„To byl zpusob, ktery se pred nekolika staletimi pouzival na Zemi. Hornici nosili kanarky — vis, takove male zlute ptacky — s sebou do dolu. Kdyz se zhorsil vzduch, zemrel kanarek driv, nez to stacilo zapusobit na lidi, a ti, kdyz videli, ze neco neni v poradku, vyfarali. Jinymi slovy, kdyz se zacnu chovat divne, ihned nas oba dopravi nazpet.“
„Ale co kdyz to na ni zapusobi driv nez na tebe?“
„Nemyslim. Marlene si pripada imunni. Rekla to uz tolikrat, ze jsem tomu uveril.“
55
Eugenie Insignova nikdy nesledovala priblizujici se zacatek noveho roku na kalendari s takovou pozornosti. Nebyl k tomu duvod. Kalendar byl vlastne jen prezitek, navic dvakrat zruseny.
Na Zemi zacinal rok oznacovanim obdobi a svatku, ktere se k nim vztahovaly — letni slunovrat, zimni slunovrat, setba, zne — buhvi jaka dalsi jmena vsechny mely.
Crile (vzpomnela si Insignova) ji kdysi spletitosti kalendare vysvetloval. Objasnoval to tim svym zasmusilym a jakoby slavnostnim zpusobem, se kterym delal vsechno, co mu pripominalo Zemi. Naslouchala mu se smesici horlivosti a obav; horlive proto, ze s nim chtela sdilet jeho zajem, coz by je mohlo k sobe vic priblizit; a s obavami proto, ze se bala, aby ho jeho laska k Zemi od ni neodehnala, jak se nakonec stalo.
Zvlastni, ze pri tech vzpominkach stale pocitovala bolest — nebo uz byla slabsi? Zdalo se ji, ze si vlastne nedokaze vzpomenout na Criluv oblicej, ze si pamatovala uz jen prave tu vzpominku. Byla to uz jen vzpominka na vzpominky, co ted stalo mezi ni a Genarrem?
A presto to byla jen vzpominka, ktera na Rotoru zachovavala kalendar.
Rotor nikdy nemel zadna obdobi. Rok, ten samozrejme ano, protoze (a spolu s nim vsechny kolonie systemu Zeme-Mesic, s nepocetnou vyjimkou tech, co obihaly kolem Marsu nebo co byly vystaveny v pasmu asteroidu) doprovazel Zemi na jeji draze kolem Slunce. Ovsem bez rocnich obdobi nemel rok jako takovy smysl. Pohromade ho drzely jen mesice a tydny.
Rotor mel take den, umely, ctyriadvacetihodinovy, behem neho se na polovicni dobu jeho trvani vpoustelo dovnitr slunecni svetlo a na druhou polovinu se blokovalo. Mohli stanovit jakykoli casovy usek, ale rozhodli se pro delku jednoho pozemskeho dne, rozdeleneho do dvaceti ctyr hodin po sedesati minutach, kazda z nich citala sedesat sekund. (Alespon dny a noci mely jednotny dvanactihodinovy rytmus.)
Cas od casu nektera kolonie prisla s navrhem, aby se uzakonil system, ktery by dny pouze pocital a seskupoval je do desitek a jejich nasobku; do dekadnu, hektodnu, kilodnu, a z druhe strany zase do decidnu, centidnu a milidnu; jenze to bylo ve skutecnosti neproveditelne.
Kolonie si nemohly urcit kazda svuj vlastni system, protoze by tim nastal zmatek v obchodni a komunikacni siti. Stejne tak se nemohl ustanovit zadny jednotny system nezahrnujici Zemi, nebot tam stale zilo devadesat devet procent lidske populace, a zbyle jedno procento k ni vazaly tradice. Vzpominka primela Rotor a vsechny ostatni kolonie udrzovat kalendar, ktery byl pro ne v podstate zbytecny.
Ale nyni Rotor opustil slunecni soustavu a stal se z nej izolovany a osamoceny svet. Neexistovaly na nem zadne dny, mesice ani roky v pozemskem slova smyslu. Nebylo to dokonce ani slunecni svetlo, co oddelovalo den od noci, protoze Rotor zaril umelym osvetlenim, jez kazdych dvanact hodin prechazelo do temnoty osvetlovane jen nekolika jasnymi body. Tuto strohou presnost nenarusovalo dokonce ani postupne ztlumovani a rozsvecovani, ktere simulovalo usvit a soumrak. Nezdalo se, ze by to bylo potreba. A pritom, v celem tomto usporadani, jednotlive rodiny podle individualnich potreb a zvyklosti zachovavaly vlastni rezim rozsvecovani a zhasinani. Dny ale pocitaly podle kolonialniho casu — coz byl cas pozemsky.
Dokonce i zde, na erythrejske Kopuli, kde se prirozene stridal den s noci, a timto rytmem se ti, kteri ji obyvali, bezdecne ridili, se v oficialnich vypoctech pouzivala ne zcela odpovidajici delka kolonialniho dne, a tedy dne pozemskeho — one vzpominky na vzpominku.
V posledni dobe silily nazory, ze den nema byt jedinou zakladni casovou jednotkou. Insignova bezpecne vedela, ze Pitt byl pro decimalizaci mereni casu, a presto se i on zdrahal predlozit to oficialne, v obave pred vlnou divokeho odporu.
Ale mozna ne navzdy. Tradicni, neusporadane jednotky tydnu a mesicu, jak se zdalo, ztratily na dulezitosti a svatky se stale casteji opomijely. Insignova ve svych astronomickych pracich pouzivala jako jedine signifikantni casove jednotky dny. Jednoho dne stary kalendar zanikne a nekdy v nedohledne budoucnosti se ustanovi nove dohodnute metody znaceni casu — treba Standardni galakticky kalendar.
Avsak nyni shledala, ze v duchu odpocitava zbyvajici cas, do, svym zpusobem chaotickeho, zacatku noveho roku. Na Zemi zacinal Novy rok alespon v dobe slunovratu — zimniho na severni a letniho na jizni polokouli. Souviselo to nejak s obeznou drahou Zeme kolem Slunce, jak, to si na Rotoru pamatovali uz jen astronomove.
Avsak nyni — prestoze Insignova astronomem byla — byl pro ni novy rok spojeny pouze s Marleninym blaznivym podnikem na povrchu Erythro — termin, ktery vybral Siever jen proto, ze mimo jine znamenal i prijatelny odklad, a s tim zase Insignova souhlasila jen proto, ze navenek predstirala, ze je to jen rozmar nedospele divky.
Kdyz se probrala z hlubokeho zamysleni, zjistila, ze si ji Marlene starostlive prohlizi. (Kdy vstoupila do pokoje? Nebo byla Insignova tak hluboce zabrana do svych myslenek, ze ani nezaslechla jeji kroky?)
„Ahoj, Marlene,“ napul septem rekla Insignova.
Marlene chmurne pronesla: „Trapis se, mami.“
„Na to neni potreba zvlastni vnimavosti, aby to clovek postrehl, Marlene. Jsi stale rozhodnuta vyjit na povrch Erythro?“
„Ano. Naprosto. Absolutne.“
„Proc, Marlene, proc? Muzes mi to vysvetlit tak, abych to pochopila?“
„Ne, protoze ty to nechces pochopit. Vola me.“
„Co te vola?“
„Erythro. Chce me tam mit.“ Marlenin obvykle rozmrzely oblicej se najednou jakoby rozzaril.
Insignova vyprskla:
„Kdyz mluvis timhle tonem, tak mam proste pocit, jako kdybys uz dostala tu — tu —“
„Nakazu? Ne. Strycek Siever prave obdrzel posledni mozkovy snimek, ktery mi udelali. Rikala jsem mu, ze to neni nutne, ale rekl, ze nez pujdeme ven, musime nechat udelat zaznam. Jsem naprosto normalni.“
„Mozkove snimky ti nemuzou rict vsechno,“ mracila se Insignova.
„Materske obavy taky ne,“ rekla Marlene.
Potom mirneji:
„Mami, prosim te, ja vim, ze chces ziskat cas, ale ja to nedovolim. Strycek Siever mi dal slovo. Jdu ven, i kdyz bude prset, i kdyz bude spatne pocasi. V teto rocni dobe nejsou nikdy zadne bourky ani teplotni extremy. Vlastne tu nejsou skoro cely rok. Je to
„Ale pusty — mrtvy. Az na ty
„Ale jednoho dne do nej vdechneme zivot.“ Marlene odvratila oci zamlzene snivym pohledem. „To vim jiste,“ dodala.
56
„E-oblek je jednoduchy,“ vysvetloval Siever Genarr. „Nemusi totiz odolavat tlaku. Neni to potapecsky oblek ani kosmicky skafandr. Ma helmu a stlacenou zasobu recyklovaneho vzduchu a malou vyhrevnou jednotku, ktera udrzuje primerenou teplotu. Je, samozrejme, vzduchotesny.“
„Padne mi?“ zeptala se Marlene a s odporem pohledla na hruby pseudo-textilni material.
„Po esteticke strance asi ne,“ usmal se Genarr a zamrkal. „Jeho smyslem neni krasa, ale uzitek.“
Marlene s mirnou podrazdenosti rekla: „Je mi jedno, jak v tom budu vypadat, strycku Sievere, ale nechci se potacet jak medved. Jestli se mi v tom bude chodit spatne, tak je to k nicemu.“
Do rozhovoru se vlozila Eugenie Insignova, ktera do te chvile vsechno pozorovala, oblicej bledy, rty
