiste?“ zeptal se nevericne Fisher.

„Nevim, jestli si vedci jsou vubec nekdy necim jisti. Ale zda se, ze si jsou dostatecne jisti, aby nas nutili zacit s pripravami. Mame pet tisic let a zaciname se superluminalnimi lety — za predpokladu, ze lod bude fungovat.“

„Jestli doktorka Wendelova rika, ze bude fungovat, rediteli, potom jsem presvedcen, ze fungovat bude.“

„Doufejme, ze nase duvera je namiste. Nicmene i pet tisic let se superluminalnim pohonem nas stavi do nevyhodne pozice. Museli bychom zkonstruovat sto tricet tisic kolonii jako byl Rotor, abychom evakuovali osm miliard pozemskeho obyvatelstva plus dostatek techniky a zvirectva k zalozeni zivotaschopneho sveta. To je dvacet sest Noemovych arch rocne, pocinaje dneskem. A za predpokladu, ze behem pristich peti tisic let nedojde ke zvyseni poctu obyvatel.“

„Tech dvacet sest za rok bychom meli zvladnout,“ naznacil opatrne Fisher. „Nase znalosti a zkusenosti by se mely kazdym stoletim prohlubovat a populacni politika uz desitky let funguje skvele.“

„Dejme tomu, ale ted mi povezte: kdyz opravdu dostaneme celou pozemskou populaci ve sto triceti tisicich kolonii do kosmu, vyuzijeme na to veskere pozemske zdroje, plus ty z Mesice, Marsu a z asteroidu, opustime slunecni soustavu a vydame se nazdarbuh smerem k Sousedni hvezde, kam vsechny ty kolonie umistime?“

„To nevim, rediteli.“

„Budeme muset nalezt nejakou planetu, dostatecne 'pozemskou' na to, aby byla schopna nasi obrovskou populaci prijmout, protoze na nejakou krajinotvorbu nebudou prostredky. Na tohle musime myslet take a musime na to myslet ted a ne za pet tisic let.“

„I kdybychom vhodnou planetu nenasli, muzeme kolonie posadit na obezne drahy kolem vhodnych hvezd.“ Fisher bez premysleni zakrouzil prstem.

„Mily pane, to by neslo.“

„Se vsi uctou, rediteli, ale kdyz to jde tady, ve slunecni soustave…“

„To vam rekl kdo? Ve slunecni soustave je planeta, ktera pres vsechny kolonie, co tu mame, obsahuje 99 procent lidskeho rodu. My jsme lidstvo a kolonie, to je jen smeti, co nas obklopuje. Muze smeti existovat samo o sobe? Na to nemame zadny dukaz, ja osobne si myslim, ze ne.“

„Mozna mate pravdu, rediteli,“ pripustil Fisher.

„Mozna? O tom neni pochyb,“ rozhorlil se Koropatsky. „Koloniste si mysli, ze nami opovrhuji, ale ve skutecnosti jsme jejich dejinami, jejich modelem. Jsme pro ne nevycerpatelnym zdrojem inspirace, ke kteremu se stale znovu a znovu vraceji. Kdyby zustali sami, zahy by zdegenerovali.“

„Mozna mate pravdu, rediteli, ale nic takoveho se nikdy nezkouselo. Nikdy nenastala situace, kdy by se kolonie pokusily existovat bez planety —“

„Ale nastala, alespon v analogii. V dejinach lidstva dochazelo k tomu, ze nekteri lide osidlili nejaky ostrov a izolovali se od hlavniho proudu. Irove osidlili Island; Norove Gronsko; vzbourenci ostrov Pitcairn; Polynesane Velikonocni ostrov. Vysledek? Koloniste zdegenerovali a nekdy vymreli docela. Pokazde doslo ke stagnaci. Civilizace se rozvijela vzdycky jen v kontinentalnich oblastech nebo na ostrovech v jejich tesne blizkosti. Lidstvo potrebuje prostor, mnozstvi, rozmanitost, obzor, hranice. Chapete?“

„Ano, rediteli.“ (Za urcitou hranici uz nema smysl se hadat.)

„Takze,“ — a Koropatsky si pedantsky prilozil pravy ukazovacek na dlan leve ruky — „musime najit planetu, pro zacatek alespon jednu. Coz nas znovu privadi k Rotoru.“

Fisher udivene povytahl oboci. „K Rotoru, rediteli?“

„Ano. Je to ctrnact let, co odesli. Co se s nimi mezitim stalo?“

„Doktorka Wendelova je toho nazoru, ze uz nemusi byt nazivu.“ (Pri tech slovech ho bodlo u srdce — jako vzdycky, kdyz na to pomyslel.)

„Ja vim, ze je. Uz jsem s ni o tom hovoril a bez poznamek jsem si vyslechl jeji nazor. Ale rad bych znal vas.“

„Zadny nemam, rediteli. Mam pouze touzebnou nadeji, ze prezili. Mam na Rotoru dceru.“

„Treba stale jeste mate. Myslete! Co by je mohlo znicit? Nejaka zavada? Rotor nebyla lod, ale kolonie, ktera uz padesat let nemela zadnou vaznejsi poruchu. Cestovala prazdnym prostorem mezi nami a Sousedni hvezdou, a co muze byt neskodnejsiho nez prazdny prostor?“

„Miniaturni cerna dira, nepovsimnuty asteroid —“

„A dukazy? Jsou to jen dohady s temer nulovou pravdepodobnosti, jak mi tvrdi astronomove. Nebo ze by je znicilo neco z inherentnich vlastnosti hyperprostoru? Experimentujeme s nim uz cele roky a s nicim tak inherentne nebezpecnym jsme se nesetkali. Zkusme tedy predpokladat, ze Rotor bezpecne dorazil k Sousedni hvezde — pokud se vydal prave tam; ale vsechno naznacuje, ze by bylo nelogicke myslet si neco jineho.“

„Rad bych tomu veril.“

„Ale vyvstava jedna otazka: pokud je Rotor u Sousedni hvezdy, co tam dela?“

„Existuje.“ (Bylo to neco mezi prohlasenim a otazkou.)

„Ale jak? Tim, ze obiha kolem Sousedni hvezdy? Samotna kolonie na nekonecne, osamele pouti kolem rudeho trpaslika? Nemyslim. Zdegenerovali by, to by si rychle sami uvedomili. A jsem si jisty, ze by to netrvalo dlouho.“

„A vymreli? To chcete rict, rediteli?“

„Ne. Vzdali by to a vratili se domu. Uznali by svoji porazku a vratili se do bezpeci. Nicmene to neudelali a vite, co me napadlo? Napadlo me, ze u Sousedni hvezdy nasli obyvatelnou planetu.“

„Ale kolem rudeho trpaslika zadna obyvatelna planeta obihat nemuze, rediteli. Je tam nedostatek energie, ledaze by byla velmi blizko, a tam uz je zase prilis velky slapovy vliv.“ Odmlcel se a zahanbene zamumlal: „Vysvetlila