„Co tim chces rict?“
„Nedokazu to vysvetlit ani logicky zduvodnit. Musel bys mluvit s Marlene, abys to pochopil. Ona prosadi svou, Sievere. Vubec ji nepripada, ze by provedla neco spatneho. Trva na tom, ze v E-obleku nemuze Erythro nalezite prozkoumat —
„V tom pripade nepujde ven.“
„Jenze Marlene rika, ze pujde. Docela sebejiste. Kdy jen bude chtit, tvrdi. A sama. Vini se z toho, ze te nechala, abys sel s ni. Ne, ze by ji bylo jedno, co se ti prihodilo, abys me chapal. Opravdu, kdyz mluvila o tom, co se ti mohlo stat, kdyby te vcas nedovedla do Kopule, objevily se ji v ocich slzy.“
„A ani to ji nezviklalo?“
„Ne, to je na tom to nejdivnejsi. Ted si je jista, ze jsi byl v nebezpeci, ze kdokoli jiny muze byt v nebezpeci. Ale ne ona. Je si tak jista, Sievere, ze bych —“ Zavrtela hlavou a zaseptala: „Nevim, co mam delat.“
„Je si od prirody tak jista, Eugenie. Sama to vis lepe nez ja.“
„Ale ne
„Treba muzeme. Promluvim si s ni, a jestli se vytasi s tim svym 'Nemuzes me zastavit', tak ji proste poslu zpatky na Rotor — a okamzite. Byl jsem na jeji strane, ale po tom, co se mi stalo venku, se obavam, ze budu muset byt prisnejsi.“
„Jenze ty nebudes.“
„Proc ne? Kvuli Pittovi?“
„Ne. Proste nebudes.“
Genarr na ni ziral, a potom se zarazene zasmal. „Ale no tak, zas tak moc si me kolem prstu neomotala. Mozna si pripadam jako hodny strycek Siever, Eugenie, ale tak hodny, abych ji dovolil riskovat, zase nejsem. Existuji urcite hranice a uvidis, ze vim, jak je vymezit.“ Odmlcel se a potom posmutnele pokracoval: „Zda se, ze jsme si vymenili ulohy, ty a ja. Do dnesniho dne jsi to byla ty, kdo trval na tom, abychom ji zastavili, a ja byl ten, kdo rikal, ze to nemuzeme udelat. Ted je to naopak.“
„To proto, ze tebe vystrasilo to, co se stalo venku, a me to, co se stalo potom.“
„Co se stalo potom, Eugenie?“
„Ja jsem chtela vymezovat hranice, jakmile se vratila do Kopule. Rekla jsem ji: 'Tak poslouchej, slecno, neopovazuj se se mnou takto mluvit, protoze jinak neopustis ani svuj pokoj, natoz Kopuli. Zamknu te, kdyz bude treba i svazu, a prvni raketou se vratime na Rotor. Chapes, byla jsem tak vztekla, ze jsem ji vyhrozovala vsim moznym.“
„No a co udelala? Vsadil bych se o nevim co, ze se nerozbrecela. Rekl bych, ze zaskripala zubama a postavila se ti na odpor. Je to tak?“
„Ne. Jeste jsem nebyla ani v polovine, kdyz mi zacaly drkotat zuby a ztratila jsem rec. Zalila me vlna nevolnosti.“
Genarr se zamracil:
„Chces mi snad tvrdit, ze si myslis, ze Marlene disponuje nejakou zvlastni hypnotickou silou, ktera nam muze zabranit ji odporovat? To je prece nesmysl. Vsimla sis u ni nekdy predtim neceho podobneho?“
„Ne, jisteze ne. Dokonce ani ted ne. Ona s tim nema nic spolecneho. Musela jsem v tu chvili, kdy jsem ji vyhrozovala, vypadat strasne, a to ji urcite vydesilo. Byla velmi znepokojena. Je nemyslitelne, aby to zpusobila ona a potom tak reagovala. A kdyz jste vy dva byli venku a ona se svlekala, tak se na tebe vubec nedivala. Byla k tobe zady. Divala jsem se, takze to vim. A presto jsi zjistil, ze nemuzes nijak zakrocit, a kdyz si ona uvedomila, ze mas problemy, vrhla se ti na pomoc. Nemohla by ti to vedome udelat a vzapeti reagovat takovym zpusobem.“
„Ale to —“
„Jeste jsem neskoncila. Po tom, co jsem ji pohrozila, nebo spise po tom, co se mi nepodarilo ji pohrozit, jsem se uz neodvazila rict ji neco, co by nebylo dokonale neutralni, ale muzes si byt jisty, ze jsem ji nespustila z oci a pritom jsem se snazila, aby to nepoznala. V jednu chvili se pustila do reci s jednim ze straznych — mas jich tu vsude plno.“
„Teoreticky,“ zabrucel Genarr, „je Kopule vojenske stanoviste. Straze pouze udrzuji poradek, pomahaji, kdyz je treba —“
„To jiste,“ rekla Insignova s nadechem pohrdani. „Anebo se Janus Pitt jisti, aby vas mel vsechny pod dohledem a pod kontrolou, ale to je vedlejsi. Marlene se straznym chvili rozmlouvala, vypadalo to, ze se dohaduji. Kdyz Marlene odesla, tak jsem za nim prisla a zeptala se ho, co po nem Marlene chtela. Zdrahal se mi to povedet, ale nakonec jsem to z nej vytahla. Rekl, ze chtela, aby ji zaridil nejakou propustku, aby mohla z Kopule volne odchazet a prichazet.“
„Zeptala jsem se, 'Co jste ji na to rekl?
Odpovedel: Ze neco takoveho musi povolit velitel, ale ze se ji pokusi pomoci'.
Byla jsem pobourena. 'Co tim myslite, pomoci? Jak jste ji mohl neco takoveho slibit?
A on povida: 'Neco jsem ji musel odpovedet, madam. Pokazde, kdyz jsem se pokusil tvrdit, ze to nejde, tak se mi udelalo zle. “
Genarr ohromene naslouchal. „Chces mi snad rict, ze to Marlene dela podvedome — to, ze se kazdemu, kdo se ji pokusi odporovat, udela zle, a ona si to pritom ani neuvedomuje?“
„Ne, ovsem, ze ne. Nevim, jak by vubec neco mohla delat. Kdyby to byla nejaka podvedoma schopnost, projevilo by se to uz na Rotoru, a to se nikdy nestalo. A netyka se to
„A jak si to teda vysvetlujes, Eugenie? Zda se, ze uz na to mas nejakou teorii. Kdybych byl Marlene, precetl bych si te jako knihu a poznal, co je to za teorii, ale protoze nejsem, musis mi to povedet sama.“
„Nemyslim, ze by to byla Marlene, kdo to ma vsechno na svedomi, ale — sama planeta.“
„Planeta!“
„Ano, Erythro! Planeta. Ovlada Marlene. Proc jinak by si byla tak jista, ze je vuci Nakaze imunni, a ze se ji nic nestane? Nas ostatni ovlada take. Kdyz ses ji pokusil zastavit, tak sis to odskakal. Ja taky. Strazny jakbysmet. V prvnich dnech existence Kopule si to odskakalo hodne lidi, protoze planeta se citila byt ohrozovana a tak stvorila Nakazu. Potom, kdyz to vypadalo, ze se vsichni spokojite s pobytem v Kopuli, se prestala branit a Nakaza ustala. Chapes, jak to vsechno do sebe zapada?“
„Takze ty si myslis, ze Planeta chce mit Marlene na svem povrchu?“
„Vypada to tak.“
„Ale proc?“
„Nevim. Nepredstiram, ze tomu rozumim. Pouze ti rikam, jak to musi byt.“
Genarruv hlas zmekl. „Eugenie, prece musis vedet, ze planeta nemuze nic takoveho provadet. Je to jen hromada kameni a kovu. Dala ses na mysticismus?“
„Ne. Sievere, nebud hloupy a nenech se zlakat vysvetlenim, ze jsem blazniva zenska. Jsem, spickovy vedec a na mem uvazovani neni nic mystickeho. Kdyz rikam planeta, nemam tim na mysli kov a kameni, ale to, ze na tehle planete existuje nejaka mocna, vseprostupna forma zivota.“
„To by musela byt neviditelna. Tohle je pusty svet bez jakychkoli forem zivota prevysujicich prokaryoty, o inteligenci ani nemluve.“
„Co vis o tomhle pustem svete, jak ho nazyvas? Byl dukladne prozkouman? Procesali jste ho skrz naskrz?“
Genarr pozvolna zavrtel hlavou. Skoro zaprosil: „Eugenie, zacinas propadat hysterii.“
„Myslis, Sievere? Promysli si to a povez mi, jestli jsi prisel na lepsi vysvetleni. Ja ti rikam, ze zivot na teto planete — at je to cokoli — nas tu nechce. Jsme ztraceni. A co chce po Marlene“ — hlas se ji zachvel — „si radeji nepredstavuji.“
DVACET OSM
START
