Nemesis

castic.“

Behem hovoru se Marlene divala z jednoho na druheho a nakonec je ponekud podrazdene prerusila: „Jak dlouho v tom jeste minite pokracovat? Schvalne me zdrzujete. To je mi uplne jasne.“

Insignova se chvatne zeptala: „Kam pujdes, az budes venku?“

„Jenom tak. K te ricce nebo potucku nebo co to vlastne je.“

„Proc?“

„Protoze je zajimavy. Volne tekouci voda, nikde nevidis jeji zacatek ani konec a pritom vis, ze ji nikdo nepumpuje zpatky do obehu.“

„Ale ano,“ pokusila se o vysvetleni Insignova, „teplo Nemesis.“

„To se nepocita. Chci rict, ze to nedelaji zadni lide. A vubec, chci tam proste stat a divat se na nej.“

„Ne aby ses z neho napila,“ naridila ji Insignova prisne.

„To ani nechci. Hodinu bez piti vydrzim. Kdybych dostala hlad nebo zizen — nebo cokoli jineho — tak se vratim. Ty toho nadelas, kvuli takovym hloupostem.“

Genarr se usmal. „Ty bys asi byla nejradeji, kdybychom v Kopuli recyklovali uplne vsechno.“

„Jiste, jak jinak. Kdo by nechtel?“

Genarruv usmev se jeste rozsiril: „Vis, Eugenie, jsem si celkem jisty, ze zivot na koloniich lidstvo trvale poznamenal. Je v nas zakoreneny nejaky cyklicky princip. Na Zemi neco nepotrebneho proste odhodis, v domneni, ze se to recykluje samo, a ono to tak, samozrejme, vzdycky neni.“

„Genarre,“ prohlasila Insignova, „ty jsi fantasta. Clovek se pod tlakem okolnosti mozna odnauci spatnym mravum, ale jakmile tlak povoli, mas je hned zpatky. Z kopce to jde snadneji nez do kopce. Rika se tomu druhy termodynamicky zakon a kdybychom nekdy Erythro prece jen kolonizovali, tak ji podle me zaneradime driv, nez bys rekl svec.“

„Nezaneradime,“ odporovala Marlene.

Genarr se ji zdvorilym tonem zeptal: „Procpak ne, drahousku?“

Marlene netrpelive vyhrkla: „Proste ne. Muzu uz jit ven?“

Genarr se podival na Insignovou a rekl: „Nechame ji jit, Eugenie. Nemuzeme ji zadrzovat vecne. Krome toho, jestli te to uklidni, Ranay D'Aubissonova, ktera se prave vratila z Rotoru, si prosla od zacatku vsechny udaje a vcera mi oznamila, ze Marlenin mozek vypada tak stabilne, ze je presvedcena, ze se Marlene na Erythro nic nestane.“

Marlene, ktera se uz otocila ke dverim, pripravena vydat se do pretlakove komory, se obratila. „Malem jsem zapomnela, strycku Sievere. Na doktorku D'Aubissonovou si musis davat pozor.“

„Proc? Je to skvely neurofyzik.“

„Tak to nemyslim. Kdyz se ti to tehdy venku stalo, tak z toho mela radost, a kdyz ses uzdravil, byla dost zklamana.“

Insignova vypadala prekvapene a automaticky se zeptala: „Jak jsi na to prisla?“

„Proste to vim.“

„To nechapu. Sievere, ty s D'Aubissonovou nevychazis dobre?“

„Jisteze ano. Vychazim. Nikdy mezi nami nedoslo k nedorozumeni. Ale kdyz Marlene rika —“

„A nemuze se Marlene mylit?“

Marlene ihned odpovedela: „Jenze se nemylim.“

„Ja vim, ze ne, Marlene,“ ujistil ji Genarr. Nato se otocil k Insignove: „D'Aubissonova je ctizadostiva zena. Kdyby se mi neco stalo, prichazi jako muj nastupce logicky v uvahu ona. Je tu dole uz dost dlouho a zcela jiste to je nejkompetentnejsi osoba pro pripad, ze by Nakaza znovu vystrcila ruzky. Co vic, je starsi nez ja a mozna se domniva, ze nema moc casu. Nemohu ji mit za zle, ze by chtela na me misto, a ze ji, kdyz jsem nebyl v poradku, radosti trochu poskocilo srdicko. Treba si sve pocity ani neuvedomuje.“

„Ale ano, uvedomuje,“ tvrdila Marlene zlovestne. „Vi o tobe vsechno. Davej si pozor, strycku Sievere.“

„Dobra, budu. Tak co, pripravena?“

„Ovsem, pripravena.“

„Tak pujdeme do prechodove komory. Pojd s nami, Eugenie, a netvar se tak nestastne.“

A tak tedy Marlene vstoupila na povrch Erythro poprve sama a bez ochrany. Stalo se to, podle standardniho pozemskeho casu, patnacteho ledna roku 2237 v 21:20. Podle erythrejskeho casu bylo dopoledne.

TRICET PRECHOD

65

Crile Fisher se snazil zakryt rozruseni a zachovat si stejny klidny vyraz, jaky meli na tvari ostatni.

Nevedel, kde se v danem okamziku nachazi Tessa. Nemohla byt daleko, protoze Superluminal byl pomerne maly — ackoli byl prestipnuty vedvi, takze nekdo v jednom oddilu mohl byt skryty pred zraky cloveka v druhem oddilu.

Ostatni tri clenove posadky byli pro Fisher a pouze jako tri pary rukou. Vsichni meli sve ukoly, ktere prave provadeli. Jediny Fisher nemel zadny, snad krome toho, aby se ostatnim nepletl pod nohy.

Temer pokradmu se na ty tri (dva muzi a jedna zena) podival. Vedel, kdo jsou a uz castokrat s nimi hovoril. Byli mladi. Nejstarsi z nich byl Cao-Li Wu, tricet osm let, hyperspecialista. Potom Henry Jarlow, tomu bylo tricet pet a nakonec Merry Blankowitzova, nejmladsi clen posadky, sedmadvacetileta s jeste vlhkym razitkem na doktorskem diplomu.

Wendelova, petapadesatileta, byla proti nim starena, zato vsak byla vynalezcem, projektantem a polobohyni celeho projektu.

To Fisher byl navic. Pristi narozeniny, ktere se blizily, mu melo byt padesat, a nemel zadnou profesionalni prupravu. Z hlediska mladi ci vedomosti nemel vlastne zadne pravo byt na palube lodi.

Jenze kdysi pobyval na Rotoru. To melo vahu. A Wendelova ho chtela s sebou a to zapusobilo jeste vice. A totez chtel i Tanayama a Koropatsky, a to bylo rozhodujici.

Lod si beze spechu razila cestu napric vesmirem. Fisher to citil, prestoze tomu navenek nic nenasvedcovalo. Citil to nekde ve strevech, nejakymi cidly — pokud tam nejake mel. Zlostne si pomyslel: Ja byl v kosmu dele nez vy vsichni dohromady, mnohem vickrat a na mnohem vice lodich. Hned poznam, ze tehle lodi chybi jakakoli 'plavnost', citim to, jakmile se ji dotknu. Vy ne.

Superluminal musel postradat 'plavnost'. Bezny pohon, ktery udrzoval normalni kosmicka plavidla v pohybu napric vakuem, byl na Superluminalu minimalizovany. Musel byt, protoze vetsinu lodi zabiraly hyperprostorove motory.

Byl jako morsky ptak nemotorne se kolebajici po sousi, ktera mu nebyla souzena.

Nahle se objevila Wendelova. Vlasy mela trochu rozcuchane a mirne se potila.

„Je vsechno v poradku, Tesso?“

„Ano, v naprostem.“ Oprela se o jeden z vyklenku ve stene (velmi uzitecnych, uvazi-li se nevelka pseudogravitace, ktera se na lodi udrzovala). „Zadne potize.“

„Kdy prejdeme do hyperprostoru?“

„Za par hodin. Musime se nejdrive dostat na spravne souradnice, aby vsechny okolni gravitacni zdroje pusobily podle propoctu.“

„Abychom se presne strefili?“

„Presne tak.“

Fisher rekl: „To tedy znamena, ze hyperprostorovy let neni zrovna prakticky. Co kdyz nevis presne, kde vsechno je? Co kdyz mas naspech a nemas cas zakalkulovat kazde gravitacni zakolisani?“

Wendelova s nahlym usmevem vzhledla k Fisherovi. „Nikdy ses na neco takoveho neptal. Proc ted?“

„Nikdy predtim jsem nebyl na skutecnem hyperprostorovem letu. V novych podminkach se tato otazka nabizi