Nemesis

mi to doktorka Wendelova.“

„Ano, mne to astronomove take vysvetlili. Ale —“ zavrtel hlavou, „- zkusenost me naucila, ze bez ohledu na to, jak moc se vedci domnivaji, ze jsou si necim jisti, priroda je vzdycky dokaze nejak prekvapit. V kazdem pripade, vy doufam chapete, proc vas na tu cestu poustime, ze?“

„Ano, rediteli. Vas predchudce mi to prislibil za mnou prokazane sluzby.“

„Ja mam lepsi duvod nez jen to. Muj predchudce, sice velky a pozoruhodny muz, byl ke konci zivota nemocnym clovekem. Jeho odpurci se domnivali, ze se z neho stal paranoik. Veril tomu, ze Rotor vedel o nebezpeci, ktere Zemi hrozi, a odletel, aniz by nas varoval, protoze chtel, aby Zeme byla znicena, a za to se chtel Rotoru pomstit. Nicmene je mrtev a ja jsem na jeho miste. A nejsem ani stary, ani nemocny, ani paranoidni. Za predpokladu, ze Rotor je v bezpeci u Sousedni hvezdy, neni nasim umyslem jim ublizit.“

„To jsem rad, ale nemel byste si o tom promluvit spise s doktorkou Wendelovou? Ona ma byt kapitanem lodi.“

„Doktorka Wendelova je kolonistka. Vy jste loajalni Pozemstan.“

„Doktorka Wendelova svou loajalitu dokazala mnohaletou praci na superluminalnim projektu.“

„O tom, ze byla loajalni projektu, neni pochyb. Ale Zemi? Muzeme se na ni spolehnout a sverit ji poselstvi, ktere ma Zeme v umyslu predat Rotoru?“

„Smim vedet, rediteli, jake umysly vlastne Zeme s Rotorem ma? Chapu to tak. ze od myslenky potrestat Rotor za to, ze nas nevaroval, se upustilo.“

„Spravne. Co chceme ted, je spojenectvi, lidske bratrstvi, same nejuprimnejsi zamery. Navazat pratelske styky a co nejrychleji se vratit s co nejvetsim poctem informaci o Rotoru a jeho planete.“

„Kdyz tohle reknete doktorce Wendelove — kdyz ji to takto vysvetlite — tak urcite vase poselstvi preda.“

Koropatsky se usklibl. „Jeden by tomu veril, ale vite, jak to je. Je to zena, ktera uz neni prave nejmladsi. Krasna zena — to se musi nechat — ale je ji uz pres padesat.“

„A co ma byt?“ (Fisher se citil dotcen.)

„Urcite si uvedomuje, ze kdyz se po uspesnem superluminalnim letu a s nesmirne cennymi zkusenostmi vrati zpatky, bude pro nas jeste dulezitejsi nez kdy predtim; ze ji budeme potrebovat pri projektovani novych, lepsich, modernejsich superluminalnich plavidel; ze bude muset skolit mlade lidi na superluminalni piloty. Urcite ji je jasne, ze uz ji do hyperprostoru nikdy znovu nepustime, bude pro nas jednoduse prilis cenna, nez abychom si mohli dovolit o ni prijit. A proto muze na zpatecni ceste podlehnout pokuseni a pustit se nekam dal. Spatrit nove hvezdy, prekrocit nepoznane obzory, to vsechno se pro ni muze ukazat prilis silnym lakadlem. Ale my ji nemuzeme dovolit riskovat vic nez v tom jedinem — a to nalezt Rotor, ziskat informace a vratit se. Stejne tak si nemuzeme dovolit zadnou ztratu casu. Chapete?“ Hlas mu ztvrdl.

Fisher polkl. „Zajiste nemate jediny duvod se —“

„Mam na to vsechny duvody. Doktorka Wendelova zde byla vzdycky v choulostivem postaveni — jako kolonista. To, doufam, nepoprete. Ze vsech lidi, co jich na Zemi je, je to prave ona, na kom jsme nejvice zavisli, a pritom je kolonista. Musela byt podrobena detailni psychologicke analyze. Provedli jsme rozsahle psychologicke studie, s i bez jejiho vedomi, a jsme si docela jisti, ze kdyz se ji naskytne prilezitost, tak se vyda na dalsi pruzkum. A my s ni nebudeme ve spojeni. Nebudeme vedet, kde je ani co dela. Nebudeme dokonce ani vedet, jestli je nazivu.“

„A proc mi to vsechno rikate, rediteli?“

„Protoze vime, ze na ni mate velky vliv. Mohl byste ji usmernovat — kdyz budete dostatecne rozhodny.“

„Myslim, ze muj vliv precenujete, rediteli.“

„Jsem si jisty, ze ne. Vas jsme take peclive sledovali, a presne vime, jak moc na vas nase draha pani doktorka lpi — mozna vic, nez si vy sam uvedomujete. Take vime, ze jste vernym synem Zeme. Mohl jste odejit s Rotorem, zustat s vasi zenou a dcerou, ale vy jste se, prestoze jste je tim ztratil, vratil na Zemi. A co vic, udelal jste to s vedomim, ze muj predchudce, reditel Tanayama, vas za vase selhani, za to, ze jste nedokazal ziskat informace tykajici se hyperposilovani, odepise a ze si tim mozna znicite karieru. To vse mi staci k tomu, abych spolehal na to, ze doktorka Wendelova bude pod vasi pevnou kontrolou a vrati se nam co nejrychleji a vy sam ze nam tentokrat — tentokrat — prinesete informace, ktere potrebujeme.“

„Vynasnazim se, rediteli,“ rekl Fisher.

„Nerikate to prilis presvedcive,“ rekl Koropatsky. „Pochopte prece dulezitost toho, co po vas zadam. My proste musime vedet, co delaji, jak jsou silni a jak ta planeta vypada. Jakmile toto vsechno budeme vedet, pochopime, co musime udelat, jak silni musime byt a na jaky typ zivota musime byt pripraveni. Protoze, Fishere, my tu planetu musime mit a musime ji mit ted. A nemame jinou volbu, nez pouzit planetu Rotoranu.“

„Pokud vubec existuje.“

„To ani nerikejte,“ rekl Koropatsky. „Zavisi na tom osud Zeme.“

DVACET SEDM ZIVOT

59

Siever Genarr otevrel pozvolna oci a zamzoural do svetla. Zpocatku mel problemy se zaostrenim a nemohl rozpoznat predmet, ktery mu vyplnoval zorne pole.

Obraz se pomalu vyjasnoval a zakratko Genarr rozeznal Ranay D'Aubissonovou, vedouci tymu neurofyziku Kopule.

Genarr ze sebe zeslable vydal: „Marlene?“

D'Aubissonova byla zachmurena. „Zda se v poradku. V teto chvili mi ale delate starosti vy.“

Genarr ucitil, jak mu telem projelo hrozne poznani a pokusil se ho potlacit svym cernym humorem. Rekl: „To na tom musim byt hur, nez jsem si myslel, kdyz tu poletuje prizrak Nakazy.“

Potom, kdyz D'Aubissonova nerikala nic, se ostre zeptal: „Je to tak?“

Zdalo se, ze se probrala ze zamysleni. Sklanela se nad nim, dlouha a kostnata, jemne vrasky kolem pronikavych modrych oci se prohloubily, kdyz na nej pohledla.

„Jak se citite?“ zeptala se ho a jeho otazku nechala bez odpovedi.

„Unavene. Hrozne unavene. Ale jinak dobre. Myslim?“ Stoupajici intonaci zopakoval svou drivejsi otazku.

„Spal jste pet hodin,“ stale neodpovidala.

Genarr si povzdychl. „Stejne jsem unaveny. A musim jit na zachod.“ A zacal se namahave zvedat do sedu.

Na pokyn D'Aubissonove se rychle priblizil nejaky mladik. Uchopil Genarra ohleduplne pod loktem, ale ten jeho ruku rozhorcene setrasl.

D'Aubissonova rekla:

„Nechte si pomoci, prosim vas. Jeste jsme nestanovili diagnozu.“

Kdyz byl za deset minut Genarr zpatky v posteli, sklicene pronesl:

„Zadnou diagnozu. Udelali jste mi snimek mozku?“

„Ano, jiste. Okamzite.“

„A?“

Pokrcila rameny. „Nenasli jsme nic duleziteho, ale to jste spal. Udelame dalsi, az budete vzhuru. A musime provest i jina vysetreni.“

„Proc? Copak nestaci snimek mozku?“

Povytahla sedive oboci. „Vy si myslite, ze ano?“

„Tohle na me nezkousejte. O co jde? Povezte mi to rovnou. Nejsem zadne male dite.“